Světlo světla spatřil dokument, jenž vznikl v americké Vysoké škole válečné Armády Spojených států (USAWC – United States Army War College) a rozebírá scénář, v němž Spojené státy ztratí svou světovou hegemonii a mocenskou pozici. Na ten reagují tak přiměřeně a moudře, jak bychom od nich mohli očekávat – tedy ve stylu „když ne my, tak nikdo“.

Představitelé prestižní instituce v dokumentu popisují dystopickou vizi následujících let, v níž se současné světové zřízení v čele se Spojenými státy zhroutí a vyústí ve válečné i politicko-diplomatické konflikty, jež si instituce rozplánovala. Mezi řešení, jak se v tomto novém nepřátelském uspořádání chovat, a ideálně si svou pozici zachovat, patří zvýšený dohled nad civilisty, rozšířená propaganda („strategická manipulace veřejného mínění“) a rozšíření vojenských operací a expanze.

Zpráva se zakládá na rok trvajícím intenzivním výzkumném procesu, jenž zahrnoval konzultace s klíčovými agenturami napříč ministerstvem obrany a americké armády, a doporučuje americké vládě rozšířit už nyní alarmující dohled nad civilisty, zefektivnit propagandu a učinit armádu flexibilnější a rozsáhlejší.

Zpráva byla publikována v červnu tohoto roku prostřednictvím výše uvedené instituce USAWC za účelem zapůsobit na dosavadní strategii Pentagonu a ministerstva obrany Spojených států. Studii podporovala řada orgánů, včetně ředitelství americké armády pro strategické plánování.

Postoj amerického vojenského ústředí je ze zprávy znatelný: „Přestože Spojené státy zůstávají globálním politickým, ekonomickým a vojenským gigantem, už se netěší nevyvratitelné pozici oproti svým soupeřům.“ A dále: „Ve zkratce, status quo, který vzešel a byl udržován americkými stratégy po 2. světové válce a v následujících dekádách, na němž se ministerstvo obrany zakládalo, se nyní štěpí, popravdě dokonce rozpadá.“

Zpráva o rozložení světa hovoří s nápadným imperiálním nádechem a v takovém kontextu, který pokládá americkou dominanci jako základní kámen západního světového řádu, tedy Spojené státy doslova diktující své podmínky zbytku světa a ve svůj vlastní prospěch:„Uspořádání a jeho základní prvky, jež vzešly z 2. světové války, se proměnily v unipolární systém, a to po zhroucení Sovětského svazu. Z velké části mu od té doby dominovaly Spojené státy a jejich důležití západní a asijští spojenci. Ve prospěch statu quo společně a v pohodlí využívali svých pozic a diktovali si podmínky mezinárodní bezpečnosti a zároveň bránili vzniku nových, soupeřících center moci a autority.“

Studie dále poukazuje, že američtí představitelé „přirozeně cítí povinnost zachovat globální pozici Spojených států a v rámci příznivého mezinárodního uspořádání“. A dochází k závěru, že „pravidly se řídící globální uspořádání, jež Spojené státy vybudovaly a udržovaly po sedm dekád, se ocitá pod ohromným tlakem“.

Tento fascinující materiál ve výsledku poskytuje detailní analýzu, jak a proč americké ministerstvo obrany vnímá situaci, v níž se zajetý řád rozpadá rychlým tempem a stratégové z Pentagonu selhávají ve snaze držet krok s příliš kvapně se odehrávajícími událostmi po celém světě: „Globální události se odehrávají rychleji, než je ministerstvo obrany v současné době schopno stíhat“ a „Už se nemůže spoléhat na dominantní pozici a moc, které se těšilo více než 20 let po pádu Sovětského svazu“.

Projekce americké síly už je tak oslabená, že nemůže nadále „automaticky vytvářet konzistentní a udržitelnou lokální vojenskou převahu na vzdálených místech“. „Všechny země a tradiční struktury politické autority se nyní nacházejí pod rostoucím tlakem vnějších i vnitřních vlivů… Rozpad globálního systému, který byl nastolen po konci studené války, doprovází vnitřní rozpad na politické, sociální i ekonomické úrovni a prakticky ve všech státech.“

Zdá se ovšem, že se Američané logicky své hegemonie vzdát nechtějí. Ministerstvo obrany samo vysvětlilo, že vývoj události není selháním, ale jen budíček. USA se totiž jen musejí jen přizpůsobit novému, komplexnějšímu a rychleji se měnícímu prostředí.

Server Medium k tomu napsal: „Na vrcholu seznamu zemí, které sesadily Spojené státy z pozice světového hegemona, jsou jejich rivalové, a to jak velcí hráči jako Rusko nebo Čína, tak i menší hráči, jako jsou Írán nebo Severní Korea.“ Vtipné je, že se zpráva o těchto zemích zmiňuje jakožto o „revizionistických silách“. Rusko i Čína byly po rozpadu Sovětského svazu země, které Spojeným státům a jejich spojencům rozhodně nijak konkurovat nemohly, ani ekonomicky, ani vojensky a rozhodně ne politicky. Situace se ale v následujících dekádách postupně změnila. Zatímco Rusko se pod „kontroverzním režimem“ Vladimira Putina jalo znovu cenit zuby a reagovat na expanzi NATO směrem na východ, podařilo se také zaostalé zemi do velké míry oživit jak HDP, tak i průměrné platy – a v neposlední řadě revitalizovat armádu, se kterou už si Západ netroufá tak snadno zahrávat; snad proto, že by jakýkoliv větší konflikt zřejmě skončil bez vítěze (zničením obou zemí).

Případ Číny je jiný. Zatímco ta se oproti Rusku nemusí trápit pozicí „nepřítele číslo jedna“ ze strany Spojených států (je spíše věřitelem číslo jedna – nejvíce z astronomického státního dluhu dluží Američané právě Číně), čelila na svém území docela jiným problémům. Díky obrovské populaci a ekonomické i vojenské síle se Čína stala novým klíčovým hráčem v Asii i na celém světě, vykazujíc i imperialistické tendence v Jihočínském moři.

Zpráva v podstatě dochází k závěru, že Amerikou podporované mezinárodní uspořádání je fundamentálně prospěšné pro potřeby Spojených států a jejich spojenců, a jakýkoliv posun k multipolárnímu světovému uspořádání s více mocenskými centry, které by vyhovovalo komukoliv jinému, je vnímáno jako jasné a přímé nebezpečí americké projekci síly a ekonomickým zájmům. Čína a Rusko, citujeme, „se snaží přetvořit svou pozici v existujícím statu quo a vytvořily příznivější podmínky pro dosažení svých vlastních zájmů“.

Jak ve svém článku podotýká sever The Free Thought Project, vytvářet příznivé podmínky pro své klíčové zájmy je něco, co by měla dělat každá země s trochou sebeúcty. Studie to ovšem vnímá tak, že když tyto země činí tak, aby samy pro sebe získaly výhodu, dělají tak na přímý úkor Spojených států a jejich západních i asijských spojenců. A tak je třeba zakročit…

Úsměvné je, že Spojené státy obviňují obě země z pokoutních a jednoznačných forem mezinárodní agrese, která sice nezahrnuje přímo násilí, ale očividnou „šedou zónu“ z hlediska práva nebo morálky. Přitom je všeobecně známo, že i USA musejí pro udržování své dominance takřka dodržovat princip „šedivě, nebo vůbec“, aby vliv udržely.

O úpadku světového uspořádání, kde jedna země velí a vládne všem, už se spekuluje delší dobu a zdá se, že Sauron této éry má svou říši „na spadnutí“. Hlavní otázka teď zní, zda umožní jiným ambiciózním zemím, jako je Rusko, Čína nebo Írán, vytvářet nebo obnovovat své zóny vlivu, anebo, jak naznačuje studie Vysoké školy válečné Armády Spojených států, „buďto budeme velet světu my (Západ), anebo nikdo“. Očekávat od „válečné“ a vzdělávací instituce s hrdým podnadpisem „Síla a moudrost“ mírový způsob reakce na úbytek vlivu chřadnoucího amerického hegemona, jak vyplývá z rétoriky celé zprávy, by zřejmě bylo naivní…

 

zdroj: 1