Navzdory skutečnosti, že mnohé z mýtů o globalizaci byly vyvráceny, stále existuje spousta lidí, kteří se domnívají, že jde o objektivní a nikoliv o uměle zkonstruovaný projekt, a pletou si globalizaci s integrací a internacionalizací; vedle toho si myslí, že existuje možnost méně rychlé a spravedlivější globalizace, jež bude brát ohled na zájmy všech účastníků. Ale „otcové“ globalizace a jejich agenti mají zcela jiný pohled na věc.

Henry Kissinger měl pravdu, když řekl, že globalizace je jen nový termín pro ustavení americké nadvlády. Percy Barnevik, prezident nadnárodního metalurgického impéria společnosti ABB, řekl ještě upřímněji v roce 1995: „Definuji globalizaci jako svobodu pro mou skupinu investovat tam, kde chce, prodávat zboží tam, kde chce, a narážet přitom na minimální omezení z hlediska pracovních práv a sociálních podmínek“. Jinými slovy, globalizace je mimo jiné takový proces internacionalizace, při němž se realizuje právo silnějšího ve světovém měřítku. A to zneužíváním vědeckých a technologických prostředků (elektronika, komunikace) na jedné straně a situcí po zničení SSSR, který zosobňoval systémový antikapitalismus a kladl rovnítko mezi kapitalismus a jeho hegemona USA, na straně druhé.

Pravdu měl i velký francouzský sociolog Pierre Bourdieu, který zdůraznil, že globalizace není nějaká objektivní realita nebo fatální proces, ale vědomě uplatňovaný politický směr za účelem osvobození ekonomiky ze sociální a státní kontroly, což z něho činí nekontrolovatelnou sílu. V důsledku toho je globalizace ve svých specifických společenských zájmech a v určitém politicko-ekonomickém smyslu kvalitativně překroucená internacionalizace. Jako ekonomické či přesněji finanční novum zde vystupuje globalizace finančních trhů a spekulativního kapitálu. V úzkém ekonomickém smyslu je globalizace vyzdvižení parazitické a do značné míry virtuální finanční nadstavby nad reálnou ekonomiku, s níž nezřídka nemá tato nadstavba nic společného.

Nikoliv náhodou přirovnal Bourdieu ideologii globalizace k AIDS: stejně jako AIDS ničí imunitní systém obětí.

Vražedná globalizace

A já bych doplnil: neoliberální globalizace, či globální finančnictví, to je na jedné straně agonie kapitalismu, který se snaží před smrtí co nejvíce nažrat. Na druhé straně je tento proces zrcadlovým odrazem počáteční akumulace kapitálu na „vstupu“ (geneze a samotný počátek rané fáze). Počáteční akumulace, která předcházela skutečnému kapitalismu, byla často faktickou loupeží majetku především slabým tohoto světa (zabírání pozemků v Anglii, pirátství apod.) za účelem vytvoření makroekonomické základny kapitalistického ekonomického systému. Globalizace znamená také okrádání slabých, čímž se objektivně vytváří základ pro nový postkapitalistický systém. Jinými slovy, toto je zároveň smrt kapitalismu a přerozdělování se zaměřením na postkapitalistickou budoucnost.

Globalizace účinně ořezává budoucnost, vylučuje z ní celé vrstvy a regiony. Max Gallo poznamenal, že globalizace neudělala svět skutečně globální, neboli jednotný; naopak, rozbila ho na kusy. Globální svět bohatého Severu je svět mrakodrapů, v němž 20% světové populace vlastní 80% bohatství, 80% automobilů a spotřebuje 60% světové energie. Vedle něho existuje lokální svět Jihu – svět chudoby (zahrnuje země, kde více než 75% obyvatel žije ve slumech) a krátké délky života – ne více než 40 let, nebo dokonce méně. Vzhledem k tomu, že délka života je do značné míry určována povahou sociálního systému, lze říci, že globální boháči nejen vysávají chudé na celém světě, ale přímo požírají jejich životy, přivlastňují si nejen jejich pracovní dobu, ale jejich čas obecně. V tomto ohledu film „Čas“, který zobrazuje svět, v němž se horní a dolní vrstvy liší především délkou života, věrně odráží situaci. Ne nadarmo němečtí ekonomové R. Hickel a F. Strickstrock nazývají globální kapitalismus „Killer Kapitalismus“ (Vražedný kapitalismus).

Válka bohatých proti chudým

Titíž ekonomové, stejně jako mnoho dalších, zdůrazňují: dokud existoval SSSR, globalizace nebyla pouze zbrzděná, ale ve své podstatě se nemohla realizovat. Po roce 1991 kapitalismus ve své monetarizované podobě doslova odvrhl materiální základnu, utrhl se ze řetězu a zlikvidoval stabilitu, zaměstnanost, minimální mzdy a mnoho dalšího. Je významné, že v prvním desetiletí po rozpadu SSSR (1992 – 2002) Západ prudce snížil pomoc rozvojovým zemím a stejně drasticky snížil investice. Potřeba konkurovat Sovětskému svazu v Asii a v Africe, ukazovat dobrou vůli zemím a národům, se docela vytratila. Není překvapivé, že se v roce 2002 snížily příjmy na hlavu v 81 rozvojových zemích.

Švýcar Jean Ziegler o tom píše: „Po pádu berlínské zdi, rozpadu SSSR a částečné kriminalizaci čínské byrokracie došlo k vzedmutí globalizace a s ní k nárůstu prekérní práce a zaměstnanosti, a zároveň ke zničení sociálního zabezpečení.“ Ne náhodou se objevil nový termín „prekariát“. Precarious znamená v angličtině „křehký“. Mluvíme tu o rostoucí vrstvě lidí, kteří mají náhodné zaměstnání – několik hodin denně, přičemž nikoliv každý den, a proto nemají žádné sociální záruky. Nepopsatelná křehkost bytí z nich dělá prekariát.

prekariát, to je jeden z výsledků globalizace představující válku bohatých proti chudým, proti společnosti (nikoliv bez důvodu prohlásila Margaret Thatcherová, že neexistuje žádná společnost, existují pouze muži a ženy). Na jedné straně tu máme prekariát, žijící v čekárně sociálního nebytí, a na straně druhé nezměrné bohatství.

Zničení národních států a identit

Zde je několik čísel, které má smysl připomínat:

Majetek patnácti nejbohatších lidí světa překračuje HDP všech zemí v subsaharské Africe, s výjimkou JAR. 225 nejbohatších rodin planety vlastní jeden bilion dolarů – o půl bilionu více, než má dolní polovina lidstva (47%). Francii v roce 2017, stejně jako v roce 1937, ovládlo či ekonomicky vlastnilo 200 rodin. V dnešním Švýcarsku má nejvyšších 3% populace tolik, jako zbývajících 97%; 300 švýcarských superboháčů vlastní 374 miliard švýcarských franků.

Rostoucí nerovnosti charakterizují nejen Sever, ale i Jih. Tak v jedné z nejvíce rozvinutých zemí na Jihu, v Brazílii, 2% vlastníků kontroluje 43% obhospodařované půdy a 4,5 milionu venkovských rolníků nemá vůbec žádnou půdu. A problém zde není jen v rostoucích rozdílech, nýbrž ve skutečnosti, že velká část obyvatelstva v podmínkách finanční kapitalistické globalizace je zbavena všech vyhlídek na rozvoj a je odsouzena k degradaci, k naturalizaci či archaizaci ekonomiky a k rostoucí chudobě. Vývoj zde směřuje k regresi.

A to nemluvím o tom, že jedním z cílů neoliberální globalizace je zničení národních států a národních identit a jejich nahrazení identitami regionů a menšin všeho druhu. V ekonomickém plánu představuje vrchnostenskou část globálního světa pyramida nadnárodních korporací (TNC), z nichž mnohé jsou mocnější než celé státy. Rozsah finančních aktivit společnosti „General Motors“ přesahuje HDP Dánska a „Exxon Mobil“ má větší obrat, než je HDP Rakouska.

V roce 2011 zveřejnili tři pracovníci zürišského polytechnického institutu „Global Corporate Control Network“ výsledky průzkumu 60 000 společností a jejich „dcer“. Při něm bylo odhaleno jádro 737 TNC, které ovládají 80% světových financí, a super-jádro 147 TNC, které ovládají 40% světových financí. Super-jádro má nad sebou navíc svrchované jádro 27 TNC, a tato „matrjoška“ je ze všech nejbohatší a nejvlivnější.

Pokud uvážíme, že Sever ovládá 82% světového obchodu, šance pro Jih jsou velmi, velmi iluzorní. Tentýž Ziegler uvádí jako příklad historii výroby potravinářských tuků v Zimbabwe. Za pouhých pět let, od roku 1991 do roku 1996, klesla výroba o 92%, toto odvětví bylo zničeno kvůli neschopnosti konkurovat zemědělství Severu: vlády OECD dotují své zemědělství sumou 355 miliard dolarů ročně. Jak může Zimbabwe soutěžit s takovým monstrem? Přitom na konferenci v Marrákeši (Maroko) zástupci Severu slíbili rozvojovým zemím rychlou liberalizaci globálních zemědělských trhů, čímž země Jihu měly také získat výhody z globalizace.

Požírání „nadbytečné populace“

Nicméně nejde pouze o zničení celých průmyslových odvětví a zemí, ale především o to, že velká část světové populace je prohlášena za nerentabilní. Objevily se dva termíny: „nejméně rozvinuté země“ (termín byl zaveden v roce 1971, někdy se tyto země nazývaly také „Čtvrtý svět“, ale nyní jakoby neexistoval Druhý ani Třetí svět, ale pouze jeden jediný svět) a „nerentabilní populace“. Co se zeměmi s nerentabilním obyvatelstvem? Jde o 48 zemí s populací 640 milionů lidí. Tedy 10% světové populace bylo nazváno nerentabilním. Co to znamená nazvat někoho nerentabilním? To ve skutečnosti znamená upřít mu právo na existenci. Není ani Untermensch: i podlidé mají nějaké to právo na existenci, byť podmíněné a minimální, kdežto nerentabilní Homo nonrentabilis by v podstatě, podle definice, neměl existovat. Tito lidé se nezapočítávají do globálního světa, jsou nadbyteční (jedlíci atd.).

Nejméně rozvinuté země, země s nerentabilním obyvatelstvem, platí na obsluhu dluhu Severu 20% z rozpočtu, to znamená, že úroky požírají lidi jako sociální bytosti. Jestliže v raném kapitalismu Anglie „ovce požíraly lidi“, neboli ovce byla víc než člověk a lidi vyhnané z jejich pastvin věšeli, potom v pozdně kapitalistickém světě „peníze požírají lidi“ a nadbyteční se nevěší, umírají totiž sami od hladu a nemocí. Pouze jedné zemi se vzácnou souhrou okolností podařilo vyčlenit ze zóny nejméně rozvinutých zemí – Botswaně, ale to je výjimka.

„Nejméně rozvinuté země“ tvoří začarovaný kruh. A příčina není v mytické „neviditelné ruce trhu.“  Že jde skutečně o čirou mytologii, dokazuje výzkum mid-Victorian market (viktoriánského trhu v polovině doby panování královny Viktorie, 1850 – 1870), jenž se stal etalonem pro „volný trh“. Ukázalo se totiž, že byl postaven nikoliv ekonomicky, ale sociálně politicky. Ve skutečnosti to byl společensko-politický institut podepřený odpovídajícími donucovacími prostředky. Současný takzvaný volný trh již dlouho žádným volným trhem není, nýbrž máme tu komplot monopolů podporovaný vojenskou mocí USA. Proto i takový apologet globalizace, jako Thomas Friedman, napsal: „McDonald’s“ nemůže existovat bez McDonnella Douglase, který vyrábí stíhačky F15, bez „silikonového údolí“ s jeho vývojem a samozřejmě bez globální propagandistické mašinérie.“ To znamená, že za trhem stojí silná vojenská pěst.

Role MMF a Světové banky

Kromě vojenských zbraní mají globalisté silné ekonomické nástroje: WTO, MMF a Světovou banku. Šéfem Světové banky byl dlouho muž z týmu Johna F. Kennedyho – Robert McNamara. Za Kennedyho byl ministrem obrany a podle Johna Mendory, autora díla o globalizaci, McNamara coby hlava Světové banky zabil více lidí, než při svém působení ve funkci ministra obrany odpovědného za válku ve Vietnamu.

Právě za McNamary se mimochodem rozvoj a pokrok ztotožňovaly s ekonomickým růstem. Jestliže se dříve předpokládalo, že rozvoj a pokrok je jedna věc a hospodářský růst druhá, potom za McNamary triumfoval jiný přístup kladoucí do popředí ekonomický růst. Ten je určen čistě kvantitativními ekonomickými ukazateli, které nezohledňují sociální efektivitu. Například z hlediska ekonomického růstu zaostával Sovětský svaz za Spojenými státy, ale z hlediska sociální efektivity je dalece předčil. Jenomže to se ukázalo jakoby nedůležité a v SSSR v pozdní sovětské době převzali jazyk protivníka, a začali sami sebe hodnotit v jeho kategoriích. A když se podíváte na svět očima nepřítele, pak s největší pravděpodobností dříve či později budete jednat v jeho zájmu, ať už vědomě, nebo podvědomě.

Další strukturou je MMF. O něm toho bylo spoustu napsáno, ale je třeba připomenout to, jak MMF zničil nejrozvinutější země Latinské Ameriky. V sedmdesátých letech se dluh latinskoamerických států u MMF zvýšil na 60 miliard dolarů, v osmdesátých letech to bylo již 204 miliard, v devadesátých 443 miliard a v roce 2002 celých 750 miliard. Úžasné na tom je, že ekonomicky padla právě nejrozvinutější země, Argentina, které předpovídali světlou budoucnost, jenomže se smrtelně zapletla do sítě globalizace.

Jako mouchy v pavoučí síti…

Jinými slovy, globalizace je síť tkaná několika sty vypasenými pavouky, kteří si v ní stanovili svá vlastní pravidla, která jim zajišťují zisky. Je možné zastavit působení těchto pravidel a přitom zůstat uvězněn v síti? Historie dává negativní odpověď. Existuje taková země – Brazílie, kde byl velmi slavný radikálně levicový ekonom Cardoso. No a v roce 1995 se stal prezidentem. Jak poznamenávají pozorovatelé, málokdy v historii se ve vedení velkého státu objevilo tolik schopných mužů jako v Brazílii v letech 1995-2002. Předně to byl prezident země, brilantní levicový ekonom Cardoso, dále pak ministr zahraničí Celso Lafer, ministr spravedlnosti Aloysio Nunes a mnoho dalších.

Všichni byli radikálně levicoví, ale velmi brzy se podle analytiků z nich stali servilní sluhové, pokud neřekneme rovnou patolízalové a námezdní síly ministerstva financí USA. A samotný Cardoso svým tehdejším kolegům vysvětlil, že se nedá nic dělat. Výsledek levicové vlády známe: obrovský počet lidí trpí neustálou podvýživou, vnější dluh je obrovský, vysoká kriminalita. Cardosovi soudruzi po té, co se dostali k moci, zkompromitovali samotnou „levicovou ideu“ A pravice nyní může říkat: „Přišla levice. Tak se podívejte! Proč jste vlastně byli proti diktatuře? Pod diktaturou bylo ještě dobře, ale s levicí to celé skončilo velmi špatně.“

Někteří po zkušenostech s brazilskou levicí říkají: jedna země se nemůže vyprostit z pasti globalizace, pouze více zemí současně se může trhnout, k tomu velkých a spojených v alianci. Je nemálo těch, kdo vidí podobný druh aliance v organizaci BRICS. Často je vydávána za alternativu k anglosaské globalizaci, z čehož jakoby vyplývá, že globalizace podle společenství BRICS (nebo ještě konkrétněji: globalizace po čínsku na kontinentálním základě a okolo trans-euroasijské Hedvábné stezky) bude spravedlivá a vzájemně výhodná, na rozdíl od té anglo-americké. Zjevně kdekdo naivně věří, že kapitalistická globalizace může být spravedlivá.

Země BRICS a plané iluze

Ale celá věc vypadá o dost jinak. Předně nepřeceňujme jednotu skupiny BRICS. Jde o pouhou epizodu. V roce 2011 po známé aféře vypadl ze svého postu D. Strauss-Kahn a země BRICS v té chvíli dostaly šanci. Kdyby postupovaly konsolidovaně, mohly na uvolněný post dosadit svého společného kandidáta. Nicméně, s výjimkou Indie, která nepodpořila západní kandidáty, všichni ostatní se vyjádřily ve prospěch evropské a americké (severoatlantické) kandidátky Christine Lagardeové. Nejaktivnější přitom byli Číňané. Za tuto podporu dostali funkci zástupce ředitele MMF: bývalý místopředseda Čínské lidové banky Zhu Min se stal zástupcem Christine Lagardeové. A podpořili ji Afričané, Rusové i Brazilci. Přitom Indie měla vynikajícího kandidáta, místopředsedu vlády Monteka Singha Ahluwalia, významného ekonoma.

Svazky zemí BRICS s průmyslovými zeměmi USA, Japonskem a Evropskou unií jsou mnohem pevnější a těsnější, než mezi státy BRICS navzájem. Kde probíhají konference BRICS? Někdy v samotných zemích dohody, ale někdy i ve Washingtonu. S MMF země BRICS konzultují a srovnávají hodiny. Navíc náměstek Christine Lagardeové, výkonný ředitel MMF Zhu Min, muž ze země BRICS, prohlásil, že skupina BRICS je výsledkem sbližování rozvojových ukazatelů států BRICS s nejrozvinutějšími zeměmi světa. Nazval to rovněž konvergencí pod záštitou MMF.

Co je to za alternativu? Ve skutečnosti je to další pojistka, která umožňuje Západu získat čas a připravit si mocenské pozice v postkapitalistickém světě. Svědčí o tom i těsné ekonomické vazby mezi ČLR a USA, role Číny jako výrobní haly a producenta high-tech pro americkou ekonomiku a podřízenost indické vládnoucí elity anglosaským vládním kruhům, zejména britským. Mimochodem indické investice ve Velké Británii převyšují investice z EU.

Ekonomiku drží nad vodou jen otrocká práce

Stejně pochybná je i teze o schopnosti BRICS nabídnout světu alternativní model „postindustriální společnosti“. Podle různých odhadů je podíl manuální práce na HDP v Indii 50-70%, v Číně 50-60%. A to má být „postindustriální“ budoucnost? Spíše „nedoindustrializovaná“ přítomnost. A tato manuální práce drží kapitalistický svět s jeho anglosaským jádrem při životě a ekonomickém růstu.

Ukazuje se, že BRICS ve skutečnosti nepracuje na rozrušení systému, nýbrž na jeho udržování. Přitom země BRICS zajistily v roce 1995 10% globálního růstu a v roce 2015 – 30%. Navíc ekonomové říkají, že pokud odečteme od HDP v roce 2010 Indii a Čínu, bude světové HDP na úrovni roku 1980. Čili manuální práce Číny a Indie drží tento systém nad vodou, a jelikož obě země řeší své vlastní problémy, neumožňuje to zadusit dodýchávající kapitalismus a oddaluje se tak jeho konec. To vše je spojeno s nejhorším vykořisťováním. Například v Číně ve zvláštních zónách zaměstnanci pracují 16 hodin denně s minimálními, ne více než pět minut, a ostře sledovanými přestávkami. Hodinová mzda zde činí méně než polovinu eura. A nic si nenamlouvejme! Podíl mzdových nákladů na hračkách vyrobených rukama čínských otroků nepřesahuje 6%, a někdy i méně.

V neposlední řadě země BRICS, zejména Čína a Indie, nekonkurují ani tak zemím Severu (ačkoli konkurence mezi USA a Čínou je také zjevná), jako navzájem mezi sebou. V lepším případě je BRICS situačním taktickým svazem v negativním smyslu: svazem zemí s oligarchickými režimy mimo jádro kapitalistického systému, nebo také poloperifériemi, které se snaží zlepšit svoji sdílenou pozici vůči jádru (o tom, že by se do něho dostaly, nemůže být řeč).

Ruská federace má zvláštní místo podmíněné sovětským dědictvím: vlastnictví jaderných zbraní, členství v Radě bezpečnosti OSN (právo veta) a poměrně vysoká úroveň současného vzdělávání, nehledě na čtvrt století pogromů. Tyto plusy z minulosti existují společně s přítomnými mínusy, ale specifičnost současné ruské situace je samostatná otázka.

Zdroj: 1