Halík odsoudil nenávist k ďáblu a islámu. Sám Vatikán přiznal před několika měsíci, že neslouží bohu ale ďáblu. Pravda vylézá napovrch

…..a proto choďte neustále do kostela a….. dále raději bez komentáře….

16:54

Halík odsoudil nenávist k ďáblu a islámu

Ilustrace

Jste křesťan a odmítáte Satana? Tak Tomáš Halík Vám nepodá svaté přijímání! Vyplývá to z jeho kázání v Litomyšli, který zveřejnil Christnet.eu A je to opravdu šokující.
Kdo se aspoň trochu zajímá o historií islámu a jeho vztahu ke křesťanům, tak ví, že první křesťané jenž se setkali s islámem poznali v něm překroucení božího učení k obrazu Zlého a označili ho za dílo ďáblovo. Tito hluboce věřící křesťané, například sv. Maxim či sv. Jan z Damašku a další, vyzývali křesťany, aby se před islámem bránili. Všechny tyto moudré lidi ovšem katolický kněz Tomáš Halík označil za špatné a řekl, že by neměli dostávat svaté přijímání …
„Před rokem tady jeden muž středního věku přicházel ke svatému přijímání. Až v poslední chvíli jsem si všiml, že má na klopě placku s přeškrtnutým minaretem „Islám tady nechceme“. Hlásí se tím k hnutí pana Konvičky, Okamury a těchto lidí. Kdybych si toho včas všiml, svaté přijímání bych mu nepodal, protože není možné, aby ti, kteří se hlásí k ideologii nenávisti, přistupovali ke stolu Páně.“
Podle Halíka je tedy odmítání Satana projevem nenávisti. Nevím koho Halík doopravdy odmítá, ale sám Ježíš odmítl Satana, byl tedy i Ježíš vinen projevem nenávisti a Halík by mu svaté přijímání nedal?

Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ (Evangelium Matouše.)
Myslím si, že výše popsané Halíkovo kázání je jen dalším důkazem jeho šílené snahy změnit křesťanství tak, aby bylo proislámské a pokouší se tak vytvořit tzv. Christislám. Ovšem Halík tak jen pokračuje v ničení křesťanství, protože pravé křesťanství je v opozici vůči islámu a ne v souladu s ním. A co se stane s křesťanstvím změněným dle požadavku Tomáše Halíka?
Evangelium na to odpovídá jasně:
„Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (Evangelium Matouše.)
Myslím si, že celý slavný Západ je ukázkou toho, kam vede změna křesťanství dle požadavku Halíka a dle dlouhodobé snahy lidí smyšlejících jako Halík …
Zdroj (1)

Zvolí církev věrnost evangeliu, či přízeň mocných a potlesk většiny?

Usnesení vlády, že nepřijmeme ani jednoho uprchlíka, je popřením evangelia

Zvolí církev věrnost evangeliu, či přízeň mocných a potlesk většiny?Tomáš Halík, český katolický kněz, teolog, religionista a sociolog náboženství
Autor: Wikipedia.org

Tématu lásky se věnoval Mons. Tomáš Halík ve své řeči v rámci děkovné mše svaté, která se uskutečnila 2. července v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli jako součást programu Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Jeho slova však mířila dále, než jen k plnému kostelu, a měla i kritickou notu. Ta směřovala nejen do řad politiků, ale i do řad církevních.

„Kdo miluje otce nebo matku víc než mne, není mě hoden. Kdo miluje syna nebo dceru více než mne, není mě hoden.“

tm komentuje: To jsou přímo slova ďábla v lidském těle!!!!! Odhalil přímo svou pravou tvář!!!!

To jsou tvrdá slova. Kdo vůbec může vznést takový nárok? Náš vztah lásky a odpovědnosti k členům naší vlastní rodiny je něco, co je hluboce zakořeněno v podstatě člověka, co má své kořeny psychologické a ideologické, co je chráněno jedním z přikázání desatera. Kdo může něco takového relativizovat? Ten jediný, který je absolutní, Bůh sám. A my věříme, že Ježíš Nazaretský je pro nás božím slovem, že jeho osoba, jeho příběh, jeho učení, jeho slova, jeho činy jsou způsobem, jak Bůh oslovuje nás. V něm všechna plnost božství přebývá a on může vznést takový nárok. Připomíná nám to dvojí přikázání lásky: miluj pána svého boha z celého svého srdce, z celé své mysli, celou svou silou a svého bližního jako sebe. Miluj Boha. Ale jak se to dělá? Co se tím konkrétně myslí?

Před několika lety jsem se odebral do samoty a meditoval právě nad tímto slovem. Z těch meditací vzešla knížka Chci, abys byl. Tam jsem si uvědomil, že málokterá slova znamenají pro různé lidi tolik různých věcí jako láska a Bůh. Třeba si uvědomit, co těmito slovy myslíme. Chtěl jsem přiblížit ta velká slova evangelia o lásce k Bohu, o lásce k bližním, ba i o lásce k nepříteli, i těm, pro které slovo Bůh je zastřeno oblakem tajemství, otázek a pochybností. A proč má teolog se zabývat tématem lásky, o kterém bylo už tolik napsáno? Tolik krásné poezie a románů, tolik filozofických úvah… Ano, je to slovo, které je pro náboženský svět klíčové. Slovo transcendence je vlastně náplní slova láska, sebepřekročení. Smyslem lásky je sebetranscendence, sebepřekročení. Miluji opravdu toho, který je pro mě cennější, než jsem pro sebe já sám. Miluji to, čemu dávám přednost i před svým vlastním sobectvím, před svými vlastními egoistickými zájmy. Velikost lásky je tato sebetranscendence, a proto opakem lásky není nenávist, ale sebeláska, narcismus, egocentrismus. A láska je osvobození z toho největšího vězení, kterým je vězení našeho vlastního já. Ta krása lásky, ta opojná krása lásky. Ta závrať, která se zmocňuje člověka, který opravdu miluje, znamená, že se v lásce dotkl absolutna, že dokázal překročit sama sebe, své zájmy a že byl svobodný od sebe. Ta svoboda přináší naprosto jedinečnou zkušenost Boha.

Kdysi jsem napsal provokativní větu, že Boha možná nezajímá, jestli v něj věříme, ale velmi mu záleží na tom, jestli ho milujeme. Nezáleží mu na tom, zda v něho věříme v tom smyslu, že máme nějaký názor na boží existenci. Ty naše lidské názory jsou vždycky velmi daleko od té božské skutečnosti. To, na co se nás Bůh ptá, je, jestli ho milujeme. Ano, je přirozená námitka, že nejdříve v něho musíme věřit, a pak teprve ho můžeme milovat. Myslím si, že to není pravda. Myslím si, že teprve ten, kdo miluje, může vůbec porozumět tomu, co znamená slovo Bůh. „Kdo nemiluje, Boha nezná,“ říká Písmo. Teprve ve zkušenosti lásky, ano i lásky k druhým lidem, je-li nezištná, opravdová, je ona božská síla lásky, je ono absolutno. A ta krása lásky je ta závrať z toho, že jsme se dotkli absolutna. To je něco, co nám nemůže nahradit vůbec nic na tomto světě.

Platon říkal, že i tělesná láska, mezilidská láska a erotická láska je už jakýmsi prvním stupněm téhle té velké božské lásky. Ano, na všechny druhy naší lásky, jestliže jsou upřímné a osvobozené od naší sebelásky, padá něco z té záře, krásy a hloubky boží lásky. Vztahu mezi člověkem a Bohem. Teprve ve zkušenosti lásky můžeme pochopit, co znamená slovo Bůh. „Kdo nemiluje, Boha nezná,“ říká Písmo. Ano, je mnoho druhů lásky. Francouzský filozof Gabriel Marcel rozlišuje l‘amour oblatif a l‘amour possessif. Lásku, která je posesivní, tedy vlastnická, která chce druhého vlastnit, a lásku, která je obětavá, která se pro druhého vydává. Boha nemůžeme milovat tou posesivní láskou. Ano, jsou lidé, kteří by chtěli Boha vlastnit, kteří by ho chtěli používat jako bůžka pro štěstí nebo pro plnění vlastních přání. Ale to je magie, protiklad víry.

Křesťanství nám říká, že lásku k Bohu nelze oddělit od lásky k člověku. „Jestliže říkáš, že miluješ Boha, kterého jsi neviděl, a nemiluješ bratra, kterého vidíš, jsi lhář,“ říká Písmo. Ano, křesťanství nám ukazuje hluboké spojení mezi lidským a božským. Boha nemůžeme milovat jako předmět, protože Bůh není předmět. My můžeme milovat druhé v božím světle. Co to znamená milovat druhého v božím světle? To znamená, že ten druhý, ať jakkoli ho miluji, pro mě není modlou. Že v tom vztahu zakouším právě to sebepřekročení. To, že láska je něco, prochází ještě tím svým konkrétním předmětem a míří až k tomu zdroji lásky, kterým je Bůh. Skrze bližní je s námi Bůh v Kristu.

Kristus říká: „Kdo miluje mne nebo kdo miluje otce nebo matku, děti více než mne, není mne hoden.“ A co je to Kristovo já? To Kristovo já se neomezuje jenom na člověka – Ježíše v Nazaretu, který žil před 2 000 lety. Ježíš sám rozšířil své já. Řekl nám něco velmi podstatného. „Kdekoliv jste nasytili hladové, oblékli nahé, navštívili vězně, potěšili na cestě, to jsem byl já. A když jste odmítli tuto službu lásky, mne jste odmítli.“ Tohle jsou závažná slova pro naši dobu. Na našem kontinentu jsou desetitisíce lidí, kteří prchají před válkou, smrtí a zhoubou. Nesmíme si nechat my, kteří jsme v sobě nezapřeli lidství, svědomí a srdce, potupnou nálepku jakýchsi naivních sluníčkářů a vítačů. Ano, i my víme, že je třeba střízlivě rozlišovat mezi lidmi, kteří jsou skutečně obětí násilí, a mezi lidmi, kteří jsou obětí planých slibů těch, kteří kupčí s lidskou nadějí, že se někde budou mít lépe, budou žít důstojný život. Ale i tito lidé mají právo na naše porozumění.

Naše vláda před časem přijala usnesení, že nepřijmeme ani jednoho, žádného uprchlíka. Tohleto usnesení je popřením evangelia. Ten, kdo pro ně zdvihl ruku, ten, kdo je schvaluje, ten, kdo vůči němu neprotestuje, zapřel Krista. Polská biskupská konference řekla jasně, jestliže naše vláda bude mít toto stanovisko, jestliže 90 % Poláků bude schvalovat toto stanovisko, my jako církev musíme říci ne, protože my se budeme řídit evangeliem a ne tím, abychom byli hezcí v očích moci. Ano, jsem velmi zvědav, a modleme se za naše biskupy, aby dostali ducha statečnosti, když se budou rozhodovat před tím, jestli budou věrni evangeliu, papeži Františkovi, anebo jestli budou usilovat o přízeň mocných, kteří je budou odměňovat, anebo popularitu větší. Prosme, aby pamatovali na slovo evangelia: „Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost.“ My nesmíme se bát být v menšině a stát proti předsudkům většiny. Ano, musíme se snažit rozumět obavám lidí. Obavy jsou, jak jsem řekl na začátku, namístě. Ale proto máme víru, abychom obavy nenechaly pustit ke kormidlu našeho života. Aby se obavy nestaly strachem, a strach plodí agresivitu a nenávist, a proto nesmí mít místo v srdci křesťana.

Před rokem tady jeden muž středního věku přicházel ke svatému přijímání. Až v poslední chvíli jsem si všiml, že má na klopě placku s přeškrtnutým minaretem „Islám tady nechceme“. Hlásí se tím k hnutí pana Konvičky, Okamury a těchto lidí. Kdybych si toho včas všiml, svaté přijímání bych mu nepodal, protože není možné, aby ti, kteří se hlásí k ideologii nenávisti, přistupovali ke stolu Páně. My jsme dlouho měli velkou potíž, až do slov papeže Františka, abychom našli místo u stolu Páně pro ty, kteří jsou ve velmi komplikovaných životních situacích. A papež říká: „Buďme milosrdní.“. Ale není možné, aby ke stolu Páně přicházeli ti, kteří budou veřejně se hlásit k nenávisti, ať už to bude Haken-Kreuz, nenávisti rasové, ať to bude rudá hvězda, nenávist sociální, ať to bude tato nenávist kulturní a náboženská. Ať to budou tito lidé, kteří proti slovu Kristovu na nenávist odpovídají nenávistí. Ano, je třeba říct ne jakémukoli fanatismu. A zejména fanatismu, který zneužívá náboženské symboly. Ale není možné rozšiřovat nenávist vůči bratřím a sestrám, s nimiž nás spojuje stejné abrahámovské dědictví, a kteří mnozí cítí stejný odpor vůči násilí a zneužívání náboženství ve jménu násilí. To nám stále připomíná papež František a je třeba, aby všichni hlasatelé evangelia toto měli na mysli a nebáli se učit věci nepopulární.

Víte, kdysi jsem byl před Vánocemi pozván do nějakého rozhlasového pořadu a říkali mi: „Je to před Vánocemi, řekněte něco slaďoučkého“. Tak jsem říkal: „Madam, to nemohu sloužit. My křesťané máme být solí země, a nikoli cukrátkem.“ My jsme byli povoláni, abychom byli solí země, a ne šlehačkou a pocukrováním. My tady nejsme od toho, abychom vyhovovali předsudkům většiny a tomu, co se líbí mocným. My musíme někdy říkat nepopulární věci, protože je to pravda. My musíme být odpovědni evangeliu a Kristu, a ne těm, kteří nás budou odměňovat za loajalitu. Ano, Kristus klade velmi náročné požadavky. Slyšeli jsme to v dnešním evangeliu. Ano, je třeba v tomto těžkém světě na sebe brát kříž a pomáhat těm, kteří pod křížem padají. Ano, musíme vidět Krista v těch, kteří jsou pronásledováni, zbavováni domovů, musíme pro ně mít otevřené srdce. Jistě, jakým způsobem to uděláme, to už je další kapitola. To mi nepřísluší, o tom tady mluvit. Ale je třeba otvírat naše svědomí a srdce. Je třeba nenechat se zaslepit ideologií nenávisti a předsudky, byť by 90 % lidí tyto předsudky vyznávalo. Ano, jsme v místě, kde děkujeme za naši kulturu. Děkujeme za naši křesťanskou kulturu. Ale křesťanskost naší země, jakékoli země, se neměří tím, kolik lidí přijde na pouť na Velehrad, neměří se tím, kolik lidí je v kostelích, ale měří se tím, kolik lidí bere vážně Kristovo slovo. Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, byl jsem na cestě a ujali jste se mě. Ano, jsou lidé, kteří nechodí mezi nás do církevního shromáždění, a přesto rozumějí těmto slovům, která požadoval Kristus. A pán říká: „K těm se přiznám v poslední den.“ A těm, kteří budou mít plná ústa zbožných frází, ale nebudou solidární s lidmi v jejich utrpení, k těm Kristus řekne: „Pryč ode mě, protože jste mě zapřeli a já zapřu i vás.“ Ano, Kristus říká náročné věci. Naše víra není cukrátko. Naše víra je náročná cesta. Ale my jsme byli na tuto cestu pozváni, protože vede k životu. Je to cesta lásky, která není láskou ve smyslu nějakých vznešených pocitů. Je láskou ve smyslu překročení, vykročení z vězení našeho sobectví. Na této cestě zakusíme obrovské osvobození a obrovskou radost. Jděme za Kristem, byť by lákadla tohoto světa zněla sebeintenzivněji. Amen.

Zdroj (1)

Mohlo by se vám líbit...

komentáře 3

  1. jirik napsal:

    Vatikánská policie prý rozbila homosexuální orgii údajně probíhající v bytě patřícím Kongregaci pro doktrínu víry. To je vatikánské ministerstvo, co má na starost mj. i dozor nad sexuálními nepřístojnostmi duchovenstva.

    Italské noviny Il Fatto Quotidiano publikovaly tvrzení, že ten byt, v němž ta údajná homosexuální orgie probíhala; je údajně obýván tajemníkem kardinálem Francesco Coccopalmeriem, jedním z klíčových poradců papeže Františka spolu, s nímž vede Pontifikální radu pro legislativní texty.
    http://ac24.cz/zpravy-ze-sveta/10683-vatikan-otresen-policjeni-razie-gay-party-kardinal

  2. jirik napsal:

    Ještě nedávno byl v Česku jen jediný církví uznaný exorcista, dnes jich je deset. Při své práci prý čelí bez nadsázky scénám jako vystřiženým ze snímku Vymítač ďábla. Jejich poslání je složité. Většinou se pohybují na pomezí psychiatrie a nadpřirozena. Podívejme se na fenomén renesance exorcismu v Čechách střízlivě, kriticky a bez snahy o senzaci.
    https://zpravy.tiscali.cz/obroda-exorcismu-v-cesku-vymita-dabla-uz-deset-duchovnich-300216

  3. zednář halík napsal:

    Dr. Josef Krlin in his work „Papezska politika“ (Papal Policy), Praha
    1946, says about modernists who tried to subvert the Church: „… they
    were as bold as artful, and as treacherous as hypocritical. Certainly
    some of them had clear intention and they didn’t recollect the scope
    of their delusion but the leaders were well aware of it, especially
    Loisy, Terrel, Murri, Buonaiutil, Schell, Erhard and Schitzler. Almost
    all of them fell from grace or were excommunicated. Loisy later
    admitted that already in his youth he ceased to believe… In 1893 he
    didn’t accept literally any article of Credo, with exception that
    Jesus was crucified during the rule of Pontius Pilatus (p. 122). With
    this faith he was a professor at the Catholic University in Paris. –
    P. Tyrrel was a member of Jesuit order, a convert, and he also soon
    inwardly defected from Church but acted so artfully that even his
    superiors didn’t suspect anything. – H. Schell was an university
    professor and an excellent preacher to academic youth. – They
    succeeded because they hid their delusion; their other studies were
    published in serious Catholic and theological magazines, side by side
    with articles of prominent and sound thinkers and theologians.
    Bewildering was also their enthusiasm with which they were showing off their love for Church and souls. When the least insinuation against
    them appeared they implored themselves by their loyalty. Pride which delusion used is cunning, tricky and hypocritical…
    If we add that modernists wrote in a poetic style, they were young and
    enthusiastic that their writings were cited by inimical personages
    with praise, we understand that their thoughts had all possibilities
    to penetrate fast… (p. 123). – Delusion, in order to cheat, often
    donned a glib garb of reforms. Church is in decay, he argued, it is
    necessary to heal it. In the same way spoke many Middle Age heretics,
    like Waldenses and Albigenses, in the beginning of Modern Age it was
    heard from the mouth of Augustinian monk Luther, and recently also
    modernists hid their aberrance by the need of Church reforms. And in
    all cases the delusion acted in the same limpid and explicit way: it
    subverted the doctrine by which, perhaps inadvertently, it showed its
    real face and intentions. And let us notice the fruit of mentioned
    heretic movements – they are in all colors of the rainbow but lack the
    whiteness of sanctity…“ (p. 127).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *