Ľudia už zabudli byť ľudmi. Sme od malička vychovávany byť ovcami a dodržovať role, ktoré sú nám dané. Škôlka, škola a práca….

 

Osobní vzpomínku na proslulý Stanfordský vězeňský experiment přednesl divákům Hyde Parku Civilizace sociální psycholog, jehož jméno najdete v psychologických učebnicích, Philip Zimbardo. Skupinu dobrovolníků z řad vysokoškolských studentů náhodně rozdělil na dozorce a vězně, aby prokázal, že role a situace vítězí nad lidskou osobností. Experiment, který měl trvat dva týdny, musel po šesti dnech ukončit. V pořadu ČT24 mluvil Philip Zimbardo o tom, jak se sám nechal pokusem pohltit a zapomínal na důstojnost účastníků, o paralele v Abú Ghrajbu i o významu každodenního hrdinství.

 

Doporučujem celý rozhovor tuceskatelevize.cz

 

Stanfordský experiment, který inspiroval i filmové tvůrce, začínal trochu nevšedně. Nejprve se Zimbardovi podařilo přesvědčit místní policii, aby na úvod pokusu část studentů, kterým připadla role vězňů, skutečně zatkla, sdělila jim obvinění, a následně byli přivezeni do prostoru pod univerzitou ve Stanfordu, který v intencích pokusu simuloval reálné vězení.

„Šlo o celé jedno křídlo. Byla tam i samotka, takže jsme psychologicky vytvořili realistické prostředí. Měli jsme návštěvní dny, kdy přicházeli rodinní příslušníci, probíhaly propouštěcí komise, fungoval tam vězeňský kaplan, za vězni docházeli obhájci ex offo, a to celé 24 hodin denně. V celách žilo 9 vězňů, v každé cele po třech, a byly tam tři směny dozorců. Ti odcházeli po směně domů a pak se zase vraceli. Ve vězení nebyly hodiny ani okna, takže účastníci ztráceli pojem o čase.“

Philip Zimbardo

o detailech vězeňského experimentu

První den se nestalo nic a experimentátoři začali uvažovat nad tím, že pokus zruší. Druhý den se ale vězni vzbouřili, protože nechtěli přijít o svou lidskou důstojnost. Zavřeli se do cel a začali nadávat dozorcům. Ti si nevěděli rady a přišli za Zimbardem. „Řekl jsem jim: ‚To je vaše vězení, dělejte si s tím, co uznáte za vhodné‘. Řekli, že potřebují posily. Svolali jsme tedy všechny dozorce z ostatních směn, dohromady jich bylo 12,“ popisuje světoznámý psycholog zlomovou situaci.

Dozorci vtrhli do cel, vězně vytáhli, svlékli, došlo k fyzickým konfrontacím. „A tehdy se to změnilo,“ přibližuje. Protože dozorci nemohli používat fyzickou sílu, začali využívat psychický nátlak. Vybrali si jednoho vězně, zavřeli ho na samotku a on se psychicky zhroutil. Z experimentu ho propustili. „Byl jsem naštvaný,“ vzpomíná Zimbardo. „Říkal jsem si, že to nemůže být pravda, že se nemůže zhroutit za 36 hodin. Ale došlo k tomu, že nazítří se zhroutil další vězeň a tehdy jsme měli celou studii ukončit, protože jsme dokázali, co jsme chtěli,“ dodává.

Stal se ze mě tyran

Namísto toho experiment pokračoval. Sám Zimbardo svou chybu vysvětluje tím, že se také ztotožnil s rolí v systému, a sice ředitele věznice. „V této roli mi záleželo víc na dozorcích než na vězních,“ popisuje a přidává, že cílil svůj zájem na fungování vězení jako instituce a ztratil soucit s vězni. „Byli to studenti, učím studenty a mám je rád, ale tam se ze mě stal tyran,“ zdůrazňuje.

Třetí den proběhlo plánované hodnocení pokusu a čtvrtý den se dostavil kněz. Ten se účastníků v roli vězňů ptal, co dělají pro to, aby se dostali ven. Nabádal je, aby se obrátili na právníka. Tím vlastně dodal jejich pocitu vězňů ještě více na reálnosti. Pátý den jeden z vězňů roztrhal polštář a kvůli psychickým problémům musel přes vlastní protesty také v experimentu skončit. Dozorci nutili ostatní vězně, aby po něm uklízeli. Pak je shromáždili před cely, kde je nutili půl hodiny stále dokola hromadně křičet, že ten konkrétní vězeň je špatný. „Byli jako zombie,“ vybavuje si Zimbardo.

Sexuální kontext ponižování dokonal

Dozorci dosáhli i toho, že vězni stáli proti sobě a raději se nestavěli jeden za druhého, neprojevovali empatii. V jednom okamžiku se do jazyka dozorců dostal sexuální podtext a bylo to jako otevření zakázaných dveří. Začali mluvit vulgárně, klít, směrem k vězňům přitvrdili se sexuálními narážkami a začali je ponižovat. Například je nutili simulovat zvířecí sexuální chování.

U konce experimentu stála až jedna ze Zimbardových studentek Christina Maslach. Přišla za ním právě, když probíhala „toaleta o desáté“, kdy dozorci ponižovali vězně s pytli na hlavě. Viděla tu situaci, rozplakala se a utekla. „Pak jsme stáli venku před katedrou psychologie a já se ptal, co se děje a popisoval dynamiku psychologie a tak dále. Říkala mi: ‚Přestaň, to nejsou vězni ani dozorci. Jsou to lidé a trpí kvůli tobě‘. Já jsem jí dál argumentoval, že ano, ale že to skončí. Říkala mi: ‚Jak můžeš vidět to, co já, a nebýt rozčilený. Znám tě jako učitele, jsi milý, ale jsi jiný. Ta situace tě změnila, neuvědomuješ si, že je z tebe ředitel věznice‘. Navíc jsme spolu chvíli chodili a uvažovali o sňatku a rodině a ona mi říkala, že jestli jsem tohle opravdu já, tak ve vztahu nebude pokračovat. Bylo to jako facka, něco hrdinského,“ popisuje profesor chvíli, kdy se rozhodl ukončit experiment. Dívka se nakonec stala jeho manželkou, se kterou žije dodnes.

Kdyby tehdy nepřišla, experiment by zřejmě pokračoval nejpozději do neděle, tedy osm dní. Celková situace byla stresující a navíc do toho vstoupilo několik dalších vnějších okolností. Za celkovou logistiku odpovídal právě Zimbardo, na kterého dopadal stres z odpovědnosti za experiment. Sám přiznává, že byl pod velkým tlakem. Ale kdyby pokus pokračoval, byla by situace nepochybně horší. Na konci studie všichni účastníci prošli psychologickou péčí. „Kdybychom udělali Stanfordský experiment dnes, čelili bychom 24 žalobám. Byl to rok 1971, lidé uvažovali jinak,“ ohlíží se zpět.

Obrázky z Abú Ghrajbu byly podobné jako v našem experimentu

Philipu Zimbardovi se po řadě let od ukončení Stanfordského experimentu dostaly do rukou fotografie z irácké věznice v Abú Ghrajbu, kde američtí vojáci ponižovali a týrali vězně. „Byly podobné jako fotografie z naší studie,“ srovnává dnes. Armáda tehdy trýznitele v amerických uniformách označila za pár zkažených jablek, a dál hájili korektnost systému. „Říkal jsem si ale, že jsou-li američtí vojáci dobře proškolení, jsou to dobrá jablka. Jen je někdo dal do špatného sudu – Abú Ghrajbu,“ vrací Zimbardo odpovědnost zpět do systému. Nikdo na vojáky ve věznici nedohlížel, navíc věznice v Iráku vytvořila Bushova administrativa.

Na veřejnost se dostalo jen 12 fotografií, američtí vojáci jich ale pořídili asi tisícovku. Obsahovaly mnohem horší situace, často s otřesnou sexuální tematikou. „Ke všemu docházelo během noční služby a devět z devíti nočních dozorců se toho účastnilo. Tady vidíme situační rozdíl,“ upozorňuje. V řadě situací a povolání nemyslíme, jen něco automaticky děláme. Také dozorci noční směny v Abú Ghrajbu nemysleli, což s odstupem času sami přiznali. Jejich jednání vytvořila daná situace. Situaci zas vytvořil systém americké administrativy, odpovědnost za ni tedy měli podle profesora Zimbarda nést i zaangažovaní političtí představitelé USA.

Jak být hrdinou

„Každý člověk vidí nějaký problém, třeba v rodině, ve škole, v práci. Ostatní si toho buď nevšímají, nebo vidí, že něco je špatně, ale nic neudělají. Hrdinové něco udělají, když ostatní nedělají nic. A to něco znamená, že povstanete, promluvíte a začnete jednat,“ přibližuje Philip Zimbardo pojetí každodenního hrdiny. Ti jsou podle něj nejefektivnější ve skupině. Když někdo pozvedne hlas sám, systém se mu vysměje. Ve chvíli, kdy s ním souhlasí dalších několik lidí, stane se z toho názor. Rozdíl mezi altruismem a hrdinstvím tkví v tom, že hrdinství s sebou vždycky nese nějaké riziko. „Snažíte se něco změnit, ale jsou tu lidé nebo instituce s větší mocí, kteří stojí proti vám,“ přibližuje psycholog. Sám v roce 2008 založil neziskový projekt HIP – Heroic Imagination Project, jehož heslem je ‚Vstaňte, promluvte, změňte svět‘.

 

Zdroj: (1)