Podle forenzní genetiky mají miliony mužů ve Střední asii společného prapradědečka Čingischána a polovina Evropanů i Evropanek společnou matku Helenu.

Když mezi lety 1997 až 2002 odkryli němečtí archeologové poblíž města Ergolding raně středověké pohřebiště, našli tam i skupinu koster, které podle množství ozdob a zbraní musely patřit zámožným, společensky významným mužům. Pravděpodobně byli zabiti v boji. Charakter zbroje a ozdob určoval dobu jejich pohřbu přibližně do doby okolo roku 670.

Dva z těchto mužů leželi v hrobě vedle sebe a drželi se za ruce. To bylo poněkud zvláštní. Nabízelo se vysvětlení, že šlo o blízké příbuzné. Němečtí archeologové se tedy obrátili na Daniela Vaňka, předního světového odborníka na forenzní genetiku, aby se analýzou jejich DNA pokusil příbuzenský vztah potvrdit.

Ze vzorků odebraných ze stehenních kostí obou mužů se Danielu Vaňkovi podařilo izolovat jadernou DNA, a tedy i mužský chromozom Y obou pohřbených rytířů. Chromozom Y je součástí jaderné DNA a vyskytuje se pouze u mužů, kde se dědí z otce na syna – podobně jako příjmení. Příbuznost mužů se s jeho pomocí zjišťuje podle takzvaných STR systémů na tomto chromozomu. Navzdory tomu, že se genetický materiál časem rozkládá, se Vaňkovu týmu v laboratoři podařilo ze třináct století staré kosti určit pětadvacet ze šestadvaceti zkoumaných systémů, tedy téměř všechny. Získali tak poměrně přesný obraz chromozomu Y pohřbených mužů. A opravdu se ukázalo, že dva bojovníci, kteří se pohřbeni drželi za ruce, byli bratři.

Záhy nato se však nečekaně objevili další příbuzní. To když se Danielu Vaňkovi dostaly – na vědecké konferenci – do rukou materiály s výsledkem analýzy kosterních pozůstatků členů rodiny posledního ruského cara Mikuláše II. Alexandroviče. V červenci 1918 jej v Jekatěrinburgu povraždili bolševičtí revolucionáři. „Hned jsem si všiml ohromné podobnosti jejich mužského chromozomu s chromozomem bratrů z Ergoldingu. Tedy nejdříve jsem tomu vůbec nemohl uvěřit,“ vzpomíná Vaněk. Bližší srovnání potvrdilo, že by velmoži zabití v sedmém století v dnešním Německu mohli být předky Romanovců: Ti byli koneckonců příbuzní se starým severoněmeckým rodem z Oldenburgu.

Pokud by to další výzkum prokázal, znamenalo by to, že tento rod, z něhož pocházejí například norské a dánské královské rody nebo britský princ Charles, patřil k vládnoucím evropským rodům nejméně o tři sta let dříve, než se dosud předpokládá.

Forenzní genetika, vědecký obor v rámci molekulární biologie, který se zabývá identifikací osob a jejich příbuzenských vztahů pomocí analýzy DNA, může být ohromně vzrušující. Dokáže usvědčit hromadného vraha nebo nevěrnou manželku, umí ale i nakreslit fascinující spleť prastarých kořenů vaší maličkosti na genetické mapě světa.

Například jeden zmých známých, který si nechal vypracovat svou genetickou genealogii, zjistil, že má mimo jiné i vikinské předky. Dalšímu vyšlo, že v sobě nosí trochu krve aškenázských Židů, dalšímu vyšli v rodokmenu Litevci…

No představte si to. Úlomek vaší genetické informace se účastnil dobyvatelských výprav téměř po celé Evropě i první bláznivě smělé cesty přes Atlantik, dávno před Kolumbem. Nebo bojoval v poušti s Filištíny, zažil vzestup a pád Říma a pak přežil krutých tisíc let v evropských diasporách. Něco podobného dosud nabízeli jen věštci a hypnotizéři, kteří vám hádali, čím jste byli v minulém životě. Pokaždé našli něco speciálního: Byl jste Napoleon, egyptský faraon, Johanka z Arku, Albrecht z Valdštejna, Jack Rozparovač, Mata Hari… Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by se vrátil od podobného kouzelníka s tím, že zaplatil pět set korun – a následně se dozvěděl, že byl v minulém životě chudým negramotným mužikem, kterého zabily kurděje a nekvalitní alkohol, nebo dítětem pastevců, které umřelo ve čtyřech letech na záškrt. Ne, k psychotronikům se chodí pro informaci, že vaše malá, všední a dočasná existence má kořeny v osobnostech dějinného významu.

Genetická genealogie vám může k podobnému pocitu také pomoci a navíc k tomu přidá i certifikát o vědecké věrohodnosti. Například je prokázáno, že nějakých 16 milionů mužů ve Střední Asii v sobě nosí gen samotného Čingischána. Bryan Sykes, profesor genetiky z Oxfordské univerzity, tvrdí, že tenhle gen se z těla mongolského dobyvatele žijícího ve dvanáctém století takto rozšířil krutě prostým způsobem: Když dobyl nové území, nechal povraždit všechny muže a systematicky oplodnil nejatraktivnější ženy. Ještě skoro o tisíc let později jeho chromozom Y pořád existuje – a velmi se mu daří, takže šestnáct milionů mužů se může hrdě prohlašovat za přímé potomky jednoho z nejkrvavějších krutovládců všech dob.

Mimochodem, rozšířený názor, že stopy mongolských nájezdů jsou patrné na podobě některých obyvatel Moravy, kam chánovy hordy pronikly ve třináctém století, doktor Vaněk nesdílí. Dosud totiž nenarazil na jediný případ obyvatele Čech a Moravy, který by měl geny příbuzné těm mongolským.

Vraťme se však k případu oněch dvou 1300 let mrtvých velmožů z Ergoldingu: Vědci našli v databázích lidí, kteří si nechali vypracovat genetický profil, přes dvacet žijících mužů, kteří s nimi mají velmi podobný mužský chromozom. Dvě desítky lidí se zničehonic dozvěděly, že jsou vzdálenými příbuznými hrdinů dávného boje proti Avarům, amožná se ukáže, že jsou spřízněni i s ruskou carskou rodinou a princem Charlesem. Který věštec tohle trumfne?

Daniel Vaněk vzpomíná, jak do jeho laboratoře přišel zákazník z Německa, téměř plakátový typ s blond vlasy a modrýma očima. Nechal si vypracovat genetickou genealogii a v ní mu k velkému překvapení vyšlo, že má mimo jiné jakéhosi jihoamerického předka. „Odcházel dost rozladěný. Považoval mě za šarlatána,“ vzpomíná Vaněk. Asi po roce se však klient opět ozval, že by jej rád navštívil. „Přivezl lahev rýnského ryzlinku a řekl mi, že jsem měl pravdu. Prý si nechal udělat podobnou analýzu u konkurence v Česku – a vyšlo mu to samé. Pak to zkusil ještě do třetice v Německu – a tam mu opět vyšlo totéž. Zkoumal tedy svoji rodovou linii v kronikách až hluboko do sedmnáctého století. Tam konečně narazil na možné vysvětlení. V kronice našel zmínku o tom, že v době, která by odpovídala času početí jednoho z jeho nejstarších předků, navštívil ono německé město cirkus, který mimo jiné předváděl pravého jihoamerického indiána…“ uzavírá téměř pohádkový příběh Vaněk.

Ovšem právě atraktivnost některých objevů forenzní genetiky a jejích možných interpretací může být docela zrádná. Klasickým příkladem byla zpráva, která loni v létě oběhla řadu evropských médií: Hitler měl africké a židovské předky. Belgický novinář Jean Paul Mulders měl společně s historikem Marcem Vermeerem vypátrat 39 Hitlerových příbuzných a získat od nich vzorky slin. Ty nechali analyzovat v soukromé laboratoři a objevili v nich haploskupinu mužského chromozomu E1b1b1, která je v západní Evropě poměrně vzácná, ale často se dá najít mezi Berbery v Maroku, Alžírsku a Tunisku a dále také mezi příslušníky aškenázských a sefardských Židů. (Poznámka: haploskupina je velmi lidově řečeno skupina kombinací určité informace v daném chromozomu.)

Nicméně bez dalších výzkumů, které by dokázaly příslušnost tohoto genu do konkrétní geografické oblasti Rakouska a ke konkrétní větvi židovských rodin, přítomnost této haploskupiny v genech Hitlerových příbuzných neříká o rasovém původu téměř nic. Vždyť linie E1b1b se velmi často vyskytuje třeba v Řecku nebo v Albánii a koneckonců, jak poznamenává doktor Vaněk, jejími nositeli je i 6,9 % mužů v České republice: „… což je nějakých 345 000,genetických bratranců‘, kteří mají spolu s Adolfem Hitlerem společného předka.“

Národnostní a rasové interpretace přítomnosti té a té genetické skupiny „v krvi“ jednotlivých národů jsou vůbec dost ošemetné. Například mrtví velmoži z Ergoldingu měli stejně jako poslední ruský car mužský chromozom R1b, který je typický pro obyvatele Západní Evropy. Vznikl patrně ve Střední Asii v oblasti Sibiře přibližně před 30 000 lety, odkud dorazil do Evropy s kulturou kromaňonců, prvních moderních lidí, kteří se na našem kontinentě objevili. Tento „západní“ Y-chromozom dominuje například u Irů, Španělů nebo Němců, ale zároveň je to druhá nejrozšířenější haploskupina chromozomu Y v Česku, kde ji „nosí“ 25,6 procenta mužů. Nejčastější je u nás haploskupina R1a – tu má 36,8 procenta českých mužů. Občas se jí nesprávně říká „slovanská“, protože vznikla pravděpodobně před 10 až 15 tisíci lety na území dnešní Ukrajiny a jižního Ruska, kde dodnes dominuje (stejně jako v Polsku a na Slovensku). Jenže na druhé straně ji má také 32 procent mužů v Maďarsku, 28 procent v Norsku a 23 procent na Islandu, oproti pouhým 15 procentům mužů v Srbsku. Mezi balkánskými Slovany je zase velmi frekventovaná haploskupina I, která pochází se Středního východu, a existují teorie, že z ní pocházejí Vikingové…

„Žádný genetický základ pro nějakou pevnou etnickou nebo rasovou klasifikaci prostě neexistuje,“ prohlásil zmiňovaný britský genetik Bryan Sykes před lety v článku deníku New York Times. „Pořád se mě někdo ptá, jestli existuje řecká DNA nebo italský gen, ale samozřejmě nic takového není… Všichni jsme velmi blízcí příbuzní.“

V našem středoevropském prostoru, v němž se křížily trasy z jihu na sever i z východu na západ, platí tato příbuznost a promíchanost dvojnásob. Podle Daniela Vaňka se proto našemu prostoru přezdívá „evropský New York“.

Zajímavým příkladem této promíšenosti jsou například moravští Valaši. „Opravdu jsou geneticky odlišitelní od zbytku Moravy a naopak mají velmi blízko k obyvatelstvu na jihu Rumunska, v oblasti nazývané Valašsko,“ říká Vaněk.

Zatím jsme hovořili jen o typech mužského chromozomu Y. Přitom náš původ se zároveň sleduje i po mateřské linii, přes mitochondriální DNA (mtDNA), která se vyskytuje u žen i mužů, ovšem dědí se výhradně po mateřské linii. Podle profesora Bryana Sykese se obyvatelstvo Evropy dělí do sedmi haploskupin ženské mtDNA, a tedy jsme všichni potomky sedmi „pramatek“, které Sykes popsal před deseti lety ve své knize Sedm dcer Eviných. Jednotlivé zakladatelky genetických linií nazval ženskými jmény Helena, Jasmína, Uršula, Tara, Katrina, Xénie a Velda.

Rod Heleny, jejíž potomstvo je v dnešní Evropě nejrozšířenější, přišel s ustupující dobou ledovou z oblasti Pyrenejí a postupoval na sever. Z Pyrenejského poloostrova přišli i potomci Veldy, zatímco klany Tary a Katriny se stěhovaly na sever z dnešní Itálie. Xenie se narodila kdesi na Kavkazu a její lid se šířil nejen na západ do Evropy, ale i na východ, do obou Amerik. Potomci Jasmíny pak přinesli do Evropy z dnešní Sýrie revoluční vynález: zemědělství.

Daniel Vaněk tvrdí, že molekulární biologie vykazuje momentálně ze všech vědních oborů nejvíc nových objevů. Je to tím, že jsme v ní stále teprve na začátku. „Máme sice přečtený lidský genom, ale nevíme, co to všechno znamená. Ale máme nové technologie, o kterých se nám ještě nedávno ani nesnilo. Když byl v roce 2001 přečtený lidský genom, nikdo si nedokázal představit, že by se něco takového dalo zvládnout,na koleně‘ v malé laboratoři. Dneska stačí, abych si do ní koupil mašinu za pár milionů, a můžu se sám geneticky oskenovat.“

Problém je, že zatím ve většině genetických informací ještě neumíme číst. „Data, která dostáváme, se podobají knize rozstříhané na jednotlivá písmenka, která nám někdo předal v pytlíku. Možná tu a tam dostaneme čísla stránek nebo název kapitoly, ale zatím nic moc víc,“ uzavírá Daniel Vaněk. ?

***

Nejvyšší frekvence výskytu v Evropě

Oblast Frekvence výskytu (%)

Polsko 56

Ukrajina 50

Rusko 46

Bělorusko 45

Lotyšsko 40

Slovensko 40

Litva 38

Česká republika 34

Maďarsko 32

Estonsko 32

Chorvatsko 29

Norsko 28

Rakousko 26

východní Německo 24

Švédsko 23

severní Německo 23

Island 23

Rumunsko 22

Srbsko 15

Bulharsko 14

Sedm dcer Eviných v Česku

Nejčetnější je u nás zastoupení rodové linie Heleny – skupina označená písmenem H. Tu má přibližně každý druhý Evropan, v Česku je to 47 % obyvatel. Vznikla zřejmě v západní Eurasii a do Evropy dorazila přibližně před 20 tisíci lety. Nositelé skupiny H se dvakrát lépe než ostatní populace vypořádávají se záněty. Proto jich je tolik. Druhá nejčetnější skupina v Česku je U, rod ženy, kterou Bryan Sykes nazývá Uršula. Tu má 16 % Čechů. Nejvíce je rozšířená mezi Laponci, Finy a Estonci, v malém množství se však vykytuje po celé Evropě. Rodová linie Tary (písmeno T) se týká 11 % Čechů. Dnes do její linie spadá v průměru těsně pod deset procent Evropanů. Nejvyšší výskyt je na východním pobřeží Baltu, ale vyskytuje se i v údolí Indu mezi Indií a Pákistánem a na Arabském poloostrově. Z klanu Jasmíny (skupina označená písmenem J) vzešlo sedm procent Čechů. V Evropě je nejčastěji najdeme v Irsku (12 %), mimo Evropu na Blízkém východě (12 %). Z klanu Xenie a Veldy vzešlo po dvou procentech Čechů, ve stejném množství jsou u nás zastoupené též v Evropě vzácné skupiny W a I, jež se už sedmi Eviných dcer netýkají.

Typy mužského chromozomu v Česku

Vedle „západoevropské“ genetické skupiny R1b a „slovanské“ R1a, které mají jasně nejsilnější zastoupení, najdete mezi českými muži docela významný výskyt (11 %) skupiny I2, který je nejčetnější na Balkáně, na území bývalé Jugoslávie, a pak skupiny I1 (9 %), která je zase nejčetnější ve Skandinávii. Skupinu E1b1b, která se nedávno proslavila jako údajný „židovský gen“ Adolfa Hitlera, najdete necelých sedmi procent Čechů.

Zdroj: 1