Miriam a Peter Lancewoodovi se v roce 2010 přestěhovali na Nový Zéland. Od toho roku strávil pár 7 let potulováním se po divočině. Naučili se jak lovit, rozdělat oheň v dešti a další dovednosti. Miriam mluví v rozhovoru pro FEMAIL o tom, jaký je její každodenní život mimo civilizaci. Dozvěděli jsme se, že je nepravděpodobné, že se někdy ke svému starému životu vrátí

Pro mnoho lidí je vyhlídka na život bez auta, smartphonu, počítače a hodinek nemyslitelná.

Nicméně, pro Miriam Lancewoodovou je život bez všech těchto věcí zcela perfektní.

Tato podivuhodná žena pochází z Wehlu v Holandsku, posledních 7 let strávila životem v novozélandské divočině se svým manželem Peterem, který se na Novém Zélandě narodil. Peter je o 30 let starší a Miriam poprvé potkal v Indii.

Přestože pár původně plánoval, že tento experiment bude trvat pouze jeden rok, návrat do civilizace neplánuje. Ze začátku to pro ně byla pouhá výzva, aby zjistili, zda jsou schopni přežít bez vymožeností dnešní doby, technologií,  společnosti či elektřiny, postupem času se však do tohoto způsobu života zamilovali a v divočině již žijí 7 let.

 Podle Miriam rozhodně nehodlají něco měnit, ačkoli se to mnoha lidem zdá nepředstavitelné, jsou takto spokojení.

Miriam Lancewood (pictured) has been living in the wilderness in New Zealand for the past seven years with her partner, Peter - she spoke to FEMAIL about her life and existence
Miriam Lancewoodová (na obrázku) žije se svým partnerem Peterem v divoké krajině Nového Zélandu.

Miriam a Peter Lancewoodovi dostali nápad žít v divočině Jižního Marlborough den poté, co dokončili několikatýdenní tůru v Holandsku.

„Spíše než pozorovat přírodu, jsme se chtěli stát její součástí.“ sdělila Miriam Daily Mail Australia.

Zajímalo nás, zda by jsme byli schopni přežít rok v divočině.“

A tak, s myšlenkou na zcela odlišný životní styl, se pár začal připravovat na život v divokém Novém Zélandu.

 'We wanted to be a part of nature, rather than just observing it,' Ms Lancewood told Daily Mail Australia of her initial wish to trip over to New Zealand and do a year there (pictured with Peter)
Chtěli jsme být součástí přírody, ne jenom turisté.“ sdělila Miriam Lancewoodová Daily Mail Australia, jak vlastně vzniklo ono přání žít celý rok nomádským životem na Novém Zélandu (na fotografii je Miriam spolu s manželem Petrem).

„Sbalili jsme si dva 85 kilové batohy se vším, co jsme potřebovali. Od ovesných vloček, po sušené mléko, mouku, med, rýži a zeleninu.“

„Všechno jsme si předem dokonale propočítali, včetně čajových sáčků.“ uvedla Lancewoodová.

Ačkoli se ambiciózní pár na náročný experiment trochu připravoval, což zahrnovalo 10 denní túry buší a učení se, jak rozdělat oheň v dešti, Miriam přiznala, že díky tomu, že je povoláním učitelka tělocviku, doufala, že následující rok v klidu zvládne:

„Věděla jsem, jak střílet s lukem a šípy na cíl, což jsem rozhodně považovala za užitečné.“

„Co jsem však nevěděla je to, o kolik je těžší střílet na něco, co se hýbe.“ zasmála se Miriam.

Before they went on their expedition, Ms Lancewood practised by going on 10 kilometre hikes and lighting fires in the rain; she also practised with her bow and arrow (pictured)
 Předtím, než se vydali na expedici, Lancewoodová chodila na 10 kilometrové výšlapy a učila se rozdělávat oheň v dešti, také trénovala střelbu se svým lukem a šípy (zachyceno na obrázku)

Pár se v roce 2010 vydal do Jižního Marlborough, kde manželé přečkali zimu předtím, než se přesunuli do oblasti jezer Nelson a poté na Západní pobřeží, kde strávili léto a podzim.

DEN V DIVOČINĚ

* Probouzí se zhruba v čas, kdy začíná vycházet slunce. Poté jdou pro dříví.

* Po rozdělání ohně si uvaří šálek čaje a posnídají toasty s chlebem, který předešlý den „upekli“.

* Samozřejmě nemají jak sledovat čas a ani to nepotřebují – zrkátka se řídí sluncem. Po snídani se většinou vydají na průzkum nebo na procházku.

* Pár se poté vrátí ke stanu a až odpoledne nebo navečer se vydávají na lov.

* Jakmile se setmí, povečeří u ohně. Spát chodí zhruba někdy hodinu po setmění.

„Byli jsme zcela závislí na počasí, neměli jsme ponětí o tom, kolik je hodin,“ sdělila Miriam.

„Vstávali jsme, když vyšlo slunce a chodili spát, když zase zašlo.“ V zimě jsme museli spát okolo 13 až 14 hodin denně, ale nebyl to ze začátku kvalitní spánek.“

„Budili jsme se s bolestí břicha, jak se naše těla snažila zahřát. Věděli jsme, že jestli si chceme udržet v tělech teplo, musíme lovit.“

Ten rok Miriam chytila své první zvíře – vačici. Předtím byla většinu svého života vegetariánka, ale uvědomila si, že v nových životních podmínkách bude muset lovit, aby jejich těla dokázala v noci udržet dostatek tepla.

O něco později 33 letá žena svým lukem a šípy střelila kozu.

„Pamatuji si to moc dobře, brečela jsem a pomyslela jsem si ‚to je hrozné‘, ale později jsem na sebe byla opravdu pyšná,“ řekla Miriam.

Ms Lancewood caught her first animal - a possum - that year; she later caught a goat, which she said was terrible initially as a vegetarian, but also made her proud of herself
Ten rok Lancewoodová chytila první zvíře – vačici. Později přiznala, že to pro ní bylo, jako pro vegetariánku, strašné, ale nakonec na sebe byla pyšná, že to zvládla.

They got up when the sun rose, went to bed when it went down - and also hunted, shot and looked after themselves full time, exploring where possible (pictured)
 Vstávali s východem slunce a chodili spát po setmění. Lovili, sbírali plody a dávali na sebe neustále pozor, zatímco prozkoumávali okolí.

Pro pár s nomádským životním stylem se život v divočině zanedlouho stal každodenní rutinou.

Mezi lovením, vařením, průzkumem a spaním si dny vyplňovali činnostmi i bez potřeby moderních vymožeností, do vesnic či měst se vydávají jen zřídka, když potřebují doplnit zásoby potravin:

„V divočině peníze nepotřebujeme. Když se vydáme do měst, tak si obvykle nakoupíme zásobu ovesných vloček, medu, rýže, atd. Takže čas od času z bankomatu peníze vyberu.“

Ms Lancewood has written a book about her inspiring experiences (pictured)
Miriam Lancewoodová napsala inspirativní knihu o svých zkušenostech z života mimo civilizaci (na obrázku obálka knihy)

„Když jsme ve městě, tak často vytáhnu svoji kytaru a hraji v obchodních centrech, abych si nějaké peníze vydělala.“

„Je neuvěřitelné, o kolik lépe se cítíte, jakmile sami sebe odstřihnete od moderního života.“

„Když je vaše mysl klidná, spánek přichází velice snadno. Dnes již nejsem schopna spát ve městech.“

Některé věci však postrádá a to především svoji rodinu. Miriam však s sebou nosí pár papírů a pero, aby své rodině mohla psát dopisy. Ty pak předává procházejícím lovcům, aby je poté, co dorazí do města, odeslali poštou.

„Moji rodiče mi také píší, jejich odpovědi si každé dva až tři měsíce, když jsem v nějaké vesnici, na poště vyzvednu,“ řekla.

Lancewoodová také uvedla, že novému životními prostředí dává před tím starým přednost a tak, když se přiblížil konec prvního roku experimentu, se manželé rozhodli v divočině zůstat a žít dál mimo civilizaci.

„Ten mír v duši, který naleznete pouze, když strávíte nějaký čas v divoké přírodě, je nepopsatelný,“ sdělila Miriam.

„Navíc, neměla jsem už žádný domov ani záložní plán, takže to muselo fungovat!“

She said that she has learned a lot from this entire experience (pictured), and has no intention of going back to her life in civilisation - the couple hope to go to Eastern Europe next 

(raja: Good luck, východní Evropa pro ně bude asi dost šok :D.)

'I feel happy, healthy and exploring gives me so much joy and energy,' Ms Lancewood said of her exploring (pictured with Peter)
„Cítím se šťastně, zdravě a prozkoumávání nových míst mi dává mnoho radosti a energie,“ sdělila Lancewoodová (na obrázku se svým manželem)

Miriam se, podle svých slov, za posledních 7 let strávených potulováním po divočině naučila hodně, ale to nejdůležitější k čemu dospěla je prý, jak „malí“ my lidé jsme.

„Naučila jsem se, jak bezvýznamné naše problémy doopravdy jsou a díky tomu se mi moje osobní problémy nyní zdají zcela nepatrné a patetické.“

Toto uvědomění bylo ohromnou léčbou mojí úzkosti. Nyní se cítím šťastná, zdravá a zkoumání nových lokalit mi dává mnoho radosti a energie.“

„Proč bych se vracela ke svému starému životu?“

Miriam Lancewoodová napsala knihu jménem Žena v divočině (v ang. originálu Woman in the Wilderness). Kniha pojednává o jejím inspirativním dobrodružství a o tom, co vše se díky němu naučila. Lancewoodovi vyjádřili přání někdy v budoucnu zkusit žít ve východní Evropě:

„Jsem trochu nervózní, co se týče například medvědů, kteří tam žijí, ale zároveň se těším na prozkoumávání nových divokých oblastí východní Evropy,“ sdělila Miriam.

„Abyste něco takového dokázali, je třeba mít dostatek fyzické síly, vytrvalosti i trpělivosti.“

„I tak to však lidem doporučuji. Nemyslím si, že se někdy z divočiny vrátím do civilizace.“

Překlad: raja, Zdroj: 1