Evropská komise podala návrh na zahájení procedury vůči Polsku dle čl. 7 Lisabonské smlouvy, tj. za porušení čl. 2 téže smlouvy, kde stojí, že „unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin.

Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů“. V případě Polska jde zejména o kroky, které údajně vedou k narušení právního státu. Celý proces může skončit nejen případnými sankcemi, ale dokonce odebráním Polsku hlasovacího práva v Evropské radě. Celý postup je značně složitý a vyžaduje mj. ještě souhlas Evropského parlamentu. Samotné odebrání hlasovacího práva je pak podmíněno jednohlasným rozhodnutím Evropské rady (daná země se samozřejmě hlasování zdrží).

Lze se oprávněně domnívat, že obrana zákonitosti v Polsku je ze strany Evropské komise pouze zástěrkou a že ve skutečnosti jde o to, ukázat, kdo je tady pánem, a zlomit alespoň zdánlivou vzpurnost největšího rebela ve šťastné rodině Evropské unie. Ostatně, nové polské zákony týkající se soudů, respektive dosazování soudců, které mají být projevem zlovůle polské vládnoucí koalice a jejích totalitních choutek, vycházejí ve značné míře z německého vzoru. Ba, zmíněné polské zákonné úpravy jsou v lecčems demokratičtější než německé; předpokládají např. výběr soudců Nejvyššího soudu Státní radou soudnictví, jejíž členy schvaluje třípětinová většina sněmovny, kdežto v Německu jsou soudci voleni v různých sborech přímo poslanci Bundestagu nebo delegáty stran, někdy dokonce i tajně. Ale quod licet Iovi, non licet bovi

Třeba ovšem přiznat, že si polská reprezentace může za nevraživost Evropské komise do jisté míry sama svojí nedospělou zahraniční politikou. Nevzala si příklad z moudrého kličkování maďarského premiéra Orbána, který sice bývá terčem útoků eurokomisařů, ale snaží se to eliminovat vstřícností, byť možná hranou, ke skutečným vládcům Evropské unie, tj. především Německu. Jeho strana Fidesz je na rozdíl od polského Práva a spravedlnosti součástí nejmocnější frakce Evropského parlamentu, tedy Evropské lidové strany, a udržuje vřelé vztahy s bavorskou CSU. Navíc se snaží vyhnout zbytečným sporům právě s Německem, jelikož si je vědom reálné síly obou zemí.

Tato soudnost bohužel jeho polským protějškům schází. Polští političtí představitelé si neodpustili řadu nesmyslných výpadů vůči Německu, které snad na vnitřní scéně popoháněly vlastenecká srdce ke vzrušenější tepové frekvenci, ve skutečnosti však nevedla k žádnému významnějšímu výsledku, nepočítáme-li kompromitaci polské strany a podrážděnost Němců. Ukázkovým příkladem takové politiky se v poslední době stal požadavek vyplacení reparací Německem za poslední válku, kterou tato země v Evropě rozpoutala. Je výmluvné, že se sice řada politiků vládnoucí koalice předháněla v tom, kdo s větším zápalem pronese hesla o polském nároku, ale vláda se jej dosud neodvážila oficiálně vznést. Ostatně, Polsko by si v takovém případě mohlo zadělat na pořádný problém, protože německé reparace pro naše severní sousedy byly dohodnuty v rámci vyrovnání se Sovětským svazem na základě Postupimské dohody. Jak si to soudruzi z Moskvy a soudruzi z Varšavy zařídili mezi sebou, už Němce zajímat nemusí. Pokud ovšem chtějí Poláci zpochybňovat závěry Postupimské dohody, možná by si měli vzpomenout, že na základě stejného dokumentu získali velkou část svého západního území. Ať už se to někomu líbí, či ne, politika požadavků by se dala shrnout do dvou vět: „Co za to?“ a „Co mi můžeš udělat, když ti nevyhovím?“ A odpověď na otázku, co může udělat Polsko Německu, pokud mu nevyhoví, je, obávám se, nad slunce jasnější: nic. Romantické duchy snad může okouzlovat polské kasání rukávů, ale je doporučeníhodné, aby to činil ten, kdo má svaly.

O síle polské zahraniční politiky, pokud jde o Evropskou unii, svědčí i nedávné setkání nového polského premiéra Mateusze Morawieckého s jeho francouzským protějškem Emmanuelem Macronem. (Dodejme, že důvodem dosazení nového polského premiéra mělo být údajně i to, že má dobré kontakty v Evropě. Premiér Morawiecký po zmíněné schůzce, na které se projednávaly také otázky spojené s Evropskou unií, prohlásil, že byla „dobrá“, načež Macron druhý den společně s německou kancléřskou Angelou Merkelovou veřejně podpořil postup Evropské komise proti Polsku. Jak by to asi vypadalo, kdyby jednání nebylo „dobré“…?)

Ale ať už jsou slabiny polské zahraniční politiky jakékoliv, výsledek procesu s Polskem bude důležitý i pro ostatní země, neboť ukáže, zde jim ještě trocha samostatnosti zbyla, nebo jsou de factoprotektoráty s iluzí svobody a může je kdykoliv stihnout osud Poláků. Proto Maďarsko už dopředu oznámilo, že odebrání hlasovacího práva Polsku v Evropské radě nepodpoří, čímž vlastně zabrání dokončení procesu dle čl. 7, jelikož bude scházet potřebná jednomyslnost.

Vzhledem k tomu, že Evropská komise i navzdory této vyhlídce celé řízení započala, lze připustit tři závěry: za prvé, jedná se o hru nervů, která má dotlačit Polsko k alespoň trochu přijatelné povolnosti (mimochodem, změna předsedy polské vlády by mohla nasvědčovat, že tento postup bude slavit úspěch); za druhé, vládci Evropské unie chystají nějaký trik, který jim umožní obejít pravidla stanovená Lisabonskou smlouvou. Třetí možnost může být taková, že konečným cílem je vypuzení Polska z Evropské unie, čímž by došlo k oslabení ve střední Evropě.

Ať tak či onak, u Varšavy se dnes bojuje i za Prahu.

Zdroj: 1, 2