Článek z webu Aluška.org z rubriky ,,Poradna“ (Článek založený na výběru z e-mailové konverzace.), o podprahových datech v hudbě, filmech a jak destruktivní mohou mít vliv na člověka. Věci, které běžně posloucháme, na nás mají mnohdy větší vliv, než bychom si připouštěli….

__________

Dopis:
Ahoj Aluško.
Potřebuju od tebe poradit, jelikož jsem ‚docela‘ psychicky v háji a vůbec se v sobě nevyznám. Něco mi stále připomíná, ať ti napíšu – tak to jdu udělat. Tedy: Je to nějaká doba, co jsem začala hodně poslouchat americkou dvoučlennou skupinu ‚Twenty One Pilots‘. Jejich hudba se mi ze začátku fakt líbila, jejich koncept a myšlenky mi seděly jako žádný jiný, jako bych našla velký kus sebe… Ze začátku to byla záliba, bavila mě jejich hudba, i když jsem se nikdy neoznačovala za ‚fanouška‘.. Ale pak to začalo přerůstat v něco většího.
Chci tím říct, že co je poslouchám, mám deprese. A všimla jsem si i iracionálních pocitů nenávisti vůči zpěváku Tyleru Josephovi – dost taky proto, že ho z nějakýho důvodu nemůžu dostat z hlavy. A teď nemyslim, že bych do něj byla pubertálně zaláskovaná. Takhle ne.. Prostě je v mý hlavě ’25‘ hodin denně a já jsem z toho už fakt na prášky. Připadá mi, jakoby mi hlava měla vybouchnout. Posledních pár týdnů si připadám, jako bych vnitřně brečela, jakoby duší. Nevím, fakt nevím, co to má znamenat. Připadám si, jakoby na mě něco parazitovalo a nechtělo se to pustit – resp. to do mě bylo tak zažrané, že už to nechci pustit ani já.
Zkoušela jsem je neposlouchat, ale nešlo to, vždy jsem se k nim ‚nějak‘ zase vrátila.
Než jsem je začala poslouchat, byla jsem docela normální holka, alespoň natolik, jak moc se to o mně dá říct. Vždycky jsem byla psychicky trochu jiná než ostatní, ale teď už to začíná být docela alarmující. Nejsem v pořádku, vnitřně fakt nejsem v pořádku. A připadá mi, že za to může jejich hudba. Nevím, jestli v ní mají nějaké podprahové zprávy nebo tak, ale abych myšlenky na ně přehlušila, musím poslouchat Eminema – jeho rap je agresivní, pomáhá mi to.
Něco ve mně říká, že tu kapelu nenávidím. Fakt, asi zním fakt divně, ale prosím, vyslechni mě. Určitě už jsi potkala spoustu divných lidí. Možná mi řekneš, že to přejde, ale já vím, že ne – tohle neni pobláznění, to už jsem zažila mnohokrát. Nikdy jsem ani neměla oblíbený kapely – pak jsem ale našla je. Je v nich něco, co vyhráblo moje starý rány a bolesti, je v nich kus mě, na kterej ‚jako bych zapomněla‘. A nejhorší je, že spoustu věcí v mém životě na ně doslova ‚nepřímo poukazuje‘. Strašně moc si přeju neznat Twenty One Pilots, neznat Tylera Josepha, nikdy neslyšet jejich písničky. Nevím, jak se toho zbavit.

Prosím, řekni, že mi můžeš nějak poradit, že víš, čím to je. Vždycky mě k nim ‚něco‘ zase přivede zpět, proto už na to kašlu a prostě je poslouchám, je mi to jedno.. přestala jsem vidět ve svém životě smysl, přestala jsem věřit, že mám dobrou budoucnost, připadám si vyřízená, jakoby mě něco žralo zevnitř. Jako bych stála na mrtvém bodě, který se týká jich. Na jednu stranu mi připadají destruktivní – vždyť se na ně podívej. Jejich písničky, fanoušci jsou v depresích stejně jako já (že by to něčím bylo?), motivy lebek a koster.. Dala bych všechno za to, tu kapelu neznat. A o to horší je, že něco v nich (spíš se to vždy týká toho zpěváka Tylera Josepha) bortí i moje vystavěný hradby a ‚EGO‘, proto poslouchám toho Eminema…
Prý lidem z deprese pomáhají, ale mě do ní dostali. Nikdy jsem deprese neměla a to jsem si zažila ledacos. Občas mám pocit, že potřebuju křičet, že se toho potřebuju nějak zbavit, že chci něco rozbít.. Prostě hrozné návaly energie a následný propad do depky. Tyhle návaly energie mám s nimi od začátku – pak se třeba měnilo ve vztek nebo strach. Neumím to ani pořádně vysvětlit.
Snažila jsem se najít si nějaký důvod, proč nemít Twenty One Pilots ráda, ale nic jsem nenašla. Potřebuju slyšet, že jsou něčím špatní, že jsou třeba Ilumináti nebo tak… pak bych třeba měla pokoj. Možná jsem nějak psychicky narušená, já nevím.
Začíná mi být všechno jedno, jen se vždy těším, že večer usnu a na chvíli zapomenu. Pomoz mi, prosím.. je to jako poslední výkřiky o pomoc, nevím, co se sebou dělat. V hlavě mám naprostý zmatek, slovní salát, nevím už ani co si myslet, jakoby otěže mého života přebíral někdo jiný.
Třeba si říkám ‚máš deprese, dělej s tím něco‘ a ozve se další hlas, který říká ‚ale nemáš, jen se snažíš být zajímavá, nejsi nic. Jen se snažíš být něco víc, že jo. Ani nevíš, jak depka vypadá..‘
A teď budu znít divně – ale proč mi připadá, že zpěvák Tyler Joseph vysává ze svých fanoušků energii? Je to pitomost, ale já se na ně prostě dívám jiným pohledem než ostatní. Nejsou to pro mě ‚bozi‘. Ne, vůbec. Nejdřív mi jejich hudba hodně dala a pak hned hodně vzala. Přeju si být jen ‚normální‘ fanoušek a takhle je neřešit, ale nejde to. Od začátku nejsem ‚normální fanoušek‘, nemám tendence je kreslit, kupovat si jejich trička, tohle já prostě nedělám, navíc zrovna jich už mám plný zuby…
Milovala jsem psaní – naprosto mě bralo už mnoho let. A teď? Co je poslouchám, nedokážu psát. Už mě to nebaví, nejde mi to, nevidím v tom zábavu. Potřebuju nějak vyjádřit to, co je ve mně, ale nejde to už ani napsat, je to hrozný. Snažila jsem se to vyjádřit hudbou, ale psaní písniček mi moc nejde a zpěv taky nic extra. Tohle nejsem já. Něco mě požírá zevnitř. Moje původní já je v háji a já ho potřebuju zpátky, ale nemůžu ho získat. Připadá mi, že to bude jen horší. Nebudu ti tady vypisovat, co všechno se mi v souvislosti s Twenty One Pilots stalo, to by bylo děsně dlouhý… ale musím říct, že už začínám mít dost těch ‚podivných náhod‘ který mě k nim přivádějí zpátky. Víš, klepu se, když ti tohle píšu. Něco ve mně je strašně moc špatně, chci se toho zbavit a být zase sama sebou.

CELÝ ČLÁNEK ZDE.: www.Aluska.org: Od té doby, co náruživě poslouchám skupinu Twenty One Pilots, mám velké psychické problémy. Jak dát vše dopořádku?