Žít při vědomí, že mají nepřítele, který jen hledá cesty, jak je odklidit z cesty, musí být pro Rusy traumatizující zkušeností. A zdalipak je už napadlo, jak podivné je, že Velká Británie, země nepříliš vojensky významná, kterou by Rusko dokázalo smést z povrchu země v několika minutách, vykonstruuje proti ruské vládě falešné obvinění, toto falešné obvinění ohlásí veřejnosti, a aniž by k němu přiložila jakýkoli důkaz, obrátí se s tímto obviněním na OSN, dá Rusku ultimatum, rozpráší celou ruskou diplomatickou misi v Britanii, zmocní se zdejšího ruského majetku – a to vše na základě pouhých domněnek a s odmítnutím spolupráce s obviněnou zemí, jak to při šetření takovýchto obvinění vyžaduje zákon.

Rusové, a to jak vláda, tak média a stejně tak Rusové mladšího věku s mozky vymytými washingtonskými neziskovkami v Rusku nerušeně působícími, mají zřejmě za to, že všechna tato obvinění jsou jen jakýmsi druhem omylu, který se dá napravit pouhým návratem k důkazům a právu. Jako by po všech těch letech klamu ještě nepochopili, že Washington a jeho vazaly žádná fakta a právo nezajímají.

Ruský velvyslanec v OSN v reakci na obvinění Ruska z použití nervového plynu při pokusu zavraždit dva lidi sedící na lavičce parku, uvedl všechny legální argumenty ruské strany včetně požadavku spolupráce Britanie s Ruskem při získávání potřebných důkazů a svou řeč uzavřel s tím, že britské obvinění, jelikož postrádá jediny důkaz, porušuje zákon.

Proč ovšem Rusové mají za to, že britská vláda bude na nějaká svědectví či zákon brát zřetel?

Britská vláda Tonyho Blaira spolupracovala s režimem Bushe ml. v propagaci lží o tom, že Saddám Husajn má „ zbraně hromadného ničení“. Ty se využily k invazi a zpustošení Iráku a jeho ponechání v chaosu po následujích 15 let.

Britská vláda podporovala i lži o libyjském vůdci Kaddáfím a účastnila se svržení libyjské vlády. Podporovala i lež o nukleárních zbraních Iránu, samozřejmě znovu bez důkazů, protože o ty nebyl zájem. Agenda byla v běhu a agenda není v západním světě na důkazech závislá.

Ačkoliv britský parlament hlasoval proti britské účasti na Obamou plánované invazi do Sýrie, podporuje současná britská vláda lež o tom, že syrský prezident Asad používá chemickou zbraň „proti svým vlastním lidem.“

Z dosavadních jejích zkušeností by člověk předpokládal, že Rusové včetně jejich vlády, včetně médií i veřejnosti už dost rozumí tomu, že vše, čeho je Západ schopen, je lhát, přičemž smysl toho lhaní je démonizovat Rusko a pak je vojensky napadnout.

Ale Rusové nejsou stále jaksi dost připraveni tuhle zprávu ztrávit. Domnívají se, že jde o jistý druh nedorozumění, které fakta a legální postupy mohou přece jen vyjasnit.

Jako kdyby Západ o nějaké vyjasnění stál! To, co potřebuje jsou „mylné představy a falešné dojmy“. A proto je též sám přičinlivě vytváří.

Neschopnost Rusů porozumět Západu, jehož součástí se chce dokonce i stát, je oním důvodem, pro který je Třetí světová válka už doslova za rohem.

A co by se stalo, kdyby místo recitování zákonných postupů a práva ruský velvyslanec v OSN vstal a řekl: „Jestliže bude Britanie ještě i zítra existovat, bude tak tomu díky trpělivosti ruské vlády“.

Spoléháním se na právo, ke kterému se žádná západní země nezná, umožnilo washingtonským loutkám, Francii i dalším zemím prohlásit, že britská obvinění Ruska berou za stanoviska svá.

Možná si Rusové povšimli, že žádná z těchto evropských vlád žádný důkaz o vině Ruska nevyžadovala. To, co se vyžadovalo, bylo jen obvinění.

Ve výjimečném a nepostradatelném světě, vedeném Washingtonem, je obvinění samotné důkazem ruské viny. Když se britský předák Labour PartyCorbyn ve sněovně zeptal premiérky Mayové, ma-li důkaz o tom, že to bylo skutečně Rusko, které se pokusilo dvojitého britského agenta zabít, umlčeli ho nesouhlasným křikem nejen konzervativci, ale i poslanci labourističtí, které on sám vede.

Existuje ještě přesvědčivější důkaz o tom, jak nedůležitá jsou pro Západ fakta?

Probudí se kdy Rusko? Anebo svou dementní snahou stát se součástí Západu zanechá Rusko nepřipravené na americký nukleární úder, který se přibližuje?

A co kdyby tak ruská vláda Washingtonu řekla: „Jestliže vy nebo vaši žoldnéři napadnou syrské síly, vyeliminujeme vaši přítomnost na Středním východě včetně Izraele“. Tohle je totiž něco, co Rusko může udělat v čase kratším, než v jakém spadne člověku z hlavy klobouk.

A co by Britanie a USA učinily? Dostaly by jasnou zprávu a rozhodly by se tak, že mír je přece jen volbou vyhodnější.

Ruské projevy slabosti washingtonskou agresi jen povzbuzují.

A převáží touha Ruska být součástí Západu nad jeho touhou jako národ přežít?

Překlad: Lubomír Man

Zdroj: 1