Radek Novotný: Privatizace vody v ČR byla pokoutná a nemravná, dostali jsme se do role psů na obojku (2. díl)

Radek Novotný: Privatizace vody v ČR byla pokoutná a nemravná, dostali jsme se do role psů na obojku (2. díl)

Zde najdete díl (1)

12:54

Radek Novotný: Privatizace vody v ČR byla pokoutná a nemravná, dostali jsme se do role psů na obojku (2. díl)

Autor: Stanislav Blaha


Rozhovor s Radkem Novotným, autorem projektu Pravda o vodě.

2. díl rozhovoru s Radkem Novotným, autorem projektu Pravda o vodě, 1. díl najdete ZDE.

Narazili jsme na roli EU a evropských dotací. Kdysi, když jsem se tím zabýval, tak jsem napsal dopis EU, v němž jsem se na takzvané provozní modely přímo ptal. Požadoval jsem, aby se celý ten proces zastavil na evropské úrovni. Úředníci si můj dopis mezi sebou předávali jako horký brambor a vykrucovali se, v podstatě to šlo do ztracena. Na druhou stranu si myslím, že Evropská unie sehrála kladnou roli tím, že řekla, že koncernům  žádné dotace nedá. Změnilo se něco od té doby?

K tomu existuje krásný dokument, Jak korporace bohatnou na vodě.Francouzi ho natočili o francouzských koncernech a jejich činnosti po celém světě. Patří k nejúspěšnějším v rámci různých festivalů dokumentárních filmů. Koncerny se ho samozřejmě pokusily ho zastavit, ale on se vysílá a ukazuje skutečnou tvář “lobbismu” a byznysu s vodou, který se z veřejné služby mění na lobbisticko-politické hry.

EU se snaží finanční prostředky racionálně rozdělovat. Logická a myšlenka, že dotace jsou určeny samosprávným celků, je nastavena v pravidlech pro poskytování dotací. Ale v okamžiku, kdy se správa vody deleguje na nižší úroveň, tak se mnozí politici snažili pravidla EU obcházet. Jsme národ, který by si vyčůranost měl patentovat, ale tady jsme na ni doplatili. EU na tyto pokusy obejít její pravidla regovala jasně – dotovat zisky koncernů nehodláme, zisky musí plynout municipalitám. Český politik to nerespektoval a 10 let zkoušel úředníky EU oblafnout, ale neoblafl. Každá skupina politiků, která do Bruselu jela s fanfárami, že s byrokraty v EU zatočí, se vrátila jako spráskaní psi. EU logicky drží linii, že peníze určené pro veřejnou podporu nebudou zneužívány pro soukromé účely. Řekli jasně: „Provozní tunely tak, jak je zavádíte, nebudeme dotovat a nedělejte to“. V EU vědí, že kdyby toto pustili, tak to použije 90 % podobných firem i v jiných odvětvích – ve zdravotnictví, plynárenství, teplárenství apod.

Na Slovensku se ukázalo, že politické strany jsou financované koncerny a finančními skupinami. Ono se pak vše lépe privatizuje – rozkrádá. Totéž se dle mého názoru děje v ČR a vlastně všech post-socialistických zemích. Lidé z různých stran, kteří zprivatizovali zisk vodáren, často po zvolení lobbují nebo přímo pracují pro koncerny. Část z nich navíc najdete ve statutárních orgánech firem koncernů a to už v politice dávno nepůsobí. JE TO ODMĚNA ZA VĚRNOST. To jsou ta tykadla vyslaná do státních struktur. O tom, zda vodárna skončí nebo neskončí v rukou cizinců, rozhodla spící neinformovaná většina. Naháněči koncernů je tak zmanipulovali, že rozumní politici neměli šanci vodárnu ubránit.

Obecné povědomí o vodě je mizerné nejen mezi politiky, ale i mezi lidmi. Vodu bereme jako samozřejmost a ona samozřejmostí není, což chápou velmi dobře koncerny a pár odborníků, ale občané a zastupitelé to začínají chápat, až když má 10 tisíc lidí v Praze Dejvicích průjem, nebo voda neteče.

Tohle můžeme změnit pouze tehdy, když se o problému, který s vodou politici udělali, bude hodně mluvit a psát. Anebo když začnou umírat lidé na závadnou vodu, díky šatnému stavu potrubí. Pak náprava přijde rychle, ale bude drahá. Politici se bojí jen veřejného mínění a voleb a mrtví lidé z pitné vody, to je něco, co veřejné mínění ovlivní. Podívejte se na lihovou mafii.

Proto jsem vytvořil projekt PRAVDA O VODĚ, aby lidé a zastupitelé informace měli. To je cesta, která vedla k nápravě ve Francii, v Německu, kde probíhá rekomunizace veřejných služeb, nejenom vodáren. Já se považuji za iniciátora tohohle procesu v České republice. Spustil jsem iniciativu CHARTA VODA 300, datový portál www.pravdaovode.cz a facebookovou skupinu VODALIDEM. To vše s cílem vráti vodu do rukou samospráv nebo státu a zajistit, aby prioritou hospodření s ní byl veřejný zájem, a ne kšeft a zisky magnátů. Totéž, co iniciuji a požaduji u nás, schválil nedávno slovinský parlament. Dal do ústavy, že voda je lidské právo, lidská potřeba, nikoli prostředek kšeftování nadnárodních korporací. Když se tohle dá do ústavy, tak je to nadstandartní legislativní pojistka, která znemožňuje kšeftování s vodou na úkor lidí. Věřím, že proces, který prošel ve Slovinsku, se podaří prosadit i u nás v ČR.

Pak budeme mít legislativu nastavenou tak, že se nájezdníkům ubráníme, i když budou vymýšlet další pokusy, jak system občůrat a převzít opratě nad pěněžními toky z vody a dostat zisky z vody od lidí na účty soukromníků či koncernů.

Pojďme se podívat na váš osobní příběh. Co vás vedlo k tomu, že jste se do vodárenské problematiky pustil? Co se dělo poté? Jak vypadá v současnosti vztah mezi vámi a lidmi, kteří vystupují za zahraniční koncerny?

Já jsem do vodárenského odvětví vstoupil paradoxně na straně koncernů. Moje firma „Compas Capital Consult (CCC)“ začínala jako obchodník s cennými papíry a postupně se zaměřila na akvizice, fúze a vstupy strategických investor. Ale ne tak, že někdo fabriku koupí, rozparceluje, vytuneluje a zavře. Díky tomu jsem měl jasno o tom, co to je a co není strategický investor. Když v roce 2001 má firma organizovala veřejnou obchodní soutěž pro VaK Prostějov, tak jsem z nabídek koncernů zjistil, že se o žádné strategické investory nejede. Dělali jsme organizačně-právní servis, ale ptali se nás, na náš názor na nabídky. Zjistil jsem, že přichází subjekty, které si z okresní vodárny chtějí vytáhnout všechna zisková aktiva. Tím chce nahradit v monopolní pozici okresní VaK, který se pak stane zcela závislý na koncernu. Prostě z firmy, která ovládá monopol, se stane slupka zcela závislá na koncernu. Nabídky koncernu v Prostějově odmítli. Vzhledem k této zkušenosti jsem vodárenství bral jako velkou příležitost se prosadit jako poradenský subjekt měst a obcí, které si chtějí zachovat vliv na vodu a na to, kde končí peníze vybrané za vodu od lidí.

Pokud strategický partner, tak to musí být opravdový investor, a pak spolupráce s cizinci špatná není. Vezměme například Škodu Mladá Boleslav. Ta by tu teď již nebyla, kdyby strategického investora neměla. Jako tu dnes není LIAZ a Praga. Investor musí nabídnout rozšíření trhu, rozvoj a především ochotu investovat.

Proto, abych měl o oboru vodárenství hodnověrné informace a mohl se zorientovat, jsem koupil akcii každé vodárny v ČR. Mohl jsem díky tomu přijít na valnou hromadu, mohl jsem se ptát, měl jsem legitimní právo požadovat vysvětlení k podání dotací, či doložení něčeho, co někdo tvrdí. Poté, vybaven daty zevnitř vodáren, jsem udělal rozbor všech vodáren v České republice. Svou analýzu českého vodárenství jsem v roce 2002 poslal na ministerstvo zemědělství, financí a vnitra. Nebyla pro koncerny a anti-politiky pozitivní. Za měsíc na to mi u domu shořelo auto. V tu chvíli jsem pochopil, že jsem na správné cestě. Já jsem totiž v podstatě napsal: Pozor, někdo se nám snaží ukrást vodárny, podívejte se na to! Ta analýza samozřejmě neskončila jen na ministerstvech. Dostala se i do jiných rukou a přišla první gangsterská akce proti mě, kterou se mě pokusili zastrašit.

Mám rodinu a žiju zde, a pokud poté, co jsem popsal pravdu, přichází gangsterská praktika, tak nemůžeme ustupovat. Je třeba se bránit, jinak nás zlo sežere. Takže jsem napsal další analýzu, doložil fakta, vytvořil web, začal informovat lidi a zastupitele, a začal jsem jako CCC vodárny po celé republice bránit poradenstvím, zasíláním informací, předkládáním dotazů a soudní cestou. Začali se na mě obracet zastupitelé, ti rozumní se ptali a předávali mi materiály. Běžel řízený proces tunelování vodáren – Zlín, Kladno, Hradec Králové, Prostějov… až do roku 2006. Pak se o to pokusili v Náchodě, a to byl zlom, kdy se nám podařilo tunel zastavit. Bylo kolem toho hodně práce, ale rozum zvítězil nad manipualcemi a korupcí.

V okamžiku, kdy přijeli nahaněči koncernů v audinách na jednání starostů a „hadi v oblecích“ začali starostům vykládat, jak to bude fantastické, když předají monopol vody koncernu, jak poroste cena vody jen o inflaci a jak zajistí dotace, tak se starostové menších obcí začali ptát: “Prosím vás, kde tedy ta cena vody roste o inflaci?” -“V Olomouci.”  -”Já tady mám tabulku srovnání a tady neroste o inflaci. Ani jednou nerostla o inflaci.” -”To jsem vám řekl špatně,” a vytáhli jinou tabulku. Starostové vytáhli druhou moji tabulku a řekli: “Ne, tam taky nerostla o inflaci.” -”Aha, ona teď neroste o inflaci, protože ona ta města chtějí větší nájem, aby měla na pokrytí nákladů.” -”Ale to jste nám neříkali. Vy jste nám říkali, že roste jen o inflaci.” -”No, ona roste o inflaci, ale když města potřebují víc, tak ne…” A starostové pochopili, že jim lžou. Pak začali s dotacemi, to bylo druhé téma, které otevřeli. -”Takže kde žádáte o dotace? Vy jste poskytovatel dotací?” A tímto stylem je v podstatě svlélkli do naha a zjistili, že ta namalovaná paní až tak krásná není.

Starostové pochopili, že to celé je slušně řečeno “fligna” a “limuzíňáci” odjeli s nepořízenou. Starostové se semkli a na místě se dohodli. Žádný provozní model, žádný prodej akcií, voda zůstane v rukou starostů a obcí. Byla to práce na rok a půl, kterou mi nikdy nikdo nezaplatil. Starostové byli rádi, že mají servis, a já jsem byl rád, že se našli rozumní lidé a mám precedens, že se tunelu lze ubránit.

Byl to zlom. Po odmítnutí v Náchodě přišlo odmítnutí tunelu na Pardubicku, Trutnovsku, Mladoboleslavsku, potom v Kroměříži, Přerově …a tak dále. To byl první velký úspěch v mém příběhu, který začal tím, že jsem od roku 2002 poskytoval nějaká data a servis.

Mezitím jsem zažil obrovskou zkušenost s “fungováním” státní správy. V roce 2003 jsem byl požádán, zda bych nebyl součástí meziresortní komise pro vodárenství, ve které bylo šest ministerstev a Fond národního majetku. Cílem bylo zpracovat analýzu českého vodárenství. Tak, jak teď spolu sedíme my, tak jsem ministru financí Sobotkovi vysvětloval, jak se mezi vodu a lidi instalují soukromé penězovody. Pochopil, že je třeba to zanalyzovat a poté navrhnout pro stát správné řešení. Požádal mne, abych v komisi působil jako koordinátor. Výsledkem měla být analýza reálného stavu. Ukázalo se, že zájem řešit negativní dění kolem vodáren má jen ministerstvo pro místní rozvoj a ministerstvo životního prostředí. Naopak to vypadalo, že zástupcům ministerstva zemědělství je úplně jedno, co se s vodárnami děje – “nic nejde, nic nemáme, nic nevíme, nemáme data, nemáme přístup, nejsme schopni zajistit”. Ministerstvo životního prostředí, se snažilo dostat do republiky dotace a vědělo, že musí splňovat podmínky EU, o nichž jsem hovořil. Jsem přesvědčen, že koncerny mají na ministerstvech své lidi. Ti nevystupují ve prospěch koncernu otevřeně, ale úplně stačí, že nic nedělají.

S kolegou jsme trvali na tom, že jestli do komise vstoupíme, tak všichni budou vědět, že máme akcie vodáren, protože bez toho bychom neměli data, a měli jsme podmínku, že v komisi nebudeme mít rozhodovací pravomoce. Eliminuje se tím náš vliv. Mohli jsem věci komentovat, předkládat nebo navrhovat, ale o ničem jsme nerozhodovali. Práci jsem dělal zdarma, vznikla proto interní pravidla komise, která naši pozici okleštila.

V roce 2003 se objevily závěry komise. Ministerstva zpracovala čísla kolik vodárny investovaly, kolik investovala města, kde vodárenský majetek končí, jak narostla hodnota a kvalita infrastruktury, kde končí peníze inkasované od lidí, jak se oceňují akcie vodáren a kolik se bude muset investovat v rámci splnění podmínek Evropské unie. To byl pro koncerny velký problém.

Proto se v Blesku objevil článek o mém údajném střetu zájmů v komisi a lež, že šéf komise je můj strýc. Lidé, kteří velmi dobře věděli, že jde o účelový útok koncernových naháněčů, neřekli novinářům, je to blbost, pánové, tady máte interní pravidla, která střetu zájmů zabraňují.

Upozorňuji ještě na na jednu věc. Měsíc před tím, než se toto stalo, mě napadli u domu dva najatí chlapi. Dostal jsem přes zezadu něčím přes hlavu a skončil jsem v nemocnici se zlomenou rukou, rozkopanými žebry a otřesem mozku. Za dva týdny poté, mne na parkovišti zastavil pán a řekl mi: “Pane Novotný, slyšel jsem, co se vám stalo. Jste inteligentní člověk, čtu ty vaše věci, v řadě věcí máte pravdu, ale bylo by dobré, kdybyste se z té komise stáhl. Je to škoda, takhle hazardovat. Uvědomte si, že ten útok nemusí být jenom na vás a vaše žena vozí jedno dítě do školy a druhé do školky…” V tu chvíli uvažujete o dvou věcech: “Sejmu ho, dostanu na zem a zavolám policii.”  Ale v tu samou chvíli víte, že zmlátíte chlapa, ten vše popře a půjdete před soud, protože si lehne na 14 dní do nemocnice.

 

Takže jsem ho obešel a panu Sobotkovi jsem poslal rezignaci s tím, že v komisi končím. Nebyl důvod riskovat, v komisi jsem to hlavní už udělal, což naháněči koncernů kupodivu asi nevěděli. Výstup v podobě ověřených dat pro stát byl hotový. To, jak ho ministerstva zpracují, jsem ovlivnit nemohl. Kdyby se analýza Komise zveřejnila a odsouhlasilo se řešení problémů , tak už v roce 2004 nikdo nemohl uzavírat pochybné smlouvy s koncerny. Koncernofilové věděli, že musí přijetí analýzy zarazit. Chobotnice byla schopná ovlivnit chování části ČSSD. O tom, že v tom jela ODS, není pochyb. Podívejte se na to, kdo privatizoval zisky z vodáren od počátku.

Stál jsem na životní křižovatce. Rozhodoval jsem se, jestli na to vše vykašlu a odstěhuji se za rodinou do Kanady nebo zůstanu v ČR a budu proti vodárenské mafii bojovat. Pak jsem pochopil, že když odejdu, tak ten bordel tady poroste a já o tom vím nejvíc a před svinstvm utíkat nechci. Pochopil jsem, že to co mne čeká nebude selanka ani lukrativní byznys. Až jednou odtud budu ze světa odcházet, tak s vědomím, že jsem se z ničeho neposral a že to stálo za to. Voda a naše svoboda za to stojí. To byl nejzásadnější zlom v mém přístupu k vodě. Stala se pro men věcí osobní. Ze začátku jsem to bral jako byznys, ale čím víc se začaly objevovat gangsterské praktiky, tím vice jsem to bral srdcem. Díky vodě jsem se o sobě dost dozvěděl. Když má člověk strach, tak to příjemné není, a že jsem se bál, to mi věřte. Já se rozhodl tomu postavit a sebe a svou rodinu bránit. Moc důležité je, že mám vedle sebe ženu, která chápe, proč dělám, to co dělám.

Tím, jak jsme ubránili Náchod, vznikl obrovský precedens. Zatím to nikdo nedocenil, ale zůstala zachovaná možnost porovnání fungování vodárny v rukou měst a obcí a v rukou koncenrů. Máme jasno, kde končí peníze, jaké jsou ceny vody, kde jsou a kde nejsou dotace, jaké jsou priority. Z toho všeho vyplývá, že jsme schopni si naši vodu prodávat sami a často levněji.

S tím souvisí, že jsem podal žaloby tam, kde ty vodárny vytunelovali, aby se voda vrátila do rukou obcí. Nevěděl jsem, že se budu soudit 15 let. Když si představíte, že je to dvacet až třicet tisíc měsíčně na právníky, tak si lehce spočítáte, kolik peněz mne obrana vodáren stála. Byl jsem toto schopen ufinancovat jen díky mému poradenství. A také jsem prostě neutrácel. Jezdím ve starém volvu a osm let jsme nebyli na dovolené, protože jsem potřebovali peníze na právníky.

V roce 2008 jsem spustil projekt Pravda u vodě. Šlo o vytvoření informační databáze – ceny vody, vodárny, srovnání, dokumenty, data a všem přístupné informace. Výroční zprávy, srovnání a zdokumentování kauz.
Poskytuje informace lidem a zastupitelům, informuje poslance a členy vlády, které žádá o nápravu. Spolupracuju i s lidmi z Evropské komise, protože si ověřují, co ji posílají lidé z některých ministerstev Vystupuji v novinách, v televizi, rozhlase. Přednáším krajským či obecním zastupitelům. Přednášku jsem měl i v poslanecké sněmovně. V roce 2010 jsem vyhrál u krajského soudu. U vrchního soudu je pravomocně rozhodnuto, že postup vyvedení zisků z vody z VaK Zlín je protiprávní tunel. Největší problém jsou dle mého názoru zkorumpovaní politici.

Pro naháněče koncenrů a politické kolaboranty představuji problém. Politici, naháněči koncernů i koncerny si ze mne nejprve dělali srandu, pak mne zkoušeli zastrašit, koupit a když nic nezabralo, tak přišly gangsterské praktiky a pokus mne pošpinit. Do toho se zapojili hlavně “právníci” koncernu s trestním oznámením. Dva roky poté, co jsem v roce 2003 kvůli napadení a vyhrožování odešel z Komise, přišli “advokáti” koncernu, s křivým obviněním, že jsem jim údajně nabízel, že ovlivním výstup komise ve prospěch koncernu. Dokonce mi bylo sděleno obvinění, které za 19 dnů státní zástupce jako protiprávní zrušil a velmi rychle se ukázalo, že jde o absurdní komplot. Pěkná byla reakce policisty, když jsem položil otázku já: “Prosím vás, proč, když byli na komisi, neřekli, že po nich někdo chce úplatek? Proč nešli rovnou na polici v roce 2003?” Odpověděl mi, že tuto otázku jim položil, a že mu řekli, že se mne báli. Já se začal opravdu od srdce smát a policista pochopil. Dosáhli toho, že mi pošpinili jméno a různí novináři, od té doby pravidelně jednou za čas papouškují, že jsem byl obviněn. Když je vyzvu, ať zveřejní rozsudek, který dokazuje, že nešlo o účelové jednání ve snaze mne poškodit, tak mlčí.

V roce 2003 mne člověk, ktrého jsem považoval za přítele, pozval na schůzku s firmou, o které mi řekl, že je to nová firma, která má zájem vstoupit na český vodárenský trh a že by mohla být konkurencí koncernů . Schůzka trvala 15 – 20 minut. Mne zajímalo, jestli jsou investoři. tzn. kolik přinesou do republiky peněz. Je zajímalo, jaká mám data a jak databazi dat tvořím – díky akciím vodáren. Ptali se, zda bychom mohli spolupracovat. Já na to řekl: “Jestli jste strategický investor, tak nemám problém s vámi spolupracovat, ale jediné, co pro vás v tuto chvíli můžu udělat, je, že komisi řeknu, že existujete.”

Komisi jsem řekl, že jsem s nimi potkal a byli pozvaní na prezentaci, stejně jako ostatní koncerny. Protože nebyli ochotni říct, kolik peněz chtějí investovat, tak byli pro mne nečitelní a nikdy víckrát jsem se s nimi nesetkal. Za dva roky na to přišlo křivé obviněné od “právníků” koncernu, se kterými jsem se nikdy nesetkal, že jsem s nimi inicioval schůzku a nabízel ovlinění výsledků komise za úplatek. Státní zástupce ho zrušil a postup policie označil za podivně vstřícný a protiprávní. Pro mne z toho jejich jednání plyne důkaz, že jsou zoufalí a mají obrovský starch, že to, co léta páchají, celé jednou praskne.

Poslední otázka: Existují nějaká rizika, která hrozí po tom soudním rozhodnutí, něco, na co bychom si měli dát pozor?

Jednoznačně bychom si měli dát pozor na dvě rizika. To první riziko se už dnes ukazuje. Koncernofilové, kteří sedí ve vodárnách, nebudou respektovat pravomocné rozhodnutí a budou se pokoušet zpochybnit rozhodnutí Vrchního soudu, ať to běží další čtyři až šest roků. Hrozí, že lidé budou ještě dalších 6 let posílat peníze do Francie. Současně docílí toho, že budou promlčeny škody.

Druhé riziko je, že zde máme prostředí a systém, kdy budeme zpět kupovat vodárny za nehorázné ceny a zadlužíme generace našich dětí a jejich dětí.

V tuto chvíl hrozí, že se na vlně vracení vody zpět do rukou měst a obcí obohatí úplně stejná skupina, která se obohacuje na jejich tunelování. To se stane, když se voda bude vracet zpět do rukou měst a obcí za nehorázné ceny. Už jsem k tomu napsal článek Kupujeme za milióny, prodáváme za miliardy. Aby to fungovalo tímto způsobem, musí s nápadem na odkoupení provozních vodáren přijít politici, ne koncerny. Už to začalo. Plzeň byla zkušební projekt, kdy město odkoupilo za 700 miliónů podnik se základním kapitálem 5 miliónů. Jediná hodnota té fabriky, kromě provozních aktiv, což je nějakých cca 150 milionů, byl vlastně jen kontrakt s městem Plzní na provozování vodáren. Někdo musel ten kontrakt uzavřít, někdo ho musel prodloužit, a když se podíváte, tak zjistíte, že jsou to lidé, kteří stojí v zákulisí, za procesem odkoupení vodárny zpět do města. Stejné myšlenky jako v Plzni už se objevily i v severních Čechách a v Praze. Už se o tom šuška i v Ostravě a Brně a na Šumpersku.

Koncerny vědí, že “klondajk” v ČR končí a že pro ně bude nejvýhodnější, pokud vodárny prodají za obrovské peníze. Budou říkat, že mají uzavřené smlouvy. A jediní, kdo se budou smát, pokud toto proběhne, budou „hadi na radnicích“, politici a majitelé koncernů.

Navrhuji jinou cestu – nejprve upravit legislativu do režimu, že vydělávat, inkasovat zisky bude ten, kdo financuje infrastrukturu. Provozovatel může dostat 3-6 % z provozování našeho majetku, z toho, co ušetří, ne z celého zisku. A v tu chvíli ta provozní společnost bude vydělávat 20 až 30 miliónů a ne 300 či 500 a nebude pro koncerny nezajímavá. V tu chvíli se jí rádi zbaví za rozumnou cenu.

A když ne, tak si ty provozní společnosti města vytvoří sama. Město si tři roky před koncem kontraktu buď půjčí, nebo ze zdrojů, které má, vytvoří vlastní provozní podnik, nabere do něj lidi, na sousedních městských vodárnách si vyškolí lidi. Za tři roky přebírá provoz a stará provozní fabrika, která nemá kontrakt, je bezcenná. Pokud budou města něco kupovat, tak za zůstatkovou cenu a koncerny tradá, adié, odcházejí jenom s hodnotou těch jednotlivých aktiv. A ne se stamilióny.

Třetí věc je podání žalob. A tady už je jiná vyjednávací pozice. Řeknete koncernům: Může to trvat 10 let, ale pak budete všechno vracet, protože jeden precedens už tady je. Není to tak, že stát je bezbranný, že města jsou bezbranná, že musíme vyplácet miliardy majitelům koncernů a napakovat pár kolaborantů. Voda může a bude znova patřit samosprávným obcím.

Díky za rozhovor.

Zdroj (1)

1 komentář

  1. Privatizace britské dědiny????
    Britská investiční společnost Albanwise koupila vesnici v britském hrabství North Yorkshire za 20 milionů liber šterlinků, informuje televize ITV.

    Vesnice West Heslerton byla dána do prodeje před necelým rokem. Na jejím území (přes 850 hektarů) se nachází velká vila o 21 pokojích, 43 domů, pub, sportovní hala a několik hřišť. Přesná částka obchodu uvedena nebyla, ale televize sdělila, že vesnici chtěli prodat za 20 milionů liber.

    West Heslerton Hall #Yorkshire Entire quintessential village and mansion sold for £20m #Countryhouse https://t.co/bKHZacCEao via @MailOnline pic.twitter.com/dPH0r9l9HV

    — David Poole (@heritagegazette) 27 апреля 2017 г.
    ​„Albanwise Ltd. se má stát novou majitelkou West Heslertonu, společnost hodlá zařadit vesnici do svého majetku v North Yorkshire,“ řekl zástupce investiční společnosti.

    Vesnice patřila dříve Eve Dawnay, která ji v šedesátých letech zdědila po otci. V roce 2010 zemřela ve věku 84 let a neměla dědice. Televize připomněla, že majitelka stanovila pro obyvatele vesnice nízké nájemné a přála si, aby její nástupce v tom pokračoval.
    https://cz.sputniknews.com/byznys/201704275193907-britanie-prodej-vesnice/

    Odpovědět

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

PENĚŽNÍ PODPORA

Připojte se prosím k ostatním a staňte se i Vy sponzorem tadesca.

Potěší i částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Bankovní spojení ČR: 3211078872 / 6800.

Bankovní spojení SK: 2901269209 / 8330.

Lze přispívat i v BitCoinech: 3GB4DAS4u9doDFGRH1e2vinVyPnJYdfovp

Děkujeme.

Rubriky

Odběr novinek





Pin It on Pinterest

Share This