Tajný deník admirála Byrda

Pozn. Alue: Vezměte na vědomí, že Admirál Byrd nevěděl nic o duté zemi předtím, než byl vpuštěn na povrch. Z toho důvodu popisuje věci tak jak je viděl. Říká ,,do nitra Země“, protože se mu to tak okem pozorovatele jevilo. Existuje i kniha o duté zemi, která je také psána obráceně, tedy že my jsme vně a oni uvnitř. Mimochodem teplora 23 stupňů celsia, výskyt mamutů a zelená oáza, které popisuje admirál Byrd že spatřil, se přesně a do detailu shodují i s mými daty. Byla jsem během své první četby jeho deníku naprosto v šoku, nepochybuji proto o pravdivosti jeho tvrzení.

Teorie duté země představuje alternativní vědecký pohled na strukturu naší a ostatních planet včetně slunce. Poukazuje na různé nesrovnalosti ve stávajících teoriích a snaží se předložit lepší vysvětlení pro současnou vědu nejasných míst.
TAJNÝ DENÍK ADMIRÁLA BYRDA
Úvodní slovo německých vydavatelů: Poté, co jsme v minulosti vydali některé důležité knihy, popřípadě, co distribuujeme ve spolupráci s nakladatelstvími některé důležité tituly jako například Knihy RAMTHA, Bohové z ráje, Teslovy knihy a další, jsme se rozhodli zveřejnit překlad deníku admirála Byrda, který nám byl poslán k zveřejnění.
Dostáváme v průběhu měsíce různé manuskripty. Většinu z nich nemůžeme v takové míře ocenit, jak by bylo asi správné, ale přesto z toho vznikají dobrá díla. Ověřovali jsme a přezkoumávali, co nám bylo nabízeno. U tohoto spisu tomu tak být však nemohlo. Nemáme žádné informace o člověku, jenž nám tento překlad poslal a přesto považujeme to, co admirál Byrd prožil, za tak důležité, že to bezvýhradně zveřejňujeme. V tomto záměru jsme byli posíleni, když jsme od jedné zákaznice obdrželi časopis ZEITENSCHRIFT, ve kterém jsme našli téměř identický překlad. Ten časopis si můžete rovněž objednat přes edici Pandora. Necháváme to na čtenářích, zda ty záznamy odsunou do říše fantazie, nebo je vezmou vážně. Považujeme však tento manuskript za natolik důležitý, že ho v této malé formě vydáváme.
Máte-li další informace o admirálu Byrdovi, nebo o podkladech teorie duté země, budeme rádi, pošlete-li nám je. Tým EDICE PANDORA.

Richard Evelyn Byrd
Richard Evelyn Byrd pochází z jedné z nejlepších rodin z Virginie. Jeden člen rodiny založil r.1737 Richmond – hlavní město Virginie. Narozen 14. 10. 1888 ve Winchesteru, ve Virginii. Navštěvoval nejprve školy ve svém rodném městě, kde však ale brzy zjistil, že v jeho žilách proudí dobrodružná krev. Již ve svých dvanácti letech podnikl zcela sám cestu do světa. Následně absolvoval vojenskou školu ve Virginii a poté vstoupil do námořní akademie, kde r.1912 získal svůj diplom. O tři roky později se 27 letý námořní důstojník oženil s dívkou ze vznešené rodiny v Nové Anglii, kde pak také se svou rodinou žil.
Během první světové války velel Byrd americkým námořním jednotkám v kanadských vodách. V roce 1921 byl převeden v hodnosti Lieutenant Commander mimo službu.
Rozhodl se věnovat polárnímu výzkumu letecky. Údajně roku 1916 měl poprvé přeletět severní pól a v červnu následujícího roku podnikl Byrd dramatický transatlantický let z New Yorku do Ver- sur Mer v Normandii. Tuto vzdálenost, 6000 km opakoval ve 46 hodinách zpět. V té době to byl obrovský výkon. Byrd vedl rovněž různé expedice v Antarktidě a r. 1919 byl za své velké zásluhy povýšen na Kontraadmirála.
Avšak jeho největší objevy teprve na něho čekaly. Roku 1947 vletěl se svým radistou 2700 km do otvoru země na severním pólu. O devět let později, 13.1. 1957, učinil to samé na jižním pólu. Tentokrát vletěl 3700 km do nitra země. Asi o rok později, 11.3.1957 zemřel jako zklamaný muž, kterému nebylo umožněno, aby své obrovské objevy sdílel s lidstvem.

Úvod
Úkol, kterým NAVY pověřila admirála Byrda byl jasně definován – přeletět severní pól. To se mělo stát 12.2.1947. Ale on ve skutečnosti vletěl, aniž by si to zpočátku uvědomoval, do nitra země. Objevil vchod do „vnitřního světa“.
Navázal kontakt s „velkými světlovlasými bytostmi s modrýma očima“. Obdržel od nich poselství pro lidi „vnějšího světa“. Toto varování zůstalo, i s jeho zápisky a nákresy, celá léta pod zámkem.
Za toto potlačení informací byla zodpovědná vládní místa US, zejména Pentagon. Zatím však proniká stále více informací na povrch. I ty tzv. „nejlépe střežená tajemství“ vycházejí na světlo, neboť pravda nemůže být navždy umlčena.
Stále více důkazů vydává svědectví ať již o tématu „mimozemské inteligence“, „Experimenty s časem a kontrola vědomí“, nebo „Tajná světová vláda“, „Nové technologie“, či jako v tomto případě podklady pro „Složení světa“.
Ti kteří si myslí, že jsou pravými vládci, neudrží nic pod pokličkou a stále více informací vyjde na povrch. Lidé jsou připraveni k osobním obětem, aby se tyto informace šířily a posloužily pravdě.
Úvodní slovo admirála Byrda
Tento deník píši potají, ve skrytu. Obsahuje zápisky z mého Arktického letu 19.2. 1947. Jsem si jist že přijde čas, kdy všechny domněnky a úvahy lidí o této věci se stanou bezvýznamnými a lidé tu nezvratitelnost pravdy budou muset přijmout. Nebylo mi dáno, abych sám tyto zápisky zveřejnil. Možná, že se ani nikdy na veřejnost nedostanou, ale já musím svůj úkol splnit a všechno co jsem prožil, zde zapíši. Jsem si jist, že si je lidé jednou přečtou, a že nadejde čas, kdy chamtivost, nenávist a moc určité skupiny, člověka na jeho cestě k pravdě již více nezadrží.

Z PALUBNÍHO DENÍKU
Máme značné turbulence. Stoupáme do výšky 2900 stop (885m). Letové podmínky jsou opět dobré. Pod námi vidíme obrovské masy ledu a sněhu. Všimli jsme si žlutavého zabarvení sněhu pod námi. To zabarvení dělá rovnoměrný vzor. Klesáme dolů, abychom se na ten fenomén mohli lépe podívat. Nyní můžeme rozeznat různé barvy.Vidíme i červenou a fialovou barvu. Letíme přes toto území ještě dvakrát a pak se vracíme zpět na náš původní kurs. Provádíme opět kontrolu pozice s naší základnou. Předáváme všechny informace ohledně zabarvení sněhu a ledu. Naše kompasy se zbláznily. Oba kompasy, Kreisel jakož i Magnetkompas se točí dokola a vibrují. Pozici a směr nemůžeme našimi přístroji přezkoušet. Zbývá nám jen sluneční kompas. S ním můžeme držet směr. Všechny přístroje fungují nedostatečně a velice pomalu. Zamrznutí můžeme však vyloučit. Nelze jej prokázat. Uviděli jsme před sebou hory.
Stoupáme na 2950 stop (900m). Dostáváme se opět do prudkých turbulencí. Před 29 minutami jsme tyto hory spatřili poprvé. Nemýlili jsme se. Jde o celý horský pás. Není nikterak velký. Nikdy jsem předtím ten horský pás neviděl. Mezi tím jsme přímo nad ním. Letíme rovně dál, stále směr sever. Za pohořím leží opravdu malé údolí. Údolím se vine řeka. Žasneme. Zde přeci nemůže být žádné zelené údolí. Zde již mnohé vůbec nesouhlasí. Pod námi by měly být masy sněhu a ledu. Za zádí letadla vidíme svahy, pokryté velkými stromy. Naše kompletní navigace vypadla. Kreiselkompas nepřetržitě pendluje sem a tam. Klesám nyní na 1550 stop ( 470m).
Stáčím letadlo prudce doleva. Nyní mohu vidět to údolí pod námi lépe. Ano, je zelené. Je porostlé stromy a keři. Vládnou zde jiné světelné podmínky. Nevidím nikde slunce. Provádíme znovu otočku doleva. Nyní jsme spatřili pod námi vzrostlé zvíře. Mohl by to být slon. Ne! Je to neuvěřitelné, ale vypadá to jako mamut. Je to skutečně tak. Máme pod sebou vzrostlého mamuta. Klesáme ještě níž. Jsme teď ve výšce 1000 stop (305 m). Prohlížíme si to zvíře dalekohledem. Je to jisté. Je to mamut, nebo nějaké zvíře, které se mu podobá. Předávám naše pozorování vysílačkou na základnu. Mezi tím přelétáme nad dalšími malými zalesněnými kopci. Jsem tím zcela užaslý. Tady něco vůbec nehraje. Všechny přístroje opět fungují.

Značně se oteplilo. Na ukazateli je 74°Fahrenheita (23oC). Udržujeme náš kurs. Nemůžeme naši základnu více kontaktovat, neboť vysílačka vypadla. Krajina pod námi je stále rovnější. Nevím jestli se správně vyjadřuji, ale všechno působí naprosto normálně, a před námi leží jednoznačně nějaké město!
To je nyní skutečně nemožné. Všechny přístroje vysadily. Celé letadlo se dostává do houpavého letu!!! Můj ty BOŽE!!! Za letadlem a nad letadlem se objevují zvláštní létající objekty. Jsou velmi rychlé a přicházejí podélně. Jsou tak blízko, že mohu vidět jasně jejich značky. Je to zajímavý symbol, o kterém nechci mluvit. Je to fantastické. Nemám vůbec tušení, kde jsme. Co se s námi stalo? Já to nevím. Přezkušuji mé přístroje – ty jsou však zcela vypadlé.
Jsme mezitím obklíčeni těmi talířovými létajícími objekty. Zdá se, že jsme zajati. Létající objekty vyzařují vlastní zdroj světla. V naší vysílačce to zapraská. Nějaký hlas nás oslovuje v anglickém jazyce. Hlas má německý akcent: „VÍTÁME VÁS NA NAŠEM ÚZEMÍ, ADMIRÁLE!!! Za rovných sedm minut vás necháme přistát. Uvolněte se admirále, jste v dobrých rukách.“
Nyní vypadly úplně i naše motory. Kontrola celého letadla je v cizí režii. Krouží jen kolem sebe. Žádné mé přístroje nereagují. Dostáváme zprávu. Pak další zprávu, která nás připravuje na přistání, načež začínáme bez prodlení přistávat. Celým letadlem prochází sotva znatelné lehké chvění. Letadlo klesá k zemi – jako v nějakém obrovském, průhledném výtahu. Snášíme se lehce dolů.

Dotyk se zemí je téměř nezaznamenatelný. Je cítit jen krátký, lehký náraz. Provádím mé poslední palubní poznámky ve spěchu. K našemu letadlu přichází malá skupina mužů. Jsou velice vysocí a mají blond vlasy. Vzadu vidím nějaké osvětlené město. Zdá se, že svítí v záři duhy. Ti muži jsou bezpochyby neozbrojeni. Nevím, co nás ještě čeká. Něčí hlas mne oslovuje mým jménem a sděluje mi rozkaz, abych otevřel. Poslechnu a otevírám cockpit… Zde končí záznamy v palubním deníku.
Vše, co nyní následuje, píši ze svých vzpomínek. Je to nepopsatelné, fantastičtější, než-li jakákoliv fantazie, a kdybych to býval sám nezažil, označil bych to za naprostou ztřeštěnost. My oba, já i můj radista, jsme odváděni od letadla. Odevšad nás srdečně zdraví. Pak nás vedou k nějaké klouzavé plošině, která slouží jako dopravní prostředek. Nemá žádná kola. Obrovskou rychlostí se blížíme k zářivému městu. Ta nádhera barev města pochází pravděpodobně z křišťálu podobného materiálu, z něhož je město postaveno.
Brzy zastavujeme před jednou impozantní budovou. Takovouto architekturu jsem doposud ještě nikde neviděl. Nedá se s ničím srovnávat. Architektura jako by vzešla přímo z rýsovacího prkna od Franka Lloyda Wrighta, eventuálně z nějakého filmu od Buck Rogerse. Dostáváme teplý nápoj. Tento nápoj chutná jinak než všechno, co jsem kdy okusil. Žádný nápoj, žádné jídlo nemá srovnatelnou chuť. Chutná prostě jinak, ale skvěle.
Uplynulo asi deset minut. Přicházejí k nám dva muži, jenž jsou našimi hostiteli. Oslovují mne a sdělují mi, že mám jít s nimi. Zdá se, že nemám jinou volbu, než abych jim vyhověl. Rozdělili jsme se tedy. Nechávám svého radistu o samotě a následuji ty dva muže. Za chvíli jsme u výtahu, do kterého vstupujeme; jedeme směrem dolů. Když výtah zastavuje, otevírá se bezhlučně od spodu nahoru!

Jdeme dlouhou tunelovou chodbou, která je osvětlena světle červeným světlem. Zdá se, že to světle červené světlo vychází ze samotné chodby. Přicházíme k jedněm velkým dveřím. U nich zastavujeme a čekáme. Nade dveřmi je nějaký nápis, o kterém nemohu nic říci. Dveře se vysouvají bezhlučně do strany. Nějaký hlas mne vybízí, abych vstoupil.
„Buďte zcela bez obav, admirále,“ uklidňuje mne jeden z mých průvodců, „Očekává vás Mistr!“ Tak tedy vstupuji. Jsem jako oslepen. Ta pestrost barev, světlo, které naplňuje prostor. Nevím kam s očima. Musím si na ten nový stav zvyknout. Trvá to chvíli než mohu rozeznat, co mne obklopuje. To, co nyní vidím, je to nejkrásnější, co jsem kdy spatřil. Je to nádhernější, krásnější a honosnější, než jsem schopen vylíčit. Myslím, že žádná řeč není s to slovem vyjádřit to, co zde vidím. Má pozorování a vzpamatování se jsou přerušeny melodickým a dobrosrdečným hlasem:
„Je mou ctí vás přivítat. Buďte co nejsrdečněji vítán, admirále.“ Přede mnou je muž ušlechtilého vzezření a jemných rysů. V obličeji, jenž nese stopy vyzrálosti. Sedí u impozantního stolu a pohybem ruky mne vybízí, abych se posadil na jednu z přistavěných židlí. Přijímám jeho výzvu a usedám. Muž sepne prsty a usmívá se na mne.
„Pustili jsme vás k nám, poněvadž máte pevný charakter a v tom světě nahoře něco znamenáte.“
„Ve světě tam nahoře?“, lapám po dechu.
„Ano“, odpovídá muž na mé myšlenky. „Jste teď v říši Arianni, v nitru světa. Nepočítám s tím , že vás dlouho na vaší misi zdržíme. Brzy budete opět na povrchu země. Ale nejdříve vám sdělím, proč jste tady, admirále. Sledujeme dění nahoře na zemi. Náš zájem vzrostl, když jste shodili první atomovou bombu na Hirošimu a Nagasaki. V tuto zlou hodinu jsme přiletěli s našimi létajícími plavidly do vašeho světa. Museli jsme sami vidět, co vaše rasa učinila.
To už je mezitím dlouhá doba a vy byste nyní řekli, to jsou již dějiny. Ale pro nás je to významné – nechte mne prosím pokračovat. – Doposud jsme se do vašich šarvátek a válek nevměšovali – vaše barbarství jsme připouštěli. Nyní jste však začali experimentovat se silami, které nejsou pro člověka – atomová energie. Pokusili jsme se o něco. Předali jsme mocipánům světa poselství – ale oni si myslí, že na nás nemusí dát. Proto jsme si zvolili vás. Máte podat svědectví, svědectví o tom, že my a tento svět uvnitř země existujeme, že skutečně žijeme. Rozhlédněte se a brzy zjistíte, že naše věda a naše kultura jsou o několik tisíc let starší, než ty vaše. Podívejte se, admirále.“
,,Ale co to má se mnou co dělat?“ Přerušil jsem Mistra. Zdálo se, že se Mistr do mne ponořil a poté, co si mne nějaký čas odměřoval, odpověděl: „Vaše rasa dosáhla bodu, ze kterého není návratu. Mezi vámi jsou lidé, kteří jsou schopni a připraveni zničit celý svět, než aby se vzdali své moci o které si myslí, že ji mají.“

Kývnutím hlavy jsem mu dal na srozuměnou, že chápu o čem mluví. Proto pokračoval: „Již dva roky se snažíme navázat s vámi kontakt, ale vy odpovídáte na všechny naše pokusy vaší agresivitou. Naše vzdušná plavidla jsou vašimi bojovými letouny pronásledována, napadána, odstřelována. Nyní vám musím říci můj synu, že se blíží hrůzné časy. Mocná bouře se přežene přes vaši zemi a dlouho bude běsnit. Vaši vědci a vaše armády budou bezmocné a nezmohou proti tomu vůbec nic. Ta bouře bude mít v sobě takový náboj, že veškerý život vaše celá civilizace, a veškerá kultura budou zničeny a vše se ponoří do chaosu. Právě skončená válka (druhá světová válka) byla jen předehrou toho, co se vám může přihodit. Pro nás zde, mnou nastíněná apokalypsa, má den ode dne jasnější kontury.
Předpokládáte, že se mýlím.“ „Ne, ta doba již nastala a trvala pak 500 let“- odpověděl jsem Mistrovi.“
„Nikoli můj synu, bude to tak“, odpověděl on. „Potom ponuré časy přikryjí vaši zemi mrtvolným rouchem. A přesto někteří z vás přežijí. Co se pak stane nemohu říci. Vidíme však v daleké budoucnosti novou zemi, která vyroste z trosek starého světa. Lidé si vzpomenou na své legendární poklady a budou je hledat. A hleďte, ty legendární poklady budou zde, u nás. My to jsme, kteří je bezpečně uchovají. Až přijde čas, postavíme se na vaši stranu. Pomůžeme vám, abyste vaši kulturu a vaši rasu oživili. Pak snad už pochopíte, že válka a násilí pro budoucnost nemají místo. V čase, který přijde získáte opět staré vědomosti, které byly před tím. Od vás synu očekávám, že se vrátíte s těmito informacemi na povrch země.“
S tímto vybídnutím ukončil mistr svou řeč. A nechal mě zmateného sama sobě. Uvědomil jsem si, že má mistr pravdu. Snad z úcty, snad z pokory jsem se rozloučil mírným úklonem. Než jsem se nadál, objevili se ti dva muži, kteří mě sem přivedli, a ukázali mi cestu. Obrátil jsem se ještě jednou k mistrovi. Na jeho staré ušlechtilé tváři byl teplý, přátelský úsměv. „Přeji vám šťastnou cestu, synu.“
Dal mi poslední znamení přátelství na cestu. Pak bylo setkání nenávratně u konce. Šli jsme zpět k výtahu. Jeli jsme nahoru. Jeden z mých průvodců mě upozornil na to, že máme nyní naspěch.

Mistr nechtěl náš letový plán narušit a krom toho bylo důležité, obdržené poselství okamžitě předat dál. Neměl jsem k tomu žádné komentáře. Když jsem se vrátil k mému radistovi, zjistil jsem, že má strach. Zračil se mu v jeho obličeji.
,,Všechno je v nejlepším pořádku, neexistuje důvod k nepokoji, snažil jsem se ho zbavit strachu.“ Společně jsme pak šli s našimi průvodci k létající plošině, která nás v mžiku dopravila k našemu letadlu.
Motory již běžely. Usadili jsme se ihned v cockpitu. Celá atmosféra svědčila o akutním spěchu. Nutnost okamžitého jednání byla zřejmá. Hned co jsme zavřeli cockpit, se vzneslo naše letadlo neviditelnou silou do výše 2700 stop (825m). Dva letící talíře nás doprovázely. Držely se od nás ale v patřičné vzdálenosti. Tachometr neukazoval žádnou rychlost, ačkoliv jsme enormně zrychlovali.
Naše vysílačka zase fungovala a tak jsme obdrželi od našich doprovodných létajících objektů vzkaz: ,,Od teď můžete opět všechny vaše přístroje používat, admirále, jsou opět funkční. Opustíme vás nyní. Nashledanou.“
Sledovali jsme létající objekty očima, dokud se neztratily v modrém nebi. Od teď jsme měli naše letadlo plně pod kontrolou. Nemluvili jsme spolu. Každý z nás byl zaměstnán vlastními myšlenkami.
Závěrečný záznam z palubního deníku
Nacházíme se opět nad obrovským územím ledu a sněhu. Od naší základny jsme vzdáleni ještě asi 27 minut. Můžeme vysílat a oni odpovídat. Hlásíme, že je všechno v pořádku. Základna se raduje, že je kontakt opět navázán. Přistáváme měkce. Mám před sebou úkol.
(Konec palubního deníku)

4. března 1947: Byl jsem na schůzi Pentagonu. Podrobně jsem vyprávěl o mých objevech a o poselství mistra. Vše bylo zachyceno a sepsáno. President byl rovněž informován. 6 hodin a 39 minut jsem zde držen, byl jsem podrobně dotazován bezpečnostním a lékařským týmem. Bylo to PEKLO! Byl jsem postaven pod přísný dohled národnostní bezpečnostní složky Spojených Států Amerických. Dostal jsem rozkaz, že musím o všem, co jsem prožil, zachovat mlčení – pro blaho lidstva.(?) Neuvěřitelné!
Bylo mi připomenuto, že jsem důstojník, a tím podléhám rozkazům, které musím poslouchat. 30. 12. 1956
Poslední záznam:
Léta po roce 1947 nebyla pro mne právě příjemná. Dělám nyní poslední zápis do tohoto mimořádného deníku. Chtěl bych ještě zmínit, že jsem ty objevy, které jsem učinil, uchoval v tajnosti, jak mi bylo nařízeno. To se však neslučuje s mým přesvědčením. Už cítím, že se mě přibližuje dlouhá noc. Avšak že tato moje tajemství se mnou nezemřou, nýbrž vyjdou najevo, jako všechny pravdy. Tak se stane!!!
Jen v tom může být jediná naděje pro lidstvo. Viděl jsem pravdu. Dovolila mi otevřít oči, probudit a osvobodit se. Vykonal jsem svou povinnost vůči obrovskému vojenskému a hospodářskému komplexu. Moje dlouhá noc se blíží, ale vím, že bude mít svůj konec. Tak jako dlouhá noc Arktis má svůj konec, tak přijde i pravda jako zářící sluneční paprsek zpět a temné moci neproniknou do světa pravdy. Viděl jsem zemi na DRUHÉ STRANĚ PÓLU. Střed velkého neznáma…?
B.E. US Navy
Z německého originálu přeložil Albert Den
„Když jsem si přečetl knihu Das Tagebuch des Admiral Byrd, kterou vydalo nakladatelství PANDORA, usoudil jsem, že by alespoň část měla vejít ve známost zde v Čechách, obzvláště část prognostická. Je to jakýsi doplněk k nyní velmi diskutovanému datu Mayů, tj. zimnímu slunovratu roku 2012, který je souhlasný s kalendářem krále Vena – I´ting.
Nevidím uváděné zkušenosti admirála Byrda jako bláznivou fantazii. On byl, jak se zdá, vyvolen bytostmi jiné dimenze k tomu, aby předal varování těm, kteří jsou schopni zničit naši Zemi, pro své hamižné, mocenské cíle. Otevřeli mu proto vstup do své sféry. Samozřejmě, že pro lidi založené materialisticky, ať už to jsou lidé obyčejní, nebo vědci, to může být jen fantasmagorie. Co však mohou takovíto lidé vědět o stavbě Světa i kdyby se honosili tituly před a za jménem. Pokud to jsou materialisté, jsou to lidé ještě nedospělí. A protože právě takovíto lidé naši Zemi již dlouho ovládají, rýsuje se před námi velmi zlá budoucnost. Ale nic není náhoda. Lidský rod zasévá zlo už dlouho. Tvoří tudíž zlou karmu, která se skládá a zhušťuje se, až dojde k jejímu dozrání – a vybití. O tom mluví právě kalendář Mayů a I´ting, a také zde uváděné bytosti. Zdá se, že už není návratu. Zlo se nedá zastavit jiným zlem. Studený Josef
Přikládám ještě pro doplnění mapu vnější země:

Zdroj: 1

Mohlo by se vám líbit...

komentářů 7

  1. Soto napsal:

    Od r 47 to byl na světě obrovský fofr ve výzkumu a v produkci. Byla to priprava na válku.
    Od 60. Let meli rusové protiraketovou obranu , kterou amici nemeli ani po roce 2000 přes neskutečné prachy , co do toho narvali.
    Dneska je všechno jinak, ve vyvoji je stagnace, produkce cehokoliv krom mobilů o ničem. I ty mobily budou zřejmě dál rok od roku čím dál tím stejné.
    Turecko koupí od ruský s400 ,který je schopen sestřelit ve vzduchu vše od nato.

    Zeman by měl mluvit o tom , že ho chce taky a že s tim jako první sundáme demonstrativne naše vlastni gripeny za divokého aplauzu příslušníků ča.

  2. Pavel napsal:

    Raja – při vší úctě k vaší práci – první přelet Atlantiku uskutečnil až Lindberg se speciálně upraveným strojem. První přelet severního pólu uskutečnila až vzducholoď Italia v roce 1929 a pak ruské letadlo s ruskou posádkou – někdy mezi rokem 1930 – 1939, si už nepamatuji ta data přesně. V roce 1916, kdy měl přeletět Byrd Atlantik tak nebylo čím. Takže pro mne je všechno další co je v tomto vašem článku rovněž pouze pohádka. Ale děkuji za ni – je to pěkné vrátit se takto do fantazijních dětských let. Ostatně soudím, že to je docela věrohodně napsané ten „Deník admirála Byrda“, ale podle mne pod vlivem LSD a dalších drog. On měl částečně poškozený mozek od doby, kdy přenocoval sám a sám na jižním pólu – tenkrát neměl jiné topení než naftová kamínka a ta vytvářel díky nedokonalému tahu kysličník uhelnatý a on jen zázrakem unikl smrti. Tenkrát přišel na to, že je něco špatně, když omdlel (díky otravě kysličníkem uhelnatým) a upadl na podlahu toho iglů, které mu tam kolegové pomohli postavit. Když se na zemi po čase probral tak přišel na to, že ta kamínka jsou problém (CO je lehčí vzduchu, proto u země žádný nebyl a on se probral). Měl problém – buď bude nadále topit a otráví se, nebo nebude topit a zmrzne – neb jiné topení tam neměl. Zvolil kompromis – topení minimalizoval , tak aby mu přístroje nezamrzly a on spal při vypnutých kamínkách zabalený do kožešin jak Eskymáci. Od té doby asi měl halucinace a různé jiné potíže. Popis toho o čem zde píšu je v jeho knize „Sám a sám“. Půjčte si ji v knihovně a sami se přesvědčíte, že nelžu.

  3. Pavel napsal:

    Zde je odkaz na nějaký antikvariát, kde tuto knihu mají myslím za 50,- Kč plus poštovné. Což může být levnější než si pořizovat registraci v některé knihovně a platit výpůjční poplatky. https://antikvarium.cz/kniha/54913-sam-a-sam

  4. Míla napsal:

    Pro Pavla,.. nevím možná se mýlím, ale není pravda , že nebylo v roce 1916 čím létat. Za 1. světové války se již létalo a bombardovalo nepřátelské území, dokonce byli i piloti stihači. Pokud se zmíněný přelet severního pólu konal v roce 1947, mohl se příběh stát, jak sám autor popisuje,nevidím v tom nic nemožného..ještě se o severním pólu veřejnost vše podstatné ani zdaleka nedozvěděla. Hrát si na vševědoucího nám nepřísluší.

  5. _hatek napsal:

    Pavel – Uz historicky sa deju udalosti vyznamne pre ludstvo a deju sa za aktivity ludi (alebo verejnych organizacii). Na druhu stranu sa samozrejme deju udalosti, ktore su pod kontrolou armady a tajnych sluzieb, ktore sa zverejnuju bud dodatocne, alebo sa o nich mlci (z roznych dovodov). Inak by totiz nefungoval moment prekvapenia, alebo technologicky naskok.

    Ak totiz ma armada zakladnu priamo v relativnej „blizkosti“ serverneho alebo juzneho polu, o ktorej vojenski konkurenti potencialne vedia, ale vacsina sveta o tom nema ani potuchu, tak nebudu do sveta vytrubovat odkial vzlietli, kam leteli, a kam sa vratili. Nebudu vytrubovat svetu, aku konstrukciu lietadla pouzili, ake materialy, aby ich zbytocne viac krajin nedobehla. Cize akcie armady sa len zriadkavo dostanu do historie bez oneskorenia. Museli by byt dostatocne velke a priamo ovplyvnit obyvatelstvo. Urcite nie nejaky prelet.

    Cize s preletmi nad polmi mas skutocnu historicku pravdu, ale vzlietnutie v blizkosti polu, jeho prelet a navrat naspat nie je historicky vyznamny, kedze nepreletel cely kontinent (alebo ladovec) cez severny alebo juzny pol.

    Okrem toho (teoreticky) ak je vo vnutri zeme (alebo na inej planete z ktorej nas sleduju) vyspela rasa, mesta vystavane z krystalov, lietajucimi taniermi… tak preco by nemohli konkretne vybranej osobe otvorit „portal“ pre priamy vstup do ich zeme? Za inych okolnosti tam proste je pevnina. Myslis, ze hocijaky v dnesnych skolach vzelany pilot hned zbada na zaklade sledovania serialu StarTrek alebo Stargate, ze aha portal… podme kuknut inu galaxiu… ved o hodinku prideme spat?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *