Slovo redakce České exopolitiky úvodem:

Milí čtenáři, nyní vám pro vaši informovanost – nikoli z důvodu „senzace“ – přinášíme jeden z otřesných případů použití psychotronických/neurálních zbraní na civilním obyvatelstvu, a to u nás doma, v ČR (a na Slovensku).

Vzhledem k tomu, že se podobných případů odehrálo na našem území za posledních řekněme 50 let veliké množství – řádově pravděpodobně v tisících, ne-li více – a protože tyto útoky mívají dost podobné scénáře, rozhodli jsme se, že jeden z nich z našeho archivu uveřejníme, a to jako modelovou ukázku.

Již v minulosti jsme publikovali dost „otřesný“ případ zničeného vojenského chemika Ing. Františka Koreckého v rámci článků „OVLÁDÁNÍ MYSLI V ČR, díl 1“ a „OVLÁDÁNÍ MYSLI V ČR, díl 2“ a nyní jsme se rozhodli přidat další. 

Žel tyto zacílené osoby často končí beze všeho v psychiatrických zařízeních, kde jsou mylně a zjednodušeně označeny za psychotiky, schizofreniky či osoby s bipolární poruchou (dříve maniodepresivní psychóza). Běžná česká psychiatrie totiž nezná souvislost mezi nestandardním chováním a vyspělými vojenskými zbraněmi na ovládání mysli. A vlastně to nepovažuje za možné. Pokud to některý z lékařů/psychiatrů přece jen ví, tváří se, že nic neví a že celá záležitost je nesmysl.

Kdo za touto technologií konkrétně stojí a proč to dělá, to je dost složitá otázka a nejsme si jisti, zda na ni máme právě teď úplnou a přesnou odpověď. 

Existuje mnoho druhů schizofrenií – takže se pod tuto diagnózu dá schovat ledacos: únos do UFO, zacílené osoby, lidé s jinými velmi neobvyklými zkušenostmi např. z oblasti parapsychologie, apod. Jinými slovy, nezkoumá se, co a proč říkáte a děláte, ale jakmile se zachováte nestandardně, jste definováni jako schizofrenik a hotovo.

Řekněme si ještě, co vlastně znamená termín „zacílená osoba“. 
Jde o jakýsi „program na deprivaci člověka“ a tento program používá vysoce sofistikovanou technologii. Pomocí ní se vytváří tzv. „schizofrenik“. K totálnímu vyřazení původně zdravého člověka z běžného života se používá mnoho technik:

  • ovládání mysli,
  • vkládání obrazů do očního nervu,
  • přehrávání scén ,,před očima“ (čili tzv. telenotie, vysílání syntetické obrazové telepatie do mozku – televizní vysílání přímo do mysli),
  • synchronizovaná komunikace s TV či rádiem,
  • ovládání hlasu a mluvy zacílené osoby (vnucené příkazy do podvědomí – zacílená osoba říká vnucené věty),
  • příkazy (ovládání zacílené osoby na dálku – oběť udělá cokoli, co „oni“ přikáží – bez možnosti odporu),
  • ovládání sluchových vjemů,
  • psaní telepaticky nadiktovaných, tzv. falešných dopisů a vzkazů etc. 

Takto zacílený člověk začne pro své okolí záhy vykazovat „psychiatrické“ rysy, psychiatry často označované jako „psychóza“. Postižený zpočátku buď vůbec nechápe, co se s ním dějě, anebo i když už to chápe, tak nemá žádnou možnost se někomu svěřit, protože se ve svém okolí chová „divně“ a může být i „nebezpečný“.

Bezradná rodina, příbuzní či přátelé pak usuzují, že dotyčnému mohou pomoci pouze hospitalizací v nějaké psychiatrické léčebně, a to, že dotyčný vypráví o „napadení svého mozku“, vůbec neberou vážně.

To, co v těchto případech považuje většina psychiatrů za „halucinace“ a jasný projev nějakého druhu „schizofrenie“, bývá často řada nebo sled ovládacích technik mozku, které odněkud (např. přes vojenský satelit) řídí – když si v tuto chvíli vypůjčíme termín pana Ing. Koreckého – určité „brain teamy/mozkové týmy“. Ty pomocí dálkové, možná satelitní technologie zaměří váš mozek – a není úniku. Jste pak vystaveni definitivnímu vyřazení z normální lidské společnosti a balancujete na pokraji zoufalství, sebevraždy a stavu absolutní lidské trosky.

Poslední „hřebíček do vaší rakve“ pak představuje povinné užívání těžkých antipsychotik typu Zyprexa, na nichž se v podstatě stáváte jakýmsi „zvířátkem“, většinou neschopni práce. A máte namířeno vstříc bezdomovectví a smrti. Jedná se tedy celkově o metodu nenápadné likvidace určené osoby a poukazuje to na špatné mezilidské vztahy v naší české společnosti, protože i když tento program běží už celá desetiletí, veřejnost se o tzv. duševně nemocné absolutně nezajímá – a tudíž se ani nemůže nic včas dozvědět o psychotronických útocích a „hvězdných válkách“. 

Více k psychiatrickým lékům např. zde:

PROJEKT ALFA – Paní Jaroslava

Paní Jaroslava bydlí v Praze a zažila si hotové peklo. Vše se začalo odehrávat v roce 1998. Svědkyně to nazývá obdobím šílenství.

Ten den začala být „divná“ již odpoledne v zaměstnání – pracovala na státním úřadě v Praze. Odpoledne asi kolem 14.00 hod. se cítila „divně“. Hnalo ji to ven. Odešla dříve ze zaměstnání. Bez vysvětlení kolegyním, prostě odešla. Dostavily se podivné „myšlenky“. Po celou dobu zhruba 10 let se jí v hlavě buď v myšlenkách anebo později formou hlasu objevovali lidé, které v životě potkala či je znala. V myšlenkách měla, že ji venku čeká někdo ze společnosti Nová Akropolis. Chodila bez cíle po parku a v hlavě, podle jejích slov, „se jí mlely šílenosti“ – toky nepolapitelných myšlenek.

Náhle se ocitá až na Národní třídě a neví, jak se tam dostala. Stála tam naproti obchodnímu domu a stále ji pronásledovaly skrumáže nesmyslných myšlenek. Musela dokonce před tím zalézt pod auto. Avšak po chvíli vylezla a rychle se rozběhla Národní třídou na Střelecký ostrov. V myšlenkách se jí odehrávaly nesmyslné příkazy – jako že se nesmí po cestě na nikoho dívat, pak si nepamatuje, jak se dostala domů. Následně doma začala dětem místo přípravy svačiny vařit teplou vodu, odcházely totiž do školy (svědkyně byla rozvedená, staršímu Alešovi bylo tenkrát 16, chodil na obchodní akademii a Jiříkovi bylo 14).

Děti paní Jaroslavu podezřele sledovaly a byly zcela vytřeštěné z toho, co se jí děje.
Začala mít nepochopitelné myšlenky, jako že se jí v koupelně objevily rukavice, něco se jí mělo ztratit a stále jí „šlo“ něco v hlavně, o čemž uvádí, že to nebyly její myšlenky.

Měla pocit, že se něco stalo se společností, že se ministerstvo zhroutilo, že přestalo existovat. Přestal jí fungovat plyn, takže netopila a byla jí zima.

Přišla na návštěvu Alešova kamarádka. Jaroslava byla doma sama a řekla jí, že děti nemá, že se jí ztratily, že nepřišly domů. Bydlela tenkrát ve Vysočanech. Ona slečna byla dost zmatená odpověďmi paní Jaroslavy, takže spolu vyšly ven, došly až k matce této slečny a ta pak pomáhala Jaroslavě telefonovat, kde má děti. Pak se paní Jaroslava vrátila domů. V této chvíli také paní Jaroslava začala ztrácet přehled o čase.

Přišly se na ni podívat 2 kolegyně ze zaměstnání, protože o sobě nedala žádnou zprávu. V té době měla doma již přes černou sedačku přehozena bílá prostěradla, protože na ní nebyla schopna sedět. Chovala se divně a ony odešly. Děj však pokračuje dál klíčovou scénou, jelikož poté se svědkyně svlékla, zabalila se do prostěradla a vyšla nahá a bosa ven. Přijímala totiž myšlenky, že je jogín. Procházela se po chodníku, a pak šla zpět do domu a před sousedkami, které stály na schodech si klekla a „klaněla se jako jogín“. Na otázky sousedek, co se s ní děje, nebyla schopna odpovědět. Patrně šokované sousedky zavolaly záchranku, protože za chvíli nato přijela policie i záchranka a Jaroslava byla odvezena do Bohnic.

jaroslava-sousedky

Paní Jaroslava zcela náhle zešílela; dostávala do hlavy rozkazy procházet se nahá na veřejnosti

Nejprve pobyla na pavilónu 27. Měla však stále myšlenky, že ji vysvobodí Bůh, anebo že ji někam přenese, proto neustále lezla na okno. Měla si stoupnout na rohožku, která ji odnese – a ona tomu věřila. Byla prý naprosto ovládána. Tvrdí, že všechno, co dělá i nyní, je řízené.

Posléze se dostává na pavilón 5, prý ten nejhorší pavilón. Svědkyně je dodnes vedena jako duševně nemocná a pobírá invalidní důchod od roku 2002 na těžkou schizofrenii. Její stav se na tomto pavilónu zhoršoval – nedokázala ležet ani spát, jenom chodila sem a tam. Sednout si a najíst se bylo pro ni obrovské utrpení. Byla to prý silná energie, která ji kompletně rozhodila nervovou soustavu. Cítila tok mohutné energie.

Tam ji přijeli navštívit její matka s bratrem. Stěžuje si, že od matky dostala místo jídla(antipsychotická farmaka podávaná v psychiatrických léčebnách vyvolávají často stavy nezvladatelného hladu a zároveň s tím se stává, že pacienti nedostanou dostatek jídla – pozn. redakce), jak dostávali ostatní, jen stíny a řasenku. Pod silnými antipsychotiky má jedinec velký hlad a tím začíná přibírat i na váze. Posléze se dostává na volnější pavilón 30, kde se ale její stav začal zhoršovat a když nebyla schopna se zařadit do režimu a v jejích myšlenkách se opět začaly odehrávat nesmyslné úseky dějů, např. že bude v nějaké místnosti nahá a že se ostatní na ni budou koukat apod., a když v noci začala vycházet z pokoje ven a balila se do prostěradla, tak pak ráno musela být přeložena zpět do pavilónu 20.

Posléze se dostává domů, ale její zdravotní stav se po „prášcích“ nezlepšil. Z mnoha prášků si pamatuje jen Zyprexu. Nervový stav byl stále stejný, neustále jí „šlo“ něco v hlavě. Údajně ji týrali přes děti.

Teprve až před 5 lety (tedy v roce 2003) se dozvěděla, kdo jsou to ti „ONI“. Prý je napojená na UFO, to začaly v její hlavě „hlasy“. Z toho jejich myšlenkového chaosu a řízení se zcela sesypala. Byla úplně vyčerpaná z energií, které jí posílali do hlavy. Měli jí promítat do očí obrazy, jak její děti umírají na rakovinu, obrazy byly v šedočerných barvách – jako černobílý film.

Elektronická šikana
V té době se ozval ještě „hlas“, který ji začal uklidňovat, že děti jsou v pořádku, monotónně dokola. „Hlas“ byl mužský, byl však velmi hlasitý, jako když máte nahlas rádio. Dali jí to do hlavy příliš hlasitě. Byla to levá polovina hlavy. Mluvil česky anebo slovensky. „Hlas“ byl starší, tak nad 60 let, jednoduchý, primitivní, mluvil plynule, ale opakoval slova, aby týral. Tykal jí, někdy používal vulgární slova. Pak se vzpamatovala, protože údajně neměli zájem o to, aby jim zcela odpadla.

„Hlasy“ ji také přinutily k tomu, aby vyhazovala různé věci. Vyhodila některé věci z bytu a opět se ocitla v léčebně v Bohnicích, kde byla celkově asi 13-krát. Pavilón 10 pak začal patřit na Karlov (Praha 1), tak docházela tam.

„Hlasy“ pak začaly s paní Jaroslavou probírat vztahy zpětně do minulosti rodiny. Začalo se od babičky její matky. Bylo to jako vyprávění. Matku paní Jaroslavy prý nejvíce zajímalo, kolik bude mít Jaroslava invalidní důchod, aby jí nemusela pomáhat a pouze za ní jezdila ze Slovenska asi 3-krát do roka vypomoci s dětmi.

Později do hlavy paní Jaroslavy přichází „příkazový hlas“, aby přestala platit nájemné a inkaso, tak s platbami přestala. Jaroslava „hlasy“ nemohla odmítnout, protože byla naprosto ovládaná. Uvádí také, že se o otázky mimozemských civilizací zajímala jen okrajově. Zajímala se i o zdravou výživu a tvrdí, že z toho všeho „oni“ při ovládání čerpali.

Dále jí začali tvrdit, že ona je nějaký 13-tý jogín a „hlasy“ jí začaly vyprávět, že kdysi byla jákási „bohyně Sisifo v Atlantidě“, představily jí v jejích očích obraz sebe sama, jak je v bílé říze a vedle ní v černém stojí onen člověk ze společnosti/„sekty“ Nová Akropolis, který to tam vedl a který ji údajně tenkrát zabil … a tak dále, apod.

Nemůže ani sama číst. Čte za ni onen „hlas“. „Hlas/hlasy“ popisuje jako lidské, s poněkud „technologickým zvukem“, ale někdy „hlas/hlasy“ vnímá zcela čistě bez elektronického zkreslení.

Děti paní Jaroslavy odlétaly každé léto do Austrálie, protože tam byl jejich otec a paní Jaroslava zůstávala doma sama. Její matka si jednou usmyslela, že ji vyvede do jiného prostředí, to bylo na chalupu na Slovensko, kde matka žila. Paní Jaroslava v té době nebyla schopna naprosto nic dělat, jako kdyby byla zbavena schopnosti všech mechanických činností, takže např. umýt si hlavu byl obrovský problém. Dojít si nakoupit byl velký fyzický problém. Matka pro ni přijela se svým bratrem a podivně se chovali. Matka totiž byla podezřele usměvavá, což nebývala. V tu chvíli začala Jaroslava opět přijímat „hlasy“ o tom, že se provinila proti vesmíru a že za to bude pykat po všechny své další životy. Má převzít veškeré lidské prohřešky a bude trpět donekonečna. Celé toto „nekonečno“ bude hledat své děti. Často viděla před očima, jak jí někde někdo mučí děti anebo jak jí umírají děti. Např. Aleš jí takto umřel 3-krát a Jiřík také 3-krát, ale pokaždé se náhle doma objevili, takže svědkyně byla zděšená, jak to, že tu jsou. Dlouho si také myslela, že Aleš již nežije a říkala to i ostatním. Jsou to stále ty šedobílé obrazy před očima.

Její oči prý také používali při sledování TV. Svědkyně se sice na TV nemůže soustředit, ale někdy se dívají s ní a soustředí se za ni. Např. v současné době (2008) svědkyně sleduje seriál „Ztraceni“ a ten si prý „oni“ – rozuměj ty „hlasy“ – pochvalují.

Paní Jaroslava tedy jela s matkou a jejím bratrem na Slovensko na chatu a po cestě se divně chovali a mluvili nesouvisle, svědkyně uvádí, že i oni dostali do hlavy programy a bylo jí řečeno, že „oni“ jsou na ně napojeni. „Oni“ Jaroslavě ještě upřesnili, že napojená na „ně“ je ona sama, její matka, matčin bratr, dále jedna její kolegyně, kterou prý zachytili později, to když pracovala v Národní knihovně, a tvrdili, že je napojena ještě i jedna její kamarádka, ale svědkyně si tím není jista.

Celý pobyt na Slovensku paní Jaroslava popisuje jako jeden velký spletenec podivných událostí a zmatení. Na Slovensku byla matka na Jaroslavu velmi zlá. Jednou večer si jí sedla na postel a začala zpívat. Je to totiž operetní zpěvačka a byla i divadelnicí, v době pobytu na Slovensku jí bylo již 76 let. Pak „hlas“ v hlavě řekl Jaroslavě ať odejde ven. Byla topříkazová energie. Tam dostala velmi silný energetický tok, že z toho spadla do potoka. Tak se stalo, že se udeřila do žebra, ale sebrala se, odhodila boty, aby se jí lépe běželo pryč a utíkala v noční košili dolů vesnicí. Kolemjdoucí na ni volali kam běží. Běžela směrem na Žiar nad Hronom a ještě dvakrát ji tato energie porazila do příkopu.

jaroslava-potok

Nešťastnice paní Jaroslava – pod řízením dálkovou ovládací zbraní (ze satelitu či z vesmírné lodě apod.) činila bizarní kousky a působila jako šílenec

Paní Jaroslava také říká, že „hlasy“ ji různě zkoušely a jednou týraly bezdomovectvím.Musela žít na ulici na příkaz „hlasů“!

Paní Jaroslava uvádí, že kvůli těmto „hlasům“ vlastně nemá žádné sny, popisuje to termínem „oni my vyprázdnili sny“. Avšak „oni“ ji údajně také dokázali přenášet formou dematerializace a rematerializace. Přesouvala se z místa na místo, přestože tam prý vůbec nešla. Měli rovněž schopnost manipulovat s časem a realitou. „Přesouvali“ před ní domy nebo celá sídliště za zcela jiná a tím ji mátli. Domnívá se, že i její matku přenášeli.

V polovině roku 2006 jí „hlasy“ řekly, že jí do bytu míří tajná policie, vzala si ty nejdůležitější věci a odešla.

Jednou byli na chalupě. Matka paní Jaroslavy odchází z obývací místnosti a říká, že se večer „rozpráva z Bohom“ a hrdě odkráčí. Svědkyně si pomyslela, že je to přece nesmysl, vždyť Bůh s nikým nemluví.

„Hlasy“ dále říkaly, že jí porodily syna Aleše, protože ona již toho nebyla schopna. Dítě z ní vyšlo, aniž by tlačila. „Hlasy“ ji sledují odmala, jednou s ní probíraly zážitky zpět až do dětství.

Program na devalvaci osobnosti
V únoru 2007 se její stavy začaly zlepšovat. „Hlasy“ sice neustaly, ale mají již jiný program. Vždycky to totiž nazývaly programy. Nyní je to prý o tom, že ji opět vracejí zpět do života. Pouštějí jí do uší různé frekvence šumění, které slyší o různých stupních intenzity. Je to jemné znění. Rozlišuje šum na stupně. Při prvním se dá i usnout. Druhý stupeň je horší a třetí je na zešílení. Šum pulzuje ve vlnách, ale velmi hlasitě. Je to něco, jako když se dostanete pod dráty vysokého napětí.

Vysvětlovali jí, že je napojena na nějaký inteligentní mozek, který je schopen mluvit, do něhož „oni“ vkládají nějakým způsobem určitý námět – program, který jí směřuje do hlavy. Např. jednou jí přikázali, že bude dělat divadlo. Otevřela pusu a začala mluvit, šel z ní 3 hodiny nahlas divadelní text, který předtím vůbec neznala.
„Hlasy“ jí také říkaly, že ji poslouchají a že znají její byt.

Jaroslava uvádí, že si ji „hlasy“ vybraly proto, že si její matku zachytily někde kolem 14-tého až 16-tého roku matčina života. Protože ta byla velmi ctižádostivá, talentovaná, chtěla v životě něco dokázat a „oni“ se na ni napojili a „starají“ se o ni dodnes. Matka tyto hlasy nemá, má údajně jiný program. Dostala prý spoustu nadání, jsou totiž schopni rozvinout u člověka nadání. Byla vynikající operetní sólistkou. Byla tedy tehdy nepříčetná z toho, že se jí rodí dítě. Byla to totiž krásná žena s dlouhými černými vlasy. Měla zelené oči.

„Hlasy“ paní Jaroslavě začaly říkat, že žije za trest. Prý za to, že se narodila. Její matka totiž byla také i vynikající herečkou a Jaroslava se jí narodila ve 24 letech. Tím její matka přišla o kariéru a Jaroslava se stala pro ni přítěží. Matka ji nechtěla. „Hlasy“ Jaroslavě řekly, že její matka je vyvolená. Matka se krátce po porodu rozvedla se svým manželem, který byl umělec a vzala si vojáka. Malou Jaroslavu s sebou vláčela do divadla, neměla ji kam dát. Byla prý surovou a bezcitnou matkou. Paní Jaroslava má ještě bratra, ale ten žije už s jiným manželem její matky.

„Hlasy“ a příkazy v hlavě paní Jaroslavy mají prý jediný smysl, trestají ji, baví se a zkoušejí na ní nové technologie. „Hlasy“ jí také vysvětlovaly, že „oni“ tady jsou proto, „že nás stvořili“, tedy že svědkyně je jejich a mohou si s ní dělat, co chtějí. Zkoumají zde život některých lidí, vyberou si život někoho, o něhož se „starají“ a pomáhají mu, aby poznali, jak lidé žijí.

Jaroslava vlastně nemá své myšlení, je zbavena procesu myslet a všechno jí říkají „oni“. Udělali z ní úplnou loutku na provázku. Např. kdysi ji řídili takto:

„Teď vezmi prádlo a dej ho do pračky. Teď jdi do kuchyně a vezmi si mýdlo….“

„Hlasy“ říkají, že se blíží 10 let jejich působení u paní Jaroslavy a že ten, kdo to vede (říkají mu „Starej“), používají totiž často pouliční hantýrku, jí možná její program ukončí. Ale slibů prý bylo mnoho. Prý se tam „u nich“ odpojila nějaká skupina, která s tímto projektem týrání nesouhlasí.

Mají prý zaměřen celý její byt. Hráli si třebas tím, že jí na chvíli změnili několikrát prostor bytu. Odešla např. do obýváku a náhle se vrátila a byla v původním pokoji, který byl dávno přestaven. Jako by ten pokoj „zfotili“ a stvořili, a pak vrátili zase zpět. Změnili třebas na chvíli skříně, zprava doleva a Jaroslava z toho byla vždy velmi dezorientovaná.
Vědí prý úplně všechno o lidech, s nimiž přišla do styku. Jejich poměry, stav, povolání atd. Monitorují úplně všechny její kontakty.

Zdroj: 1