Velký polární vír 1/2

Od školních let mě udivuje fakt, že Golfský proud, ta mohutná masa teplé vody, se ubírá tak daleko na sever a jeho vliv se projevuje po celé Arktidě. Díky němu zde nejsou 70 – 80stupňové mrazy jako v Antarktidě. A díky němu má evropská část kontinentu Eurasie tak mírné podnebí. Dokonce i nejvýchodnější části Sibiře pociťují jeho vliv v podobě cyklónů.Ale jaký mechanismus pohání tyto teplé vodní masy? Proč právě tímto směrem k severnímu pólu?Vysvětlení ve školní učebnici je jednoduché a zároveň nejasné – díky rotaci Země. Pokud něco není zcela pochopeno, přežívá to ve vás tak dlouho, než se objeví další dílek mozaiky, který spojí dva sousední. A právě takový dílek jsem dostal od svého přítele.

Výše uvedeným odstavcem začíná zajímavý a dobrodružný článek od ruského autora z Krasnojarské oblasti publikujícího pod přezdívkou Sibved. Překlad jeho původního článku jsem doplnil z dalších zdrojů a rozšířil. Začneme malým seznámením se Severním ledovým oceánem, staneme se účastníky jedné nebezpečné poválečné expedice, poté se ponoříme do legend o dávné Hyporboreji a nakonec budeme hledat další důkazy pro nadnesené hypotézy i v minulosti poměrně čerstvé. Doufám, že tento překlad bude i pro ostatní čtenáře dalším dílkem do pomalu vznikající mozaiky.

Nejdříve se seznámíme se situací v Severním ledovém oceánu. Podívejme se na toto schéma:

Ukazuje, že k Severnímu ledovému oceánu směřuje nejen Golfský proud, ale také (i když chladný) proud od Tichého oceánu. Ale jde – v rozporu s tvrzením učebnic – jakoby napříč rotaci Země. Měl by proudit k východu. A zde je informace o množství vody přitékající do arktického moře: Severní ledový oceán má tři „kohouty“, kterými do něj přitéká voda.

  • Kohout s teplou vodou (ten je největší) přivádí vodu od Atlantiku Severoatlantickým proudem (298 tis. kub. km/rok).
  • Menší kohout, se studenější vodou, přivádí vodu od Tichého oceánu přes Beringovu úžinu (36 tis. kub. km/rok).
  • Třetím kohoutem je slabý přítok řek Sibiře a Aljašky (4 tis. kub. km/rok).

Převažující jsou vody Atlantiku. Ty na konci své cesty v Čukotském moři narazí na „slepou uličku“ Beringova průplavu, skrze kterou jim jdou naproti vody Tichého oceánu. Atlantské proudy se zklamaně otočí a táhnou zpátky domů. Cesta vody od Špicberků do Čukotského moře trvá 5 let.

Odtok probíhá také do Atlantiku, ale už s chladnější vodou (338 tis. kub. km/rok). Hlavní proud odchází přes Faersko-Shetlandský kanál (163 tis. kub. km/rok). Pohybuje se proti teplým vodám, které se valí do Arktidy, a značnou část jich obrací nazpět.  (Všechna tahle data pocházejí z článku, který se vrací k velkému sovětskému projektu z 60. let na přehrazení Beringova průlivu. O něm se podrobněji zmíním v závěru. Současná Wikipedie (ruská verze) má čísla jiná: 265 tis. kub. km/rok. Co do přítoku i spotřeby.)

Ale počkat, přes kanál Faery-Shetland odtéká 163 tisíc kubických kilometrů za rok.Kudy odtéká zbytek? Přes Čukotské moře voda pouze přitéká. Přes Baffinův záliv v Severní Americe netečou žádné proudy. Tak kudy odchází zbylá voda? Ještě předtím, než jsem dostal informaci od přítele, jsem vyjádřil myšlenku, že musí vtékat do podzemních oceánů. Jinak takový příliv vody z různých stran, tolik proudů směřujících k polární oblasti, prostě nelze vysvětlit. Teď se tedy můžeme vydat na cestu za možným vysvětlením. Začneme ji krátce po 2. světové válce v roce 1948.

Expedice „Sever-2“

„Strategickým centrem třetí světové války, pokud je jí souzeno začít, se stane severní pól“, pronesl jednou americký generál vzdušných sil Henry Harley Arnold na konci čtyřicátých let. Podobný pohled na věc měli tenkrát i Truman a Stalin. Válkou byl myšlen střet s využitím atomových bomb. Proto se strategickým územím mělo stát to, přes co vede nejkratší cesta pro dopravu jaderných náloží. Jmenovitě je to arktická oblast kolem severního pólu, která  je nejkratší leteckou spojnicí mezi Amerikou a Ruskem.

V praxi to znamenalo následující: Arktidu je nevyhnutelné okamžitě prozkoumat a ovládnout. Je potřeba naučit se předpovídat překvapení, která přináší její exotické počasí, a zabydlet se v krajně nepříznivém klimatu. Veškeré znalosti o zákonitostech proudění větrů a proudech tekoucích pod ledem by se mohly v budoucnu stát strategickými informacemi. Kdo se bude cítit jako doma na místě starověké Hyperborey, ten bude moci snadno zachytávat jaderné bombardéry, rakety a nepřátelské ponorky. A znemožní zachytávání těch svých. Stručně řečeno, kdo pokoří pól – ten vyhraje i válku! Tahle doktrína dostala ve štábech pojmenování Arktická.

Už v roce 1948 byla usnesením Stalina zorganizována expedice „Sever-2“. Nikdo samozřejmě nepochyboval o tom, že její účastníci budou čelit případným překvapení. Ale stěží někdo očekával, že učiněné objevy budou z těch, o kterých se říká, že je nemožné si je dokonce i jen představit. Materiály expedice byly odtajněny až v roce 1956!  Jak expedice „Sever-2“začala?

Tři letadla odstartovala z ostrova Kotělnyj a zamířila k severnímu pólu. Mezi členy expedice na palubě byli i veteráni Papaninské odysey (pojmenované podle Ivana Dmitrijeviče Papanina). Právě oni si uvědomili jako první, že něco není v pořádku – a to v momentě, kdy se náhle změnilo to, co viděli dole pod křídly. Ilja Mazuruk nervózně sdělil Vitaly Maslennikovi, veliteli jednoho ze strojů: „Dole je nepřiměřeně mnoho nezamrzlé vody! Připomíná to přímo nějakou záplavu!“ Obrovské množství rychle se pohybující mlhy bránilo jasné představě o tom, co přesně se dole děje. A to už přístroje ukazují, že stroje jsou nad pólem. Piloti začínají vyhlížet vhodné místo k přistání. Je nutná rovná plocha dlouhá nejméně 800 m. Takové místo je možné najít, ale kde vzít jistotu, že led vydrží i přistání letadel? Před zraky pilotů se objevují pouze oblasti ledové kaše, v něž se rychle přeměňuje na první pohled jednolitý ledový krunýř.

Velitel expedice Alexander Kuzněcov přikazuje, aby první přistálo („na zkoušku“) letadlo, na jehož palubě je on sám. Pilot Ivan Čerevičnyj plní příkaz. To znamená, že provádí vůbec první přistání na severním pólu. Uspěje a po něm posadí na led svá letadla i Vitallij Maslenikov a Ilja Kotov. Stalo se tak 23. dubna 1948 v šestnáct hodin a čtyřicet čtyři minut moskevského času. Jaký byl první dojem dobyvatelů pólu?

Slavná polární zima? – Není téměř cítit! Členové expedice se setkali s počasím připomínajícím zamračenou zimní oblevu ve středním pásmu. To už samo o sobě nepřidalo na náladě, ale bylo tam i něco jiného, a sice pocit neodbytného nebezpečí, který cítili všichni bez výjimky. A to byli lidé, kteří prošli vymýváním mozků na téma: žádné nesmyslné předtuchy neexistují, všechno jsou to „idealistické žvásty“ a „mystika“! Olověná tíže pocitu nebezpečí byla podle účastníků expedice jakoby rozlitá pod touto nízkou, šedou a rychle se pohybující oblohou.

Není divu, že první příkaz, který Kuzněcov na pólu vydal, bylo změřit tloušťku ledu. Výsledky přinesly úlevné vydechnutí. Bylo zjištěno, že pod nohama výzkumníků je spolehlivý ledový krunýř o pětimetrové tloušťce. Z praxe polárních letů bylo známo, že i poloviční tloušťka bude stačit ke vzletu těžkého letounu. Veliteli spadl kámen ze srdce a další příkazy už zněly pevněji: založit tábor, postavit stany, připravit přístroje k provedení měření. A hned potom odpočinek. Za sebou máme těžký let a nebude hřích vyspat se před nadcházející náročnou prací.  Ale odpočinek se nekonal. Poplach! Všichni neodkladně vyjít ze stanů na led!

Životy členů expedice „Sever-2“ zachránilo to, že určený obezřetný pozorovatel si všiml trhliny. Tiše a rychle rozdělila ledový krunýř a prošla pod lyží opatřeným podvozkem u jednoho z letadel. Zející čerň zveličila prasklinu v jejich očích. Byla v ní vidět voda –rychlé, turbulentní proudění. A a z ní vycházela pára!

Stroj se začal naklánět. Chcete-li přesunout letadlo z místa, je nutné nastartovat motory, ale ty odmítaly pracovat. Lidé roztáčeli vrtule rukama a pod podvozek vkládali prkna. Během tohoto zoufalého zmatku si nikdo hned nevšiml, jak neuvěřitelně rychle se kolem všechno mění. První trhlina se proměnila v klikatou, stále se rozšiřující průrvu, která tábor rozdělila na dvě poloviny. Polárníci přes ni hned přenesli veškeré zařízení expedice, aby nebyli rozdělení na různých ledových krách. Na ledovém krunýři se rychle objevovaly nové trhliny. „Stejně jako ve výloze, kterou zasáhl kámen“, napíše později výzkumník Morozov do deníku. Vlaječkami označená vzletová dráha se začala před očima rozpadat na jednotlivé části.

Kolem se černala stále širší ramena vody. Kousky ještě nedávno celistvého povrchu se kolébaly a odplavávaly. Pomalu se nořil do mlhy i pahorek, na kterém vlála rudá vlajka. Měla být znamením dobytí „nulového bodu“ arktického ledového krunýře, ale krunýř byl – pryč! Pouze oddělené nevelké kry driftovaly kolem, unášené neznámo kam mocným proudem. „Led byl unášen neuvěřitelnou rychlostí,“ – řekne později Pavel Senko, specialista na studium magnetického pole Země – „jak si to můžete představit pouze na řece, když tají ledy. A ten pohyb trval více než den!”

Nicméně to ještě zdaleka nebylo vše neuvěřitelné. Kuzněcov nařídil pokusit se zjistit směr pohybu ledových ker. Nejdříve sextant ukazoval, že jsou členové expedice unášeni velkou rychlostí na jih. Ale pak se směr pohybu začal měnit od měření k měření. Účastníci expedice si nepamatují, koho z nich prvního ta myšlenka napadla: Jejich ledová kra je nesena v kruhu! Ti, co vstoupili na pól, teď plavali kolem něj. Průměr kružnice opisované ledovou krou byl asi devět námořních mil. Nikdo nemohl předpokládat, jaké síly pracují v hlubinách Ledového oceánu, co od nich ještě mohou očekávat a jaký osud hrozí svědkům strašlivého tajemství. Nicméně tím větší odvahu ruští lidé projevovali. Nejenže neupadali na duchu, ale i vtipkovali: „Oho! Je na čase, abychom si udělali výlet kolem světa?”

Během dne se při unášení v kruhu přihodila jedna pozoruhodná příhoda. Kolem ledové kry s polárníky rychle proplul tuleň, zvíře se dokonce pokusilo dostat na kru, ale rychlost proudu mu to nedovolila. Tato skutečnost veterány Papaninovy expedice ohromila možná ještě víc než všechno ostatní. Tuleň na pólu?! Odkud ho to sem přineslo a jak? Vždyť tato zvířata žijí nanejvýš u hranic polárního kruhu!

Mezitím byly důvody se domnívat, že poloměr kruhu klesá. Trajektorie ledové kry s polárníky tedy opisovala dostředivou spirálu. Stěží byl mezi výzkumníky někdo, kdo by se nezabýval otázkou, co je čeká na konci cesty – v „bodu nula“…  Zoufalá situace expedice se začala měnit až třetí den. Najednou se kruhová rychlost unášení snížila, ale zároveň byly části ledových ker vlečeny téměř přímo na sever. Jakoby se síla pohánějící pružinu vytratila a veškerý jí způsobený pohyb začal utichat.

Oblasti otevřené vody mezi ledovými krami se zmenšily a současně se o svá práva přihlásil studený polární vítr. Pohyb se konečně zastavil a všechny bloky ledu, které do té doby driftovaly samostatně, se srazily blízko k sobě. Polární led začal znovu dělat dojem uceleného krunýře, kterým jen v některých místech prosvítaly delší trhliny. Všechno, co se stalo, připomínalo dětské puzzle, nejdřív rozebrané a pak znovu sestavené, byť velmi nedbale.

Vrátil se i pahorek, na kterém byla zdvižena vlajka. Promrzlé plátno ztuhle viselo a poryvy větru jej sotva zachvívaly. Arktický mráz posiloval nově se rodící krunýř a spojoval jednotlivé kusy ledu. Proto se rodila naděje, zdánlivě šílená, že bude přece jenom možné vzletět z této nejdříve prasklé a poté znovuobnovené plochy. Pečlivým průzkumem bylo objeveno něco, co více či méně odpovídalo požadavkům na vzletovou dráhu. Ale rozloha tohoto relativně rovného prostoru byla zhruba dvakrát menší, než by bylo potřeba! Podaří se letadlu vznést se do vzduchu, nebo prostě sklouzne z ledového okraje a zřítí se pod vodu? V podmínkách polárního mrazu to druhé představuje jistou smrt.

Mezi posádkami vznikl spor, kdo bude pokoušet osud jako první. Každý z pilotů chtěl sám přijmout výzvu v těchto neobyčejných podmínkách, jak je to přirozené pro lidi, kteří mají důvěru ve své schopnosti. Diskusi ukončil Ilja Kotov, velitel jedné posádky, když využil autoritu nadřízeného s nejvyšší hodností. Kotov maximálně odlehčil letadlo, dokonce odlil i část paliva. Při startu ocas letadla doslova visel nad vodou – pilot se snažil získat každý decimetr dráhy navíc… a lyže aeroplánu se oddělily od ledu ani ne metr od jeho okraje…

Legenda o velkém víru

Takže tady máme fakta, svědčící o více než podivném chování ledu na pólu během 23. – 26. dubna 1948. Jsou známa jen málo, navzdory skutečnosti, že byla šířena v tisku. Prakticky všechna jsou popsána v článku Andreje Dubrovského „Útok na pól“ («GEO», 1998/1999, №10 /1). Ale autor článku se neptá, co přesně by mohlo být příčinou mimořádných jevů takového rozsahu. A přitom tato otázka existuje a napadne každého, kdo se s popisem událostí seznámí. Nicméně moderní věda na ni nejen nedává odpověď, ale nenabízí dokonce ani hypotézu, která by byla se všemi fakty v souladu.

Existuje vůbec takové vysvětlení, ve kterém by do sebe všechno zapadalo?  Ano, existuje. Musíme se za ním však vydat až do oblasti dávných tradic. Řeč je o legendě o Velkém polárním víru, která se již mnoho tisíc let udržuje v ruské severní tradici. Legenda byla popsána Ladou Violevovou a Dmitrijem Loginovem v knize „Hyperborejská víra Rusů“ (1996). A byla také vyprávěna jiným tradicionalistou, Kirilem Fatyanovem (ročenka “Původní Triglav”, část 1).

Co je to velký vír? Podle tradice to byl gigantický výtvor starobylé civilizace, který měl zabraňovat celosvětovým povodním, jež periodicky ničily život a civilizace na planetě.

Jak může vír zachránit před povodní? Abychom dostali odpověď na tuto otázku, musíme nejprve pochopit, co znamená celosvětová potopa.

  1. Fatyanov v práci nazvané „Legenda o Hyperboreji“ píše:

„Potopy – to je zhouba všech planet, na kterých jsou polární ledové čepičky. Planetární mechanika celosvětové potopy je následující: V chladnějších oblastech naší planety se v průběhu času hromadí stále více ledu. Ale ledová čepička se neukládá přesně symetricky (i kdyby jen proto, že není geometricky pravidelné pobřeží). Těžký ledový příkrov se vždy ukazuje nahloučený jakoby na stranu a toto hromadění ledu vyvíjí klopný moment. Dříve nebo později se litosféra (pevná slupka) planety vzhledem k tekutému jádru přemístí. Celé množství nahromaděného ledu je pak na rovníku a začne tát.Uvolněná voda zaplaví všechny kontinenty kromě pohoří a velmi vysokých plošin.Potom se přebytek vody postupně znovu kondenzuje na pólech (už nových) ve formě ledovců. Tak to bylo i na Zemi před příchodem Hyperborejců. Sluneční rovníkový oheň a polární chlad kosmické prázdnoty pracovaly s pravidelností hodinového stroje. Každých 6 – 7 tisíc let přišla velká povodeň. Rasy obývající Zemi do minulé éry Vodnáře nevěděly, jak to zvrátit, a některé z nich dokonce ve skutečnosti neměly tušení o kose smrtky pravidelně svištící nad světem.”

Další citace je z knihy „Hyperborejská víra Rusů“.

„Hyperborejcům byl známý zákon opakovaných katastrof a osudová role, kterou v nich hraje led, který se hromadí v polární oblasti. A tento chod „ledových hodin“ se jim podařilo zastavit! Polární kontinent Arktida (tenkrát ještě nezaplavený a nepokrytý ledem) byl celý proměněn titánskou činností Hyperborejců. V jeho středu se nacházelo vnitřní moře pravidelného kruhového tvaru pojmenované Velké rotující jezero. Vody tohoto jezera neznaly bouře, ale plavidlo, které by se do něj dostalo, čekal jistý zánik. Hyperborejské moře se ve skutečnosti stále otáčelo, v jeho středu zeměpisně se shodujícím přesně s pólem se nacházela gigantická prohlubeň v zemské kůře, hlubší než současný Mariánský příkop. Prostřednictvím této jámy, zdánlivě bezedné, byly vody oceánu jako trychtýřem vtahovány do útrob Země, zahřívaly se tu, absorbujíce teplo z magmatu, a pak, po průchodu bludištěm podzemních mořských jeskyní opět prorazily ústím podvodní jeskyně na povrch planety.Tato cirkulace teplých proudů bránila tvorbě ledové masy na částech pevniny poblíž pólu.

To poslední „smítko“, které by mohlo časem vést k převrácení litosféry, tak bylo neustále „odplavováno“ do víru vnitřního Arktického moře. Vody oceánu se vrhaly k severnímu pólu v podobě čtyř širokých proudů, takže kontinent připomínal křížem rozdělený kruh. Arktida tak znázorňovala ideální strukturu pro omezení tvorby ledových mas v polární oblasti planety. Umístění velké jámy přesně v místě planetární osy poskytuje maximální stabilitu vsávajícího víru. Přerušovaný široký prstenec okolní souše zabraňoval ucpání prostoru nad propadlinou velkými masami ledu.Čtyři symetrické průlivy poskytovaly rovnoměrný ohřev polární oblasti ze všech stran světa. V dobách rozkvětu Arktidy se litosféra nemohla převrhnout. Světová povodeň se odkládala na neurčito.

Toto období planetárního klidu bylo zachyceno v dávné legendě o Titánovi držícím nebe. Koneckonců z pohledu pozorovatele na Zemi posunutí litosféry vypadá jako „převrácení nebeské klenby.“ Jenom „nebeskou klenbu“ nedržel Atlant ale Hyperborea. 
Mnoho tisíc let Arktida vládla nad celým praantickým světem. A z těch vzdálených časů zůstaly znaky císařské důstojnosti: jablko a žezlo – koule, která symbolizuje planetu, a žezlo symbolizující její osu. To byl Zlatý věk, kdy Země vzkvétala pod vládou Polární civilizace.

Nicméně časy se změnily. Vypukla válka mezi Hyperboreou a její kolonií – Atlantidou. Výsledek tohoto střetu byl smutný: vzpurný ostrov se potopil na dno moře a kontinent Arktida obdržel tak vážné škody, že „polární vír“ přestal fungovat.” Ale vír nezmizel úplně. Trychtýř pracuje, jinak by proudy, jak vidíme, do Arktidy netekly, nebyly by tu nasávány.

zdroj: 1

Mohlo by se vám líbit...

komentářů 11

  1. kra je nesena v kruhu! napsal:

    Vazeny pane RAJA Vas clanek je velice zajimavy. Zaroven i poznatky a analizy s expedic.

    Mate k tom zdroje, ktere by se mohli najit na webu?

    • raja napsal:

      Vážená paní kra je nesena v kruhu!
      nejsem pán, ale slečna :D…zdroj je v článku

      • raja-nejsem pán, ale slečna :D…zdroj je v článku napsal:

        Vazena slecno:D
        Citat:
        Ale počkat, přes kanál Faery-Shetland odtéká 163 tisíc kubických kilometrů za rok.Kudy odtéká zbytek? Přes Čukotské moře voda pouze přitéká. Přes Baffinův záliv v Severní Americe netečou žádné proudy. Tak kudy odchází zbylá voda?
        Ještě předtím, než jsem

        „dostal“

        informaci od přítele, jsem vyjádřil myšlenku, že musí vtékat do podzemních oceánů.

        Povsinete si vazena damo v clanku je pouzite sloveso „dostal“, ktere se obycejne ztotoznuje s muzskym rodem! (a nebo to tak alespon bylo v minulosti)

        • raja-nejsem pán, ale slečna :D…zdroj je v článku napsal:

          Jeste donatek v nadpise mate: AUTOR RAJA · 13.6.2017

          • raja napsal:

            To je tak přednastaveno. Na druhou stranu na konci každého překladu dávám přeložilA: raja.

        • raja napsal:

          Já nejsem autorkou tohoto článku, vážený muži :D. Pod článkem je uveden zdroj. Cituji: zdroj: 1

  2. Anonymní napsal:

    Vzpomínám si na jeden sci-fi film, kde došlo také k potopě světa a pár vědců se dostalo k vyspělému zařízení někde ve skalách, pomocí kterého otevřely obrovský vír (něco jako špunt ve vaně) a voda odtékala někam do hlubin Země. Na název si nevzpomenu, kdyby někdo ano, prosím, napište ho sem…Úžasná podoba s článkem

  3. Vlad din Transilvania napsal:

    Pěkné, tak nějak to bylo.
    Na Zemi se již vystřídaly desítky civilizací, které pak zanikly…

  4. Letovský napsal:

    „Celé množství nahromaděného ledu je pak na rovníku a začne tát. Uvolněná voda zaplaví všechny kontinenty kromě pohoří a velmi vysokých plošin.“
    Mám za to, že plovoucí led po roztátí nezvýší množství vody, tedy ani hladinu vody.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *