Brambory dražší než banány: Soudruzi plánovali, dnes se pěstuje podle dotací z EU, říká šéf svazu farmářů. Takhle je to s českým jídlem

…..ano vážení přátelé tadesca, jedná se zde o cílené a likvidační kroky k zemědělství v soběstačných východoevropských zemích. Až zde nic nebude, zastaví dovoz potravin a je konečná. Myslíte si, že si to vymýšlím, nikoliv. Je to tak plánované. Skvělý EU-CIRKUS, v čele s BABIŠEM A JEHO BABISTÁNEM, kde se pěstuje za dotace jenom řepka. Cílená destrukce….

12:54

 

08.04.2019 7:26

ROZHOVOR „Je cosi shnilého ve státě… bruselském? Od roku 2017 jde už o třetí komoditu, se kterou je problém, a to znamená, že existuje systémová chyba.“ Ivan Hrbek, farmář a producent bio mléčných výrobků, předseda Svazu faremních zpracovatelů, který jde do evropských voleb jako nezávislý na kandidátce Alternativy pro Českou republiku, v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vysvětluje nejen to, proč spotřebitelé platí za brambory víc než za banány. „Za ‚eurosocialismu‘ se přece bude vyrábět to, na co nám dají soudruzi z Bruselu nikoliv ‚pokyn‘, ale ‚dotace‘,“ podotýká odborník s téměř třicetiletou praxí v zemědělství a potravinářství.

Brambory dražší než banány: Soudruzi plánovali, dnes se pěstuje podle dotací z EU, říká šéf svazu farmářů. Takhle je to s českým jídlem
Foto: archiv I. Hrbek
Popisek: Ivan Hrbek s rodinou na farmě
Čeští zemědělci hlásí, že jim došly brambory a republika už bude závislá na dovozu ze zahraničí. První letošní české brambory prý budou až koncem května. Takže tu máme minimálně dva měsíce české bramborové krize? Prý jde o nejhorší situaci za posledních padesát let…

Anketu si musíte zobrazit v originálním článku

Anketa

Co jíte raději?

95%
5%
hlasovalo: 108 lidí

Za posledních padesát let určitě. I před revolucí leccos na trhu chybělo, ale brambory to nebyly. První problém nastal někdy kolem roku 1990 nebo 1991, ale to bylo dáno neúrodou. Tehdy ještě nedošlo k významným změnám v množství ploch osázených bramborami. Restrukturalizace zemědělství se později bohužel neubírala směrem, abychom pěstovali to, co pěstovat umíme a to, co současně potřebujeme.Problém je, že musíme dovážet komodity, které jsme vždycky mohli bez problémů pěstovat i vyvážet.

Jak to říkal Hamlet? Je cosi shnilého ve státě… bruselském? Od roku 2017 jde už o třetí komoditu, se kterou je problém, a to znamená, že existuje systémová chyba.

Před rokem a půl byl nedostatek másla, a také vejce zdražila…

Kvůli máslu se rozpoutala téměř hysterická debata. Co to ti zemědělci vlastně dělají? Cena vajec vyskočila v druhé půlce roku 2017 až na pět korun za kus a jen pomalu klesala dolů. Pamatujeme se také na to, že právě v roce 2017 se na českém trhu objevily tisíce vajec z nizozemských drůbežáren, plných jedovatého fipronilu. Problémy jsou i s masem. Cenový skok se nekonal pouze proto, že jeho nedostatek na trhu byl víc než rychle, vlastně dokonce v předstihu, nahrazen v roce 2011 dioxinovým vepřovým masem z Německa a v roce 2019 masem obsahujícím v tom lepším případě salmonelu, v horším… no, hrůza pomyslet.Brambory teď prý už docházejí i v Německu, vozit se snad budou z Francie, Nizozemí nebo z Egypta. A jak je to v tomto případě s kvalitou?

Nedostatek brambor existuje v rámci celé Evropy. Pokud cokoli potřebuji dovézt, tak mi samozřejmě ten, kdo komoditu má, buď nabídne něco méně kvalitního, nebo si řekne neúnosnou cenu.

Důvodem nedostatku brambor je sucho, někteří zemědělci už také nechtějí brambory pěstovat, protože je to příliš náročné, a raději zasejí třeba řepku. Dlouhodobě se zmenšují plochy, na kterých se brambory pěstují. Jsou další důvody? A co říci k těm zmiňovaným?

Plochy, které jsou využívané k pěstování brambor, nenávratně mizí. Dochází k úbytku zemědělské půdy nebo části, která je využívaná jako orná především ve vyšších nadmořských výškách. Brambory jsou typickou plodinou, která se vždy pěstovala ve výškách kolem pěti set metrů nad mořem, někdy i výš. Oblasti Vysočiny a různých pahorkatin po republice byly označovány jako bramborářské oblasti. Byla to základní plodina jak pro využití potravinářské, tak průmyslové. Dnes zmizela orná půda a není kde brambory pěstovat.

Vývoj ploch osevů. Zdroj: archiv I. Hrbek

Mimochodem, byli jsme špičkou ve vývoji nových odrůd brambor. Známe keřkovské rohlíčky, což byla brambora, která se do vánočního salátu sháněla s předstihem, protože měla jedinečné chuťové vlastnosti. Vlastní pěstování brambor je ale náročné v tom, že potřebují přípravu půdy a několik agrotechnických zásahů. Je potřeba mít speciální stroje na to, aby připravily rygoly na sázení, sazeče brambor, velmi náročný je i sběr brambor buď kvůli použitým strojům, nebo lidské práci. Když mají lidé možnost zasít a dobře zpeněžit řepku, tak se jim v mnoha případech nechce zabývat komoditou s velkým stupněm pracnosti.

Průměrná cena kilogramu brambor v únoru překročila 22 korun. Jaký trend se dá předpokládat v průběhu roku? Brambory budou letos dražší, a ještě převážně z dovozu? Jaká nabídka čeká spotřebitele na trhu?

Cena samozřejmě poroste. Nedá se očekávat, že bude kolem 40 korun za kilogram, ale třiceti se určitě dotkne. Až se objeví na trhu nové brambory z místní produkce, tak budou na této ceně stagnovat s odůvodněním, že jde o nové brambory. Počítejme s tím, že do června dojde k tomu, že brambory budou stále dražší než banány.

S nadsázkou se hovoří o tom, že za komunistů sice nebyly banány a toaletní papír, ale teď zase nejsou brambory a máslo. Co si z toho vzít?

Anketa

Prospívají Piráti české politice?

hlasovalo: 14003 lidí
V roce 1988 byl nedostatek toaletního papíru takový, že v podstatě rozpoutal ve společnosti nesouhlas s tehdejším systémem a ten dospěl až k situaci v roce 1989, tedy ke změně společenského zřízení. Zdá se to přehnané? Není. Začátky změn byly vyvolané chybějícím toaletním papírem.V osmdesátých letech, v době vzkvétajícího socialistického hospodářství, najednou regály s dámskými hygienickými potřebami zely prázdnotou a ze zcela obyčejného sortimentu, jakým vložky bezesporu jsou, se stalo úzkoprofilové zboží. Zažil jsem i demonstraci tehdejších feministek s transparentem „Není vata, nejsou vložky, co si dáme mezi…“ A jak už jsem říkal, v roce 1988 přispěl totální nedostatek toaletního papíru k nastartování budoucího pádu tehdejšího režimu víc než všichni tři Martinové Šmídové, kteří v roce 1989 v Praze studovali na některé vysoké škole.

Co mají všechny tyto jevy společného? Za pověstného „socíku“ to bylo jasné. Centrální plánování výroby jednotlivých komodit až z ústředí RVHP, které rozhodovalo o soustředění některých výrob do jednotlivých členských států z důvodů „efektivnosti“. Pětileté plány vypracované státními plánovacími komisemi a schválené samotnými sjezdy stran, které se nikdo neodvážil narušit operativním rozhodováním. A dlouhé a pomalé cesty objednávek, kdy změny byly možné „na příští pololetí“ a případné rozhodnutí o dovozu bylo zamítnuto pouhou otázkou příslušného soudruha „a to si ten papír neumíme vyrobit sami?“, po které si nikdo nedovolil upozornit, že nedávno shořely Harmanecké papírny.
A proč teď? To je přece úplně stejné. Za „eurosocialismu“ se přece bude vyrábět to, na co nám dají soudruzi z Bruselu nikoliv „pokyn“, ale „dotace“.

 


Co říkáte argumentu, že lidé stejně už více jedí rýži nebo kuskus, takže po bramborách není taková poptávka. A navíc už jsou stejně moderní brambory fialové, protože nás zachrání před „oxidačním stresem“. Nakolik tohle spotřebitele uklidní?

Spotřebitele, kterému zůstaly tradiční stravovací návyky, kdy brambory byly součástí jídelníčku několikrát týdně, to příliš neuklidní. Často brambory nahrazovaly knedlíky, které jsou problém s hlediska obezity národa. Od zdravější přílohy se musíme částečně vracet ke knedlíkům a hledat jiné náhražky. Je pravda, že došlo ke změně určitých spotřebitelských zvyklostí. Brambory sice jsou základní potravinou, ale nejsou nenahraditelné.

Lidé si řeknou, že když jsou brambory tak drahé, omezí spotřebu.

Tomáš Maier z katedry ekonomiky Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity doporučil v ČT zemědělcům, aby spojovali své síly. Jen tak prý budou moct čelit síle obchodních řetězců. Dodal také, že cenové trendy udávají u potravin světové burzy. „A cena českých zemědělců je o pět až dvacet procent nižší, než jsou průměrné evropské ceny,“ uvedl. Co vy na to?

Sdružování zemědělců obecně je trend, který se všude kolem nás objevuje. Ve východní Evropě máme smůlu v tom, že jsme v padesátých a šedesátých letech prošli nucenou kolektivizací. Ta takovým způsobem ovlivnila venkov, že se po zkušenostech lidem do spojování nechce. Je potřeba počkat na další generaci, aby se odpor proti kolektivizaci přenesený do odporu proti jakémukoli sdružování odsunul do dávných časů. Do zemědělství přichází spousta lidí, kteří nejsou původem zemědělci, ti tento problém nemají a hledají formy spolupráce, ale staří sedláci a jejich dědicové, kteří na některých statcích hospodaří, mají v sobě ještě minulé období živé a sdružování se jim nelíbí.

Poslankyně Margita Balaštíková v už zmiňované Devadesátce na ČT zmínila, že současná vláda se snaží zemědělcům pomoct, ale nemůže ze dne na den napravit to, „co se tady předchozích třicet let záměrně likvidovalo“. Češi podle poslankyně až příliš hledí především na cenu a kupují polské či německé brambory, které jsou dotované, a tím pádem levnější. Bylo by prý tedy načase regulovat ceny potravin v obchodních řetězcích zákonem. Myslíte si, že je dobrý nápad snažit se regulovat ceny v obchodních řetězcích?

Každá regulace je cesta do pekel. To říkám naprosto vážně. A jak už jsem zmiňoval, za socialismu nebyly dámské vložky a nebyl toaletní papír a tohle bylo způsobené tehdejším systémem regulované výroby a regulovaných cen. My se k tomu bohužel vracíme. Už to není regulace pomocí rozpisu plánu, plánovacích komisí, ale je prováděná tím, že na některé věci jsou dotace a na jiné ne. Každá dotace deformuje fungující trh, pokřivuje hodnotu práce, pokřivuje hodnotu produktu. Znamená zabavení prostředků úspěšným poskytovatelům služeb a výrobcům zboží prostřednictvím daní a následně jejich darování úspěšným žadatelům o dotace. Tohle je způsobené v podstatě snahou o socialistický způsob řízení v rámci EU prostřednictvím dotační politiky. Zemědělec pěstuje to, na co je dotace, ne to, po čem je poptávka. Na co jsou dotace, si přečte v pravidlech, ale zjistit, po čem je poptávka, je složitější. Navíc významnou část těchto prostředků „sežerou“ úředníci, kteří o nich rozhodují, a zbytečná administrativa. O korupčním potenciálu rozhodování o dotacích ani nemluvě.

Ale zpět k bramborám. Když někdo upustí například od pěstování brambor nebo chovu dojeného skotu, znovuzavedení je buď nemožné, nebo otázkou mnoha let. Pokud někdo zatravnil plochu a přešel na chov masného skotu, tak rozorat půdu a vrátit se k bramborám je prakticky i administrativně nemožné. Navíc brambory jsou plodina, která vystavuje půdu erozi, jsou tam mohutné brázdy, pokud je jednou půda zatravněná, tak dát tam plodinu, která podporuje erozi, zemědělec ani nesmí, i kdyby stroje, které měl, nezlikvidoval. Ochrana půdy proti erozi mu brání k tomu, aby rozšířil plochy, na kterých brambory pěstuje, jenže v pěti stech metrech nad mořem jsou prakticky všechny pozemky ve svahu, tedy potenciálně erozně ohrožené.

Co říkáte na návrhy z Bruselu pro novou Společnou zemědělskou politiku EU po roce 2020? Je něco, čemu bychom měli věnovat pozornost?

V nové zemědělské politice po roce 2020 se nemohu zorientovat, rád bych věděl, kde na vše vezmou peníze. Zemědělská politika je financována třiceti procenty unijního rozpočtu. Nevíme, jak to dopadne s Británií. Ale vycházejme z toho, že Británie odejde, a to bude pro unijní rozpočet velmi zajímavá rána. Navíc v souvislosti s vývojem mezinárodní situace, migrační politiky je spousta prostředků převáděna do sociálních záležitostí. Řekněme na rovinu, že celá Evropa bude živit lidi, kteří do sociálního systému nikdy nepřispěli, a peníze se budou muset někde brát. Společná zemědělská politika bude mít velmi vážné problémy s financováním podle představ, které doteď byly. Řešením bude pouštění do oběhu nekrytých peněz, pod vzletnými názvy jako „kvantitativní uvolňování“ a zadlužování států nebo celé eurozóny. Možná se všichni dočkáme scénáře, který proběhl v minulosti na Kypru a potom v celém Řecku a v současnosti hrozí v Itálii a Španělsku.Výsledek můžeme snadno předpokládat. Opět budou preferované nějaké oblasti podle rozhodnutí úředníka sedícího v Bruselu místo reakce na skutečný vývoj a potřeby v jednotlivých státech. Jsou dotace z Bruselu, ale EU nemá žádné své prostředky, které by vydělala. Sebere je státům a ty je seberou formou daní svým občanům. Občané pak nemají peníze na to, aby zemědělcům mohli zaplatit za dobré brambory, protože jejich peníze sebral stát, poslal je do Bruselu a Brusel je dává na projekt, který s potřebami občana, který chce mít v obchodě levné a kvalitní brambory, nemá nic společného. To je stejně nesmyslné, jako kdybych svému zaměstnavateli řekl, aby mi moji výplatu posílal přes tchýni. Proč peníze nezůstanou občanům, aby si mohli jít nakoupit k zemědělci a platit peníze za to, co chtějí. Zemědělci pak logicky nepěstují to, co občané chtějí, ale to, na co dostanou dotaci.

Jak vám v celém kontextu zní pojem potravinová soběstačnost v základních komoditách?

Znovu se o tom mluví… nebudeme jistě mluvit o soběstačnosti, co se týká banánů a pomerančů. Jsou ale komodity, a brambory jsou jednou z nich, u kterých bychom soběstační být měli. Jde i o bezpečnost státu. Potraviny jsou strategická surovina. A když slyšíme, že se nás chystá nějaký stát, nebudu jmenovat, napadnout… ne že by to byla pravda. Ale pokud to někteří představitelé tvrdí, pak by měl být stát připraven i na události, které následně mohou vzniknout.

Koncentrace výroby do mamutích podniků a prodeje do hypermarketů jsou v běžných podmínkách efektivní, ale při komplikacích typu havárie, sabotáže, teroristických útoků či válečného ohrožení takový systém kolabuje a je extrémně zranitelný. I několikadenní pokles dodávek ropy může vést k omezení dopravy a k tomu, že vesnici bude muset uživit místní sedlák.

Vzduch, voda, přírodní prostředí a nerostné bohatství jsou majetkem příštích generací lidu této země. Jsme povinni je uchovávat pro své děti a vnuky, při jejich využívání dbát na to, aby se nestaly zdrojem nepřiměřených a okamžitých zisků jednotlivců či korporací bez ohledu na budoucnost. Nelze dopustit, aby se ČR stala popelnicí Evropy a příjemcem odpadů z jiných států a český občan konzumentem nekvalitních, jinde neprodejných potravin.
Zemědělství a navazující potravinářský průmysl musí zajistit pestrou nabídku kvalitních potravin z místních zdrojů. V základních komoditách je potřebné obnovit soběstačnost v potravinách na úroveň, která zajistí potravinovou dostatečnost a dostupnost potravin pro obyvatelstvo i v případech konfliktů či vážných přírodních katastrof a klimatických změn.

Jaká je dnes situace malých farmářů?

Nabídnout svoje produkty přímo konečnému spotřebiteli, a ještě lépe zpracované na potraviny, výrobky s vyšší přidanou hodnotou není jedinou spásou, ale je to jedna z cest.

Zemědělci, kteří zpracovávají své produkty přímo na farmách (faremní zpracovatelé), a malí výrobci tradičních potravin vám na rozdíl od průmyslových amarounů nabízejí tradiční potraviny z české mouky, mléka, vajec, másla, cukru a opravdových jahod. Většinou z místní produkce, protože pro pár desítek kilogramů suroviny se opravdu nevyplatí jet přes půl Evropy. Dělají to ne s podporou státu, ale navzdory státu.

Současná situace je taková, že každý kus sýra, který prodá malý farmář přímo zákazníkovi, neprodá některá mlékárna z koncernu, třeba Olma nebo mlékárna Hlinsko. Každou klobásu, kterou vyrobí malý provozovatel bourárny či výrobny, neprodají Kostelecké uzeniny. A každé kuře, které si koupí zákazník u zemědělce, neprodá Vodňanská drůbež nebo Tomanův Xaverov. Takže pokud pro faremní zpracovávání nezískáme politickou podporu, tak do pěti let těch malých faremních podniků bude jen pár.

Ostatní nebudou přímo zakázány, ale jednoduše umořeny nárůstem administrativy.

Malé objemy výroby s sebou nesou i další významný prvek, který se odráží ve kvalitě výrobku: Koupit třeba 20 kg suroviny nekvalitní, ale o dvě koruny na kile levnější znamená úsporu 40 korun. Kvůli tomu žádný malovýrobce nebude riskovat ztrátu zákazníka, jemuž výrobek nebude chutnat. Navíc zpravidla prodává zákazníkovi přímo, často osobně a „patřičnou zpětnou vazbu“ obdrží hned. Velkovýrobce kupující 20 tun stejné suroviny ušetřením dvou korun na kile ušetří 40 tisíc korun. A to se vyplatí! A „zpětná vazba“, když je mezi výrobcem a zákazníkem velkoobchodník, dopravce, maloobchodník … Maximálně se za půl roku objeví ve výsledovce číslo o nějakou desetinu nižší. To se vysvětlí sezónním poklesem či konkurencí. Těch ušetřených 40 tisíc je na účtu, a to se počítá.

Kdy jste se začal věnovat zemědělství?

Zemědělství a potravinářství se věnuji téměř 30 let. Krátce po revoluci jako provozovatel menší sítě potravinářských obchodů a restaurací, takže vlastně v první linii. Na hranici mezi nabídkou a poptávkou. Nabídkou českých, tehdy ještě československých výrobců potravin, dovozců potravin, velkoobchodníků a poptávkou českých spotřebitelů, kteří po prvním výletu do Mnichova či Vídně chtěli mít stejnou nabídku na pultu venkovské prodejny. Od roku 1996 jako zemědělec a posledních deset let opět v první linii. Tentokrát jako předseda Svazu faremních zpracovatelů. V boji za to, aby český zemědělec mohl své produkty zpracovat a nabídnout spotřebiteli přímo. Nejen obilí odvést do výkupu patřícího „nějakému právníkovi z holdingu“ nebo zvířata naložit na kamion směřující na německá či turecká jatka.

Pozn:
Ing. Ivan Hrbek, 63 let, podplukovník ve výslužbě, je absolventem Vojenské akademie v Brně. Po skončení studia se věnoval 20 let obraně státu, prošel funkcemi od velitele protiletadlové raketové baterie až po zástupce náčelníka operačního oddělení na Ministerstvu obrany. Od roku 1993 podnikal v maloobchodě, pohostinství a později v zemědělství. Souběžně pracoval jako pedagog na střední škole ekonomického směru, kde vyučoval odborné předměty. Při zaměstnání absolvoval studium pedagogiky na Palackého univerzitě v Olomouci. Během svého pedagogického působení inspiroval a vychoval řadu mladých ekonomických odborníků. Od roku 2010 formálně v důchodu, současně podniká v zemědělství, je předseda Svazu faremních zpracovatelů, profesního sdružení hájícího zájmy malých zemědělců, zpracovávajících své produkty, a jako poradce pomohl ke vzniku několika desítek malých faremních mlékáren a jiných zpracovatelských provozů a rozvoji farmářských trhů.

Ing. Ivan Hrbek. Foto: archiv I. Hrbek

Zdroj(1)

Loading...
Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli!

6 komentářů

  1. Lekno napsal:

    … a nakoniec budeme plne zavisli na BIO ovoci a zeleniny importovaneho z Ruska 🙂

  2. sirando napsal:

    Plánování mělo svůj význam. Někde překročily plán a přebytky se mohly vyvézt nebo uložit a zaplánovat do dalšího roku. Horší bylo, když se plán nesplnil.
    Anebo, když někdo spotřeboval více, než pro něho bylo naplánováno. To potom pro jiného znamenalo, že ostrouhá a nebo si po toaletě neutře.

  3. fohat napsal:

    Ten pan Hrbek,sděleno silně nekorektně vypadá,jako kdyby se živil odpadem z Kauflandu..Nějak jeho nadváha nedpovídá zdravému stravování z jeho plodin.Ostatně milí farmáři najedou stejně kvuli byznysu na řepku,místo na brambory.Obdělávat brambory,to dnes smrdí prací..Budou žně,sklízet se bude řepka,montovny a velkosklady..https://rutube.ru/video/860afbbbf9a203813c07c702dba38662/

    • martin jeřábek napsal:

      Už dlouho nesoudím lidi dle toho jak vypadají..nemusí za tím být jen strava či nemoc, ale třeba i boj s větrnými mlýny a to člověka poznamená někoho tak jiného onak..

  4. honzo napsal:

    Ako Bratislavčan som s manželkou získal i výdatné príbuzenstvo v dedinke na Orave, kde si obyvatelia pre svoju potrebu ešte nejaký ten zemiak dopestujú a ujde sa i mojej rodine. Obedujem však v zamestnaní a tak musím zjesť (ak nie je možnosť knedlíkov, ryže, atď.) i „syntetické“ hypermarketové zemiaky. V porovnaní s oravskými je to hnoj. Na mojich domácich zemiakoch z Oravy si pochutím i bez mäsa, stačí trocha mlieka alebo len tak „na sucho“. Hypermarketové španielske, grécke a čo ja viem, aké, sa jesť nedajú a je mi ľúto ostatných susedov, že sa nimi musia tlačiť. Tiež zohnať slovenský cesnak je malým zázrakom (ak nemáte šťastie v kúpe niekde na malom trhu, kde Vás nepodvedú a nepredajú Vám španielsky či egyptský pod hlavičkou slovenského. Faktom však je, že vlastná domáca klobása so slovenským cesnakom je celkom iná delikatesa, ako keď klobásu „otrávite“ chuťovo nevýrazným španielskym. Tým chcem povedať, že ak má človek rád seba a svoju rodinu, rád priplatí za kvalitu potravín! A to, že štátnym mocipánom je jedno, čo ich národ „žerie“, je smuné. Ak má Slovensko takmer 2 miliardy na nákup lietadiel, malo by nájsť pár desiatok miliónov na poľnohospodársku dotačnú politiku …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.