Co nám podsouvají média o Vladimíru Putinovi? Díl 3/3

Je dobré si nejdříve přečíst Díl 1. ZDE a Díl 2. ZDE

Je Vladimír Putin zlý? (3/3) – záležitost korupce

Jedno z hlavních témat, které slouží jako nástroj k démonizování Putina na Západě, jsou neustálé náznaky o jeho zkorumpovanosti a že tato korupce mu umožnila vybudovat ohromné osobní bohatství. Zatímco jsou podobná obvinění vždy předkládána bez jakýchkoliv důkazů, máme na druhou stranu nějaké důkazy o tom, že Putin ve skutečnosti není zkorumpovaný (přinejmenším ne takovým způsobem jak naznačují západní média – ale to bude téma pro další diskusi). Svědectví od Sharon Tennisonové mi v tomto případě přišlo velmi zajímavé. Tennisonová je zakladatelkou a prezidentkou Centra pro občanské iniciativy (CCI), která pracovala v Rusku (a SSSR) přes 30 let. Během své práce měla alespoň jedno osobní setkání s Putinem a během let poznala mnoho dalších amerických představitelů a obchodníků, kteří s ním spolupracovali. Podle Tennisonové by nikdo z těchto úředníků „nepopsal [Putina] jako ,brutálníhoʻ nebo ,gaunerskéhoʻ, nebo použil jiná pomlouvačná přídavná a podstatná jména, která se opakovaně používají v západních médiích.“

 

 

Tennisonová se poprvé setkala s Vladimírem Putinem v roce 1992 a popsala svou zkušenost v jednom ze svých blogových článků:

„Setkala jsem se s Putinem roky předtím, než vůbec mohl snít o tom, že se stane prezidentem Ruska, stejně jako mnozí z nás, kteří v 90. letech působili v Petrohradě … Roky jsem pracovala na programech, které měly rozšířit vztahy mezi oběma zeměmi … V mé hlavě se zrodil nápad na potenciální nový program. Protože jsem očekávala, že by to mohlo vyžadovat podpis někoho z rady města, byla dohodnuta schůzka. Já a můj přítel Voloďa Šestakov jsme dorazili ke dveřím vedlejšího vchodu do budovy radnice. Vstoupili jsme do malé, fádně hnědé kanceláře, kde jsme narazili na upraveného a nijak nevýrazného muže v hnědém obleku. Zeptal se na důvod, proč jsem přišla. Poté, co si prohlédl můj návrh, začal pokládat inteligentní otázky. Po každé z mých odpovědí položil další věcnou otázku. Zjistila jsem, že tento dotazovatel se lišil od ostatních sovětských byrokratů, kteří se vždy rádi pouštěli do žoviálních rozhovorů s cizinci s nadějí, že získají úplatky výměnou za žádosti Američanů… Tento byrokrat byl otevřený, zvědavý a s neosobním chováním.

Po více než hodině pečlivých otázek a odpovědí tiše vysvětlil, že se pečlivě pokusil určit, zda je můj návrh legální a poté řekl, že bohužel v současnosti není. Řekl několik dobrých slov o mém návrhu. To bylo vše. Přímočaře a laskavě nám ukázal dveře. Na chodníku jsem řekla svému kolegovi: „Voloďo, je to poprvé, co jsem se setkala se sovětským byrokratem, který po nás nežádal cestu do USA, nebo něco hodnotného!” Vzpomínám si, že jsem se na denním světle dívala na jeho vizitku – stálo na ní Vladimír Vladimirovič Putin.” [1]

 

 

 

Přinejmenším během tohoto setkání, v roce 1992 s Tennisonovou, Vladimír Putin podle všeho plnil své povinnosti profesionálním způsobem, aniž by se od ní snažil získat úplatky nebo výhody, Tennisonová byla očividně zvyklá přesné na tento druh chování u jiných vládních byrokratů.

Během své práce v Rusku v prvním desetiletí 21. století uskutečnila Tennisonová mnoho rozhovorů s bývalými pracovníky její společnosti, které se týkaly jejich pracovních zkušeností. Během těchto rozhovorů se její poslední otázka vždy týkala Vladimíra Putina: „Takže co si myslíte o vašem novém prezidentovi?” Uvedla, že:

„Nikdo neodpověděl negativně, ačkoliv v té době podnikatelé nenáviděli ruské byrokraty. Většina lidí odpověděla podobně: ,Putin před několika lety zaregistroval mé podnikání.ʻ Další otázka: ,Tak kolik vás to stálo?ʻ Každý do jednoho odpověděl: ,Putin si nic neúčtoval.ʻ Jeden řekl: ,Šli jsme k Putinově stolu, protože ostatní, kteří měli na starost registraci u Mariánském paláci, se obohacovali ve svém úřadu.”

Tennisonová dále vyprávěla příběh, který se týkal Vladimíra Putina a bývalého amerického generálního konzula Jacka Gosnella. Gosnell úzce spolupracoval s Putinem na různých projektech. V roce 2001 byla Putinova manželka Ludmila během autonehody těžce zraněna a Gosnell z vlastní iniciativy, aniž by o tom řekl Putinovi, zařídil její leteckou přepravu a hospitalizaci ve Finsku, protože ruská lékařská péče byla v té době dost ubohá. Když Putina informoval o tom, co zařídil, Putin byl dojat jeho nabídkou, ale trval na tom, že ji nemůže přijmout a že stejně jako ostatní Rusové bude jeho žena léčena v ruské nemocnici.

Tennisonová se poté podělila o pár dalších svědectví, která pocházela od různých amerických představitelů, kteří znali Putina. Jeden z nich, vyšší úředník Centra pro strategické a mezinárodní studie (CSIS), který úzce spolupracoval s Putinem, řekl Tennisonové, že ani jedno z jeho jednání s Putinem nebylo pochybné a že pověst kterou má v amerických médiích, je nespravedlivá a nezasloužená. Jiný úředník, který také s Putinem úzce spolupracoval taktéž uvedl, že „jsem nikdy nezaznamenal ani náznak úplatkářství, nebo tlaku; pouze zdvořilé chování a vstřícnost.” Dále tu je úředník amerického ministerstva zahraničí, se kterým se setkala poté, kdy byli oba pozváni do rozhlasového rozhovoru o Rusku. Když spolu po jeho skončení mluvili, Tennisonová poznamenala: „Možná byste měl zájem vědět, že jsem shromáždila zkušenosti od mnoha lidí, které se týkají Putina, někteří s ním byli ve styku po dobu několika let a každý z nich uvádí, že s Putinem neměli žádné negativní zkušenosti, že neexistují žádné důkazy o braní úplatků.” Muž z ministerstva zahraničí odpověděl bez zaváhání, že „nikdo nikdy nebyl schopen vznést obvinění o přijímání úplatků proti Putinovi.” (Nikdo, kromě rádoby bojovníka za lidská práva a proti korupci, Billa Browdera.)

 

 

 

Tennisonová se také podělila o zajímavý detail týkající se Putina, který se dozvěděla od jedné ze svých ruských přítelkyň, jisté psycholožky jménem Lena, která s ním chodila do školy. Lena popsala Putina jako tichého mladíka, který byl „chudý, miloval bojová umění, zastával se šikanovaných dětí na hřištích.“ Lena také vysvětlila Tennisonové, proč se Putin rozhodl sloužit v KGB:

„Pamatovala si ho jako vlasteneckého mladíka, který se předčasně příhlásil do KGB po dokončení střední školy (byl odmítnut s tím, že si má nejdříve dokončit vzdělání). Šel studovat práva, potom se znovu příhlásil a byl přijat. V té době každý z nás vzhlížel ke KGB a věřili jsme, že každý kdo tam pracuje, je vlastenec a chrání naši zemi před nebezpečím. Považovali jsme to za přirozené vybrat si tuto kariéru.”

Tudíž Vladimír Putin mohl vstoupit do KGB se stejnou základní motivací, která přiměla mnoho mladých Američanů vstoupit do americké armády po teroristických útocích 11. září 2001: z pocitu vlastenectví a touhy sloužit své zemi.

Když jsem narazil na článek Tennisonové, stále jsem chtěl věřit tomu, že Putin byl nějakým způsobem zkorumpovaný, proto mě její svědectví překvapilo. Článek Tennisonové vykresloval obrázek muže, který je naprostým opakem gaunera: Putin se postavil šikaně ve škole; Putin šel do KGB z podobných pohnutek, kvůli kterým mnoho mladých Američanů vstoupilo do americké armády po teroristických útocích 11. září 2001; Putin nebral úplatky; Putin jako veřejný činitel byl zdvořilý a ochotný; Putin odmítl nadstandardní léčbu pro svou manželku po autonehodě … Způsob, jakým Tennisonová líčila Vladimíra Putina, byl v rozporu s mým stereotypem typického politika. Přesto se její popis zdál být důvěryhodný. Možná, že Vladimír Putin je opravdu velmi neobvyklý politik.

 

 

 

Další člověk, který jednal s Putinem v druhé polovině 90. let, byl Bill Clinton. Zde je během rozhovoru CNN v roce 2013, kdy Piersovi Morganovi řekl, že Vladimir Putin „dodržel slovo ve všech dohodách které jsme udělali. “

Autorka Catherine Brownová psala o Putinovi takto:

„Nic, co je známo o Putinově historii a jeho hrdé, workoholické povaze nenaznačuje někoho, kdo by byl k věcem, které si můžete koupit za peníze, silně přitahován; požítkářský Göring opravdu není.” [2]

Můj zbývající skepticismus se z velké části vytratil, když jsem narazil na další, téměř zapomenutý detail z Putinovy ​​veřejné služby.

Tragédie ponorky Kursk

Dne 12. srpna 2000, během prvního velkého cvičení ruských námořních sil po více než deseti letech, se potopila na dno Barentsova moře ruská ponorka Kursk s posádkou 118 námořníků. Po zmateném a neúspěšném záchranném zásahu námořnictva a sérii zavádějících sdělení, Putin 22. srpna osobně navštívil vesnici Vidajevo v Murmanské oblasti, aby se postavil před rodiny kurských námořníků. Setkání bylo uspořádáno ve velkém sále, kde na pódiu stál prezident před stovkami zoufalých a rozzlobených lidí. Někteří z přítomných novinářů byli překvapeni, že se Putin odvážil postavit před tyto lidi, z nichž většina nadále doufala v naději, že uslyší dobrou zprávu, že námořníci mohou být zachráněni. Putin nicméně znal skutečný stav: námořníci byli ztraceni a neexistovala ani teoretická šance na záchranu jejich života.

Raději než klamat shromážděné falešnou nadějí, Vladimír Putin se rozhodl jim říct pravdu:

„Žádný z našich ani zahraničních odborníků se nemůže dostat do 8. oddílu, aby mohl být vyzvednut. Přijímám zodpovědnost za moje slova. Mohl bych vám říct hodně věcí a utéct. Říkám vám věci na rovinu, tak jak jsou. Toto je hořká pravda, ale je to pravda.“

Tato epizoda odhalila důležitou míru integrity a odvahy tohoto muže. Jako prezident Ruské federace mohl udělat to, co by udělal typický politik: vyhnout se nepříjemnému setkání nějakou výmluvou, poslat svého zástupce spolu s poselstvím prezidenta o jeho hlubokém znepokojení, nabídnout modlitbu za statečné hrdiny atd. a pak se skrýt, dokud by hněv lidí nepominul. Místo toho se Putin rozhodl postavit osobně před rodiny námořníků, zatímco jejich emoce byly stále vyhrocené, aby jim osobně předal žalostnou pravdu.

 

 

 

Obraz Putina, muže, který je vidět v těchto epizodách, je obraz někoho, kdo je zásadovým a slušným člověkem. Postava, kterou ztělesňuje na veřejnosti, velmi výrazně kontrastuje s obrazem typického politika. Putin má podle všeho určité opovržení pro politiku a upřednostňuje sám sebe označovat jako byrokrata. V jednom rozhovoru vyjádřil svou nechuť k politické kampani jako způsobu, jak dosáhnout moci:

„Musíte být neupřímný a slibovat něco, co nemůžete splnit … Takže buď musíte být pošetilec, který nechápe co slibuje, nebo záměrně lžete.” [3]

Připadalo mi to jako upřímný výrok, které vystihuje můj názor na politiku a většinu politiků. Putinova politická filozofie v širším smyslu se vyznačuje velmi obezřetným pohledem na státní moc. Putin ve svém projevu před Federálním shromážděním v roce 2005 čerpal z filozofie Ivana Iljina, aby popsal omezení státní moci:

„Státní moc nemůže kontrolovat a diktovat tvůrčí stavy duše a mysli, vnitřní stavy lásky, svobody a dobré vůle. Stát nemůže žádat od svých občanů víru, modlitbu, lásku, dobrotu a přesvědčení. Nemůže regulovat vědeckou, náboženskou a uměleckou tvorbu… Neměl by zasahovat do morálního, rodinného a každodenního soukromého života; měl by tak činit jen tehdy, když je to nesmírně nezbytné, aby zasáhl do ekonomické iniciativy a tvořivosti lidí.” [4]

Je neobvyklé, aby politik mluvil o takových věcech, jako stavy duše a mysli, nebo o „vnitřních stavech lásky” během shromáždění politiků, ale tyto myšlenky se zdají být tématem, které je součástí Putinovy koncepce politického vedení. Na 15. kongresu ruské geografické společnosti se odvážil pronést následující prohlášení:

„Obecně platí, že láska je celým smyslem života, bytí. Láska k rodině, k dětem a k vlasti. Je to tak mnohostranný fenomén a je základem všech našich činů.” [5]

Pro západního člověka, vystaveného neúprosnému pomlouvání Vladimíra Putina, tomu může být obtížné uvěřit. Koneckonců, víme přece, že je agentem KGB, že běžně objednával atentáty svých kritiků a politických oponentů, že se stal nejbohatším člověkem na světě a mnoho dalších podobně negativních „faktů” o něm.

 

 

 

Pro většinu obyvatel Západu, obzvláště intelektuály, je obtížné si představit možnost, že jejich média podávají o Rusku zkreslené zprávy a že jejich názory jsou mylné a špatné. Představa, že většina obyvatel Západu může mít mylný názor na stát a jeho prezidenta, když jsou předmětem každodenního zpravodajství a komentářů pak naznačuje, že toto zpravodajství je nastaveno tak, aby bylo zásadně a trvale předpojaté. Pokud tomu tak je, a podle důkazů tomu vše nasvědčuje, potom bychom měli zkoumat zdroje a příčiny této předpojatosti. Ale předtím, než se ponoříme do tohoto fascinujícího tématu, měli bychom se vrátit k panu Browderovi, jehož životním dílem je přiživování a růst této předpojatosti.

Poznámky:

[1] (Tennison, Putin, autorka Sharon Tennison 2014)

[2] (Brown, Deconstructing Russophobia 2016)

[3] (Atkisson 2016)

[4] (Grenier 2015)

[5] (Holodny 2014)

 

zdroj: 9

Loading...
Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli!

1
Komentujte

avatar
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors
Roman Recent comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší
Upozornit na
Roman
Host
Roman