Itálie na rozcestí

Ilona Švihlíková komentuje aktuální vývoj kolem předčasných voleb v Itálii v souvislosti s rozpadem tamní anti-establishmentové koalice s kritickým postojem k EU.

Itálie plní novinové titulky od všeobecných voleb v minulém roce. Volby totiž vyhrálo anti-establishmentové hnutí Pěti hvězd, které se po řadě peripetií a navzdory odporu prezidenta Sergia Mattarelly do vlády spojilo s Ligou Mattea Salviniho.

Společným jmenovatelem obou stran byl kritický přístup k EU, či obecněji ke statu quo. Samozřejmě, že pod touto hrubou společnou linií se skrývaly významné rozdíly, které čím dál zřetelněji vyhřezávaly. Salviniho Liga je pravicovou stranou (čím dál více národně konzervativní), hnutí Pěti hvězd se podobně jako řada projektů bránilo ose levice-pravice (ke své vlastní škodě), i když jeho politické kroky byly jasně levicové.

 

 

Přestože volby vyhrálo hnutí Pěti hvězd a Liga měla být v koalici juniorním partnerem, brzy se poměr sil obrátil. Ukázalo se, že anti-establishmentová hnutí jako je Pět hvězd mají problémy s organizací a realizací svých záměrů. Zkrátka a dobře, začal se čím dál víc projevovat politický amatérismus těchto uskupení. Liga naproti tomu funguje jako strana podstatně déle, a i když změnila hlavní téma (od separatismu k národnímu konzervatismu), počíná si politicky profesionálněji. Když k tomu přidáme, že Salvini (bez ohledu, co si o něm myslíte) je charismatický typ politika a velmi zkušený řečník a vedle něj postavíte „hocha z jihu“, mladého Luigi Di Maia, nemohlo to pro Pět hvězd dopadnout dobře.

Jasným vysvědčením byly v tomto ohledu výsledky evropských voleb, následované průzkumy, ve kterých se ukázal obrácený poměr sil. Liga zdvojnásobila své zisky ze všeobecných voleb roku 2018 (ze 17 % na 36 % v průzkumech), naopak Pět hvězd zaznamenalo silné ztráty. Napětí v koalici samozřejmě existovalo, ale problémy mezi oběma koaličními partnery nebyly neřešitelné. Byly ovšem zesilovány tlakem vedeným z EU a je potřeba přiznat, že i když rétorika koalice byla ostrá, ústupky vůči EU byly viditelné.

Jenže Salvini se rozhodl koalici rozbít a vyvolat předčasné volby. Jeho motivace byla jasná: velký rozdíl oproti hlavním politických konkurentům, on sám se etabloval jako nejvýraznější politická figura Itálie (Salviniho znají i ti, kteří se o Itálii a italskou politiku nezajímají, ale kolik lidí bude vědět, že premiérem je nestraník Giuseppe Conte?). Očekával, že drtivě vyhraje předčasné volby, přičemž by mohl vládnout sám a nebo přizvat své kamarády z pravicové koalice – fašizoidní Fratelli d´Italia, případně i Berlusconiho Forzu Italia. Z hlediska ekonomické politiky by to bylo „čistší“ řešení, než koalice s Pěti hvězdami, i když takováto spojenectví evokují jaksi dosti nechutná období italských dějin.

 

 

 

Salvini ovšem podcenil hrůzu Pěti hvězd z nových voleb i intenzivní nechuť prezidenta Mattarelly k jeho osobě. Cesta za předčasnými volbami nemusí být pro něj tak snadná, jak si představoval.

Nechme nyní stranou velice rozčileného premiéra, či spíše ex-premiéra Conteho, který si v projevu v italském parlamentu vůči Salvinimu řekl „svoje“. Významná role v této situaci patří prezidentovi. Už jednou dal Mattarella hodně výrazně najevo, jak moc si přeje „proevropskou vládu“, neboli status quo. Jestli je někdo symbolem prohnilého statu quo, je to PD, neboli Partito democratico (něco jako sociální demokracie). Čtenáři si možná vzpomenou na Mattea Renziho, který podobně jako řada „sociálních demokratů“, zatoužil být spíš liberálem bez sociálních ohledů, zato ovšem s probruselskou rétorikou a dal se s Macronem, svým vzorem, na pochod. Dokonce překlopil bez invence francouzské „en marche“ do italského „in cammino“. Není asi potřeba dodávat, že tato nadmíru státotvorná osoba, která by se dobře zrecyklovala v jakékoliv funkci v Bruselu, si doma v Itálii uřízla pěknou ostudu. Jenže podstata PD, tedy tvrdě držet establishment, zůstává neporušená i s novým vedením.

Je to ovšem jeden zásadní faktor, který by mohl vést ke koalici Pěti hvězd a PD – strach Pěti hvězd z předčasných voleb. Nelze proto vyloučit, že dojde buď k přechodné vládě, nebo dokonce ke koalici establishmentové PD a (zbytkově) anti-establishmentových Pěti hvězd. Požadavky PD jasně ukazují, odkud vítr fouká a co je záměrem takovéto vlády, kterou by přivítala Merkelová, ale těžko Italové sami. Je to přiznání se k EU (ergo nekritizovat, škrtat v rozpočtu, jak stanoví Komise a držet hubu a krok, což pravda sociální demokracii jde obecně dobře), udržitelná ekologická politika (to má být vějička na velmi zelené voliče Pěti hvězd), přerozdělovací politika a investice (což je s bruselskými požadavky à la Fiskální kompakt naprosto neslučitelné) a pozor – uznání principů parlamentní demokracie. Takže žádné experimenty s přímou demokracií. Tyto požadavky PD na utvoření vlády s Pěti hvězdami jsou esencí udržení statu quo a jsou zcela v rozporu s anti-establishmentovým charakterem Pěti hvězd.

 

 

 

Je možné, že i pod tlakem Mattarelly, jehož loajalita skutečně patří spíš Berlínu, než Italům, se Pět hvězd přikloní ke koalici s PD. Zcela tím ovšem rezignuje na svůj „revoluční“, anti-establishmentový charakter. Za cenu toho, že bude ještě chvíli u moci, se jako uskupení zdiskredituje po boku PD. Pět hvězd se stane dalším případem promarněných nadějí na jiný styl i obsah politiky.

Pochybuji, že s tímto scénářem Salvini počítal. Možná si stále myslí, že PD a Pět hvězd budou vládnout tak katastrofálně (což nelze vyloučit), že se, i když se zpožděním, triumfálně stane premiérem, a nebude k tomu ani potřebovat Bratry Itálie. To jistě nelze vyloučit, ale v tuto chvíli jeho unáhlený a očividně nepromyšlený krok vede Itálii přímo zpět do bruselské ohlávky. Che peccato!

Zdroj: 1

Loading...
Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..