Jarmila Klímová: Tělo je displej duše

Když se řekne psychosomatická medicína, lidem obvykle naskočí dvě jména: Jan Hnízdil nebo Jarmila Klímová. Oba vzděláním lékaři léta vystupují v médiích a srozumitelným jazykem veřejnosti vysvětlují jednoduché principy a zákonitosti lidského zdraví, na které mnozí při polykání všemožných zázračných pilulek zapomněli. První chrlil články, navštěvoval televizní talk show, ochotně poskytoval rozhovory a sepsal populární knihy jako Bolesti zad, mýty a realitaJak vyrobit pacienta či Příběhy obyčejného uzdravení.

Druhá jmenovaná objela se svými přednáškami a semináři celou Českou a Slovenskou republiku a vydala bestseller Proč (a jak) psychosomatika funguje, kterého se prodalo přes 35 000 výtisků. Jejich osvětová činnost způsobila mimo jiné to, že stále více Čechů začíná přemýšlet o svém zdraví jinak. A také to, že se stali terči útoků ze strany starých struktur medicínsko-farmaceutického průmyslu. Ten zatím nejdrsnější přišel loni v květnu v podobě filmu Infiltrace: Obchod se zdravím, který mocně zahýbal veřejným míněním.

Snímek je založen na tom, že jeho režisérka poslala za Jarmilou Klímovou a jejími kolegy v institutu AKTIP na pražských Vinohradech herečku, která zde skrytou kamerou (sic!) pořídila desítky hodin materiálu, z nichž pak sestříhala výsledný film.

 

 

Bez jakýchkoli otázek, konfrontace natočených lidí či kontextu byl film rok po svém natočení odvysílán ve veřejnoprávní České televizi. Pozoruhodné je, že jen pár dní poté informovalo ministerstvo zdravotnictví o tom, že chystá zákon, který bude regulovat léčitelství a alternativní medicínu. A spustila se koordinovaná smršť rozhovorů, článků a vyjádření expertů či šéfa lékařské komory Milana Kubka, kteří chrlí směrem k alternativě jednu urážku a výhrůžku za druhou. Náhoda vypadá opravdu jinak… Více o pozadí kauzy se dozvíte v mém červnovém článku Kladivo na alternativu.

Jak už to tak v naší zemi bývá, pustily se do sebe dva rozzuřené tábory, které se, utopeny v emocích, napadají navzájem, a dopadlo to jako obvykle – ve všem tom hluku zaniká podstatná otázka: Cui bono? (V čí prospěch?)

Jarmila Klímová má to štěstí, nebo spíše tu smůlu, že má lékařské vzdělání, ale na zdraví se dívá z celostního pohledu; zná tedy dobře oba tábory. Její příběh, kterak se z mladé lékařky v psychiatrické léčebně v Dobřanech stala persona non grata české medicíny, je velmi poučný. „Jeden právník mi řekl, že jsem problém. Protože nejsem ani léčitel, ani lékař. Jsem prostě problém,“ vysvětluje ve velkém rozhovoru pro Šifru. „Když se léčí, léčí, léčí, ale chronicita neustupuje, tam, kde je biomechanická medicína u konce s dechem a nedává odpověď, tak je třeba hledat souvislosti, které vám žádný úzce vymezený obor nenabídne. To je otázka chápání životních principů. Ve zdejším systému můžete jen dvě věci – přizpůsobit se, nebo udělat krok stranou a dostat se mimo. Já nejsem zdaleka jediná, kdo šel touto cestou. Jen jsem začala být hodně vidět.“

V jednom vašem medailonku jsem četl, že jste jako dítě chtěla být astronomkou. Jak jste se dostala k medicíně?

Byla jsem nadaná výtvarně i hudebně a do toho jsem vyhrávala matematické a fyzikální olympiády. Oba rodiče ale byli lékaři. Podstatné to pro mne bylo hlavně u maminky. I když se snažila tvářit, že je úplně v pořádku, když půjdu nějakým jiným, třeba uměleckým směrem, otisk a rodinné vzorce byly v mém rozhodování silně přítomny. Dítě se z toho zkrátka nedokáže vymanit. Ten tlak na výkon a na to, abych byla rodinou dobře hodnocena, jako správná a dost dobrá, tam byl, a tak jsem vyhověla rodinné filozofii, která říkala „všechno si musíš vydřít, život je těžký.“ A protože součástí této filozofie byl i názor, že neexistuje těžší škola než medicína, tak abych byla ta hodná holčička, šla jsem na medicínu, i když jsem se připravovala na talentovky na architekturu.

 

 

Byl to z pohledu psychologie klasický případ, kdy děti naplňují přání svých rodičů?

Ano, ani já nejsem výjimka. Taky jsem vyfasovala jednu matku a jednoho otce… Samozřejmě, že u sebe najdu stejné principy jako u ostatních. Šla jsem studovat to, co jsem cítila, že je v rodině žádoucí, abych dělala, a mohla být nadále hodná holčička. Vydala jsem se cestou nejmenšího odporu ve vidině nějakého uznání a ovací. Život si ale stejně časem najde pravdivější cestu, takže mi to moc dlouho nevydrželo. Byť jsem od střední školy seděla mámě za zády, protože ona pětatřicet let dělala radiodiagnostiku, a odečítala jsem od 16 let rentgenové snímky, takže bylo jasné, kam po škole nastoupím, dopadlo to tak, že jsem na rentgenu vydržela jenom rok. Prostě to nešlo. Tím, jak má člověk zatemněný mozek vzorcem, který potřebuje naplnit, si nevšímá svých opravdových tužeb nebo je potlačuje či nepovažuje za důležité. Poprvé jsem si položila otázku: Proč bych vlastně neměla jít směrem, který mě opravdu zajímá? Po roce jsem odešla na psychiatrii…

Proč zrovna tam?

Dnes říkám, že to bylo z čiré mladické nerozvážnosti. Myslela jsem si, že mi tento obor nabídne jakýsi hlubší pohled na člověka. Ó, jak tragický to byl omyl. Místo rentgenového stínopravectví jsem se začala brodit v neuromediátorech a farmabyznysu. Zjistila jsem, že to je další malér…

Co jste tam hledala? Myslela jste si, že to bude blíž té vaší umělecké či humanitně zaměřené části?

Ano, ale aby člověk mohl něco hodnotit, musí si k tomu napřed čuchnout. Nejhorší je, což je oblíbený sport dnešní doby, hodnotit něco, o čem nic nevím. V tomto oboru by mohla být polovina našeho národa olympioniky. Stalo se, a tak jsem se brouzdala tou nejbrutálnější psychiatrií, kterou si dovedete představit – začínala jsem v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Sehnat místo jako psychiatr totiž vyžaduje jisté oběti, nešlo si jen tak otevřít ordinaci. Dostala jsem se k takovému tomu středověku, temnému dnu, kdy chodíte po chodbách tím obrovským blázincem a nevěříte vlastním očím. Léčebna v Dobřanech je ještě větší než ta v pražských Bohnicích.

Ano, pocházím ze západních Čech, pětatřicet kilometrů odtud, a tam se říká „mě z tebe odvezou do Dobřan“. Naproti tomu od Prahy na východ se v tomtéž kontextu používají Bohnice. Příjemné to ale asi není ani na jednom z míst…

To se říká i u nás v jižních Čechách, protože já pocházím z Písku a Dobřany jsou spádová oblast. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem byla na té straně, která má klíče. Občas to je jediné poznávací znamení, jak odlišíte personál od pacientů. Když někdo v takovém zařízení pracuje řekněme deset a více let, tak i když nosí bílý plášť, začne postupně splývat s prostředím.

 

 

Jak to tam vypadalo?

Máte na starost nějaký svůj pavilon. Na větších byli třeba dva až tři doktoři, na menších jste sami. Slouží se tam také noční služby a v tu chvíli jste tam sám na celý obrovský areál, kde létáte jako netopýr z pavilonu na pavilon, podle toho, kdo zrovna začne bláznit, nebo když někdo kardiálně selhává, tam je to jedno, musíte umět všechno. Ti lidé nejsou nemocní jen duševně. Když je někdo těžce psychicky nemocný, projeví se to i v tělesné rovině. To, co platí zprava doleva, platí i zleva doprava. Nejhorší to bylo na oddělení 13, kterému se noblesně říkalo Oddělení neklidů. V reálu to byli agresoři. Já mám 45 kilo i s postelí a většina těch obyvatel byla dvojnásobně i trojnásobně těžších, a tím oddělením jsem prostě musela každou noc projít. Základem je tvářit se tak, aby se nenaštvali. Kolegové, kteří měli pocit, že budou uplatňovat princip moci, na tom trvali do prvního o hlavu rozbitého kořenáče, pak je to přešlo. Je velké umění nenaštvat psychotika. Nejlépe funguje, když z vás vyzařuje vlídnost. Oni jak mají zastřenou racionalitu, mají aktivovanější více ten intuitivní vhled – pokud s tím umíte zacházet, domluvíte se s nimi skrze tuto úroveň.

Je něco, co jste se tam naučila a co vám pomohlo v další cestě?

Už tehdy mě vrcholně iritovalo to, že se nikdo neptá, proč je člověk nemocný. Řešilo se prakticky jen to, aby ti lidé příliš nevyváděli, takže byli neustále pod vlivem nějaké medikace, injekcí či sedativ. V režimu blázince to ale asi jinak nejde. Chtěla jsem do toho vkládat nějaké nové rozměry, které ale ten moloch z různých důvodů neakceptuje. A v takovém systému můžete jen dvě věci – přizpůsobit se, nebo udělat krok stranou a dostat se mimo.

Jak jste se dostala z Dobřan mimo systém?

Byla jsem oslovena zážitkem s dvojicí terapeutů – doktorem Chválou a paní doktorkou Trapkovou, které jsem pak dlouhá léta považovala za velké guruy. To oni mi ukázali, co to je psychosomatika. Tenkrát, v roce 1996, přijeli udělat do dobřanské léčebny seminář. Vůbec nevím, jak se jim tam podařilo něco takového uskutečnit, považuji to za zázrak vedený shůry, možná chybu v matrixu. Otevřel se mi úplně nový svět a už jsem z té linie nevystoupila. Chytlo mě to natolik, že i když jsem ještě nějakou dobu pracovala v klasickém zdravotnickém systému, začala jsem tam uplatňovat nové principy. Velká škola pro mě byla třeba práce na krizové intervenci v RIAPSu. Tam ti lidé přijdou rozbití a nesmí to být tak, že jim šoupnete jen tak piluli, ale musíte je nejdřív dát dohromady, znovu integrovat tu rozbitou osobnost. Toho docílíte jedině slovem. To pro mě byl křest ohněm v psychoterapeutické práci. Odtud už bylo jen kousek k pochopení, že rozbité tělo je pouze displejem rozbité duše. Proto tělo musíme opravovat přes duši. Vrhla jsem se po hlavě do studia a četla, četla a četla, abych si rozšířila záběr, kam je ještě možné se podívat, co všechno lze v tomto kontextu účinně řešit a uzdravovat. Pochopila jsem, že není možné oddělit nemoc lidí od jejich života. V rámci životního příběhu je třeba zkoumat zdroje a spouštěče nemoci, toho, proč se tělo začne nemocně chovat.

 

Proč je pro doktory takový problém připustit něco tak logického? Proč to není běžné, i když je to zřejmé?

Protože oni myslí a pracují v systému, který jim určuje, co si mají myslet. Oni jsou zbaveni svobodného myšlení, pokud je jejich nejvyšší prioritou zůstat těmi hodnými chlapečky a holčičkami. Stejně jako já kdysi byla. Mají nad sebou své „určovatele pravdy“. Já ovšem nejsem zdaleka jediná, kdo šel touto cestou. Já mám jen to štěstí, nebo tu smůlu, že jsem začala být hodně vidět. Doktorů, kteří takto uvažují, je mnohem víc, ale aby něco takového vůbec mohli dělat, musí to být lékaři s vlastní praxí. Já jsem si časem otevřela poradenství, abych mohla svobodně dělat to, co dělám, a nemusela vymýšlet, jak tu léčbu budu vykazovat. I když jste totiž třeba praktický lékař a přemýšlíte psychosomaticky, v rámci systému je celá řada věcí, které říkat stejně nesmíte, i když psychosomatika existuje jako obor. Proto jsem se stala persona non grata i mezi psychosomatiky. Praktický lékař se zaměřením na psychosomatiku si obhájí, že tam k němu přijde někdo s revmatoidní artritidou nebo roztroušenou sklerózou, protože to oficiálně patří do jeho odbornosti. Minimálně v tom prvním kontaktu. U mě jako u odbornosti psychiatra není v rámci oficiální medicíny obhajitelné, že za mnou přijde někdo, kdo má tělesné obtíže. Takže mi opravdu nezbylo nic jiného než odejít. I kdybyste si udělal v rámci systému nástavbovou atestaci z psychosomatiky a měl odbornost typu ortoped, gynekolog nebo imunolog, tak vás to oficiálně opravňuje dělat psychosomatickou ortopedii, psychosomatickou gynekologii, dermatologii, no ale běda vám, kdyby třeba za vámi jako dermatologem přišel někdo s revmatoidní artritidou. To už dělat nesmíte. Nedává to smysl. Klasická medicína si prostě ukradla a uzurpovala termíny jako léčení či psychosomatika a vymezuje tím velmi úzké mantinely. Zdraví je ale komplexní a do žádného uzavřeného oboru se nevejde.

K vám přece nechodí lidé, kteří mají zlomenou nohu, ale ti, kteří mají nějaký dlouhodobý či chronický problém, se kterým neuspěli u běžných lékařů…

Když budu mít zlomenou nohu, půjdu na ortopedii. S mechanickou potíží půjdu k doktorovi, který řeší mechanické potíže. To dá rozum. Nebudeme někomu vykecávat díru do hlavy, když tu nohu nebude mít zasádrovanou. Když se ale léčí, léčí, léčí a chronicita jakékoli nemoci neustupuje, tam, kde je biomechanická medicína u konce s dechem a nedává odpověď, tam je třeba hledat souvislosti, které vám žádný úzce vymezený obor nenabídne. To je otázka chápání životních principů.

 

Klasická medicína nás vlastně nutí jít pokaždé k mechanikovi, který si ale s příčinou nemoci či její chronickou podobou neví rady, neboť je mechanik…

Chtějí, abychom si o sobě nemysleli nic lepšího než to, že jsme jenom kyblík bílkovin, a cokoliv se v nás odehrává, je řešitelné jen na materiální úrovni. Jenže ono to tak není. Ta materiální část je důležitá, to je v pořádku, tak se před ní pokloňme úplně stejně jako před tou duševní, jako před tou vztahovou, jako před tou spirituální a jako před tou energetickou. Neznamená, že když říkám, že jsou tady nějaké čtyři další rozměry, že popírám nebo opomíjím ten materiální rozměr. Ne, ale je v souhře s dalšími a není možné jej z toho vytrhnout.

Proč ale něco tak zřejmého štve spoustu lidí natolik, že neváhají vynaložit spoustu úsilí a energie, aby proti tomu bojovali? To je jako bojovat proti tomu, že svítí slunce.

Protože v jejich filozofii jim to funguje. Je zde nějaký tábor pacientů, kterým tato mechanistická věda umožňuje zůstat v pasivitě, nic neměnit a jakýmsi legitimním vědecky dobrozdaným způsobem se zbavit jakékoli zodpovědnosti za svou nemoc. To je postoj, který vám umožňuje spoustu krásných věcí. Například manipulovat se svým okolím, psychicky ho vydírat, vymáhat si pozornost, kterou byste jinak neměli, nemuset dělat věci, které se vám nechce, a neumíte si o to říct jinak. Pasivní postoj k nemoci vám to krásně umožní. Můžete nabídnout lidem cokoli, ovšem běda vám, když jim nabídnete zodpovědnost. To se často se zlou potážete. Pokud zodpovědnost člověk nechce, musí počítat s tím, že každé životní rozhodnutí přináší jisté následky. Třeba nevyléčitelnost. Protože vyléčitelnost se v každém případě pojí s velkou osobní angažovaností a změnou mnoha životních postojů.

Loni na jaře se Jarmila Klímová stala terčem drsných útoků ze strany medicínsko-farmaceutického komplexu a mainstreamových médií.

Pak je tady lékařská veřejnost, kterou můžeme rozdělit zhruba na tři tábory. Jeden tábor lékařů je naprosto bytostně přesvědčen o tom, že to dělají absolutně dobře a nejsou ochotni z toho vymezení vystoupit ani o milimetr. Jakékoli zpochybnění jejich pravdy častují velmi drsným protiútokem, protože i hypotetickou debatou je vyautujete z jejich komfortní zóny. Chtějí svoje bezpečí.

 

I když jim to moc nefunguje?

To nevadí. Prostě líp to podle nich nejde. Můj dědeček s humorem směrem k byrokracii razil kdysi takové heslo: „Umřel neumřel, ve tři je pohřeb“. Když jste o něčem opravdu přesvědčen, nevidíte a neslyšíte. Ale to není jen v profesním životě, to je i ve vztazích, ve všem. Prostě nechci vidět, nevidím. Jde o obranné mechanismy ega a používáme je v mnoha rovinách života všichni.

Druhý tábor zdravotníků ví, že to, co hlásají, není pravda, ale má z toho tak dobré benefity, že to v životě nepřiznají a budou bojovat ze všech sil o zachování tohoto systému. A pak je třetí tábor, který ví, že je to celé úplně jinak, a v něm jsou ještě dvě podskupiny – jedna už to jinak dělá a ta druhá se ještě neodhodlala. Ale vědí to a přiznávají to. To je za posledních dvacet let veliký posun. Dneska toho říkám patnáctkrát víc než kdysi, ale napůl ilegální jsem už byla před patnácti lety. Po celou dobu jsem v čele toho opozičního pelotonu.

Tím se mnohé vysvětluje…

Jeden právník mi řekl, že jsem problém. Protože nejsem ani léčitel, ani lékař. Jsem prostě problém.

Nicméně psychosomatika je už hezkou řádku let oficiální medicínský obor. Jaký je tedy rozdíl mezi oficiální psychosomatikou a tou „nežádoucí“?

Doktor Chvála, který reprezentuje oficiální psychosomatickou medicínu v Česku, oslovuje odbornou veřejnost. Naproti tomu já promlouvám k laické veřejnosti. Srozumitelným jazykem se snažím postavit most porozumění mezi tím, kdo je léčen, a tím, kdo léčí. Ten, kdo se má vyléčit, musí sám nejdřív chápat, jak té nemoci má začít rozumět a jak s ní má začít nakládat. Jistá společenská objednávka říkala, ať začnu tyto věci předávat dál. Z toho vzniklo to, že jsme tady postavili celý vzdělávací systém, seminářový cyklus, který funguje už sedm let a prošly jím stovky lidí. Když Vladislav Chvála otevírá výcvik, má tam 40 lidí na pět let, protože je to uzavřená skupina. Bere lidi jenom z oboru – lékaře, psychology či fyzioterapeuty, takže to vědění zůstane na břehu odborné veřejnosti. Jako kdybyste psal intelektuální časopis plný odborných termínů a zakázal ho číst paní v kadeřnictví, protože to vědění nepatří do jejích rukou. A to je to, co se děje, lékaři si dnes uzurpují vědění a výlučnost. Ale když začnete běžné lidi učit základní principy a vysvětlovat jim, jak se přepisují mentální vzorce do buněčného fungování, ještě se mi nestalo, aby to někdo nepochopil. Nejde o nic jiného než o úhel vnímání, porozumění toho, že jsou věci provázány. Jsem možná takový Prométheus, který přináší oheň obyčejným lidem. A to se přece nedělá, oheň má patřit pouze bohům. Zdravotnický systém je založen na moci odborníka na jedné straně a bezmocnosti pacienta na straně druhé. Proč lékař mluví latinsky? Když už pacient dostane do ruky papír, kde je napsáno, co mu je, což nebývá úplně pravidlem, tak nemá šanci tomu rozumět. Chodí za mnou lidé a chtějí, abych jim tu lékařskou zprávu vysvětlila…

 

Pak jste vydala veleúspěšnou knihu o psychosomatické medicíně…

To postupně vyplynulo z těch seminářů, hlad po těchto informacích byl obrovský. Dostala jsem se k šéfce nákupu jednoho z největších distributorů, Kosmas, bylo léto 2015. Vůbec jsem nevěděla, kolik toho mám vytisknout, protože jsem netušila, jak by se to mohlo prodávat. Ona mi poradila maximálně 1500 kusů, ať mi to nezůstane ležet v garáži. Nakonec jsem se rozhodla, že nechám vytisknout 3000 kusů a ty se vyprodaly za prvních šest týdnů. Na podzim jsme dělali dotisk se 4000 výtisky, v únoru další a v dubnu bylo prodáno prvních 10 000 kusů. Pomohlo mi hodně, když mě Daniela Drtinová pozvala do DVTV. Předhonili jsme tenkrát před Vánocemi i Viewegha. K dnešku je prodáno přes 35 000 kusů.

Teď jste, jak jste sama řekla, problém… Čekala jste tak drsný útok, jaký přišel v podobě filmu, ve kterém vaše kolegy natáčeli skrytou kamerou?

Máte pocit, že něco takového můžete čekat? Byla jsem si vědoma toho, že dříve či později budu trnem v oku farmabyznysu, právě proto, že už jsem asi byla hodně vidět. Existují statistiky, které říkají, že v České republice se v posledních letech odklonilo od západní medicíny více než 250 tisíc lidí. Nakolik jsem k tomu přispěla, nevím. Ale stovky lidí, kteří navštěvují mé přednášky a semináře, už jsou na této cestě. Chtějí prostě vědět víc.

 

Chtějí, abychom si o sobě mysleli, že jsme jen kyblík bílkovin, a cokoliv se v nás odehrává, je řešitelné jen na materiální úrovni. Jenže ono to tak není.

Ale vy se ptáte na ten film. V novinářské hantýrce se tomu říká „černá propaganda“. A nebudu se tady zdržovat tím, že to porušilo mnoho nejen etických pravidel, ale i ústavní práva. To ať si vyřeší tvůrci s legislativou, která se tím už začala zabývat, nebo s nejvyšší institucí, která se jmenuje „boží mlýny“. Do toho já opravdu zasahovat nechci a nebudu.

Jen mne překvapuje, že ti, kdo nejvíc hlásají, že jsou mírumilovní, mají většinou nejagresivnější tendence. Lidská psychika se velmi často živí nenávistí, odsuzováním a soupeřením. Náš národ je vždy ochoten se rozdělit minimálně na dva nesmiřitelné tábory, které proti sobě jdou. Jedni milují Zemana, druzí ho nenávidí. Jedni milují Babiše, druzí ho nenávidí. Hovadiny ale často plácají jedni i druzí. Pokud se přikloníte na jednu stranu, stanete se nepřítelem pro druhou. Ale pokud se nepřidáte k žádnému táboru a zůstanete neutrální, budou vás nenávidět obě strany. No a čelit nepopularitě se tady nikomu moc nechce. Nejvýhodnější se zdá křičet s tím největším davem, který vypadá, že vyhraje.

I v přístupu ke zdraví máme opět dva nesmiřitelné tábory – alternativce a lidi, kteří stojí mimo systém západní školské medicíny, a pak tu máme medicínu založenou na důkazech, jak říká šéf lékařské komory Milan Kubek. S těmi důkazy je to ale jako s Old Spice. Důkaz místo slibů, ale za chvilku to stejně vyčpí.

Místo aby, když se všichni pyšní, jací jsou experti, podali základní důkaz své ušlechtilosti, kterým je velkorysost, noblesa a úcta k práci někoho jiného, tak tento nejzákladnější důkaz nepodal nikdo z nich. Místo toho se štěkají s alternativci jako řezničtí psi, plivají po sobě špínu a nejsou ochotni si vzájemně vyjádřit ani špetku skutečné lidské a profesní úcty, nebo se od sebe nedej bože něco naučit. Ale to platí i u toho chlapíka s virgulí, který řekne, že ho vůbec nezajímá, jak jsou inervovaná játra. Chová se úplně stejně, jako když někdo se skalpelem řekne, že ho nezajímají meridiánové dráhy nebo duše. Je to zabedněnost a tmářství a je úplně jedno, o jaký profesní obor jde. Pokud mají pocit, že se ohrožují, tak asi tu práci nedělají dobře.
Já tady můžu legitimně říkat ano, spiritualita, ano, energie, protože já mám za sebou medicínu. I když se mi v rámci nenávistné kampaně pořád někdo snaží podsouvat, že opovrhuji západní medicínou, není to pravda – jednak jsem ji vystudovala, a jednak ji celou dobu hájím. Ale hájím její vědu, nikoli systém, který jí mrzačí.

 

O psychiatrech se říká, že si svůj obor vybírají proto, že mají sami nějaký problém. Pomohl vám nějak tento obor vyřešit si vlastní trápení či něco pochopit?

Psychiatrie mi v tom rozhodně nepomohla. Pomohlo mi v tom letité studium všech širších aspektů lidského bytí. Tím, že tak dlouho studuji příběhy jiných lidí, mohla jsem lépe pochopit svůj vlastní příběh. A třeba zpětně nežehrat na to, co se mi v životě stalo nebo nestalo, ale chápat svůj život jako sled okolností, které mi dávají nějaký smysl. A které tu byly proto, abych se něco naučila. Že tady nebyla žádná křivda, která by byla zbytečná. Že ze slova křivda se dá udělat slovo výzva. A že jen díky tomu, co mám za sebou, jsem mohla dojít až sem. Kdybych byla víc hýčkána a měla víc ustláno na růžích, asi by mě to nenutilo hledat neprobádané cesty a překračovat limity, které jsou v mém chápání tmářské. Usadila bych se v nějakých pohodlných mantinelech, kde by mi asi bylo dobře. Ale nikam bych se dál neposunula.

Pokud se přikloníte na jednu stranu, stanete se nepřítelem pro druhou. Ale pokud zůstanete neutrální, budou vás nenávidět obě strany.

Když se na to všechno podívám z tohoto úhlu, tak ta otřesná zkušenost posledních měsíců, kdy tlak na mě byl obrovský, mě možná zachránila před tím, abych se upracovala. Měla jsem toho moc a na to, co jsem říkala lidem, jsem sama zapomínala. Přehodnotila jsem i strukturu své pracovní činnosti a plány do budoucna. Osvětu ale hodlám šířit dál. V současnosti stavím nový koncept vzdělávání, který otevřu na jaře 2019. Chci se pokusit o smír a spolupráci alternativní a západní medicíny. Možná je to boj s větrnými mlýny, ale mně to dává vrcholný smysl. Ale musím myslet i na sebe a na své limity. Protože, jak říká můj manžel, mrtvý záchranář je špatný záchranář.

zdroj: 9

 

Loading...
Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli!

4 komentáře

  1. jirik napsal:

    Ako uvádza portál spcu, Hannah Morrisová lekári opakovane vyzývali, aby ukončila svoje tehotenstvo po tom, čo jej začala odtekať plodová voda v 16. týždni tehotenstva. V tom čase jej diagnostikovali predčasné prasknutie plodového vaku (PPROM) a povedali jej, že ani jedno dieťa nemá šancu na prežitie.

    https://www.hlavnespravy.sk/matka-ktoru-lekari-nazvali-neludskou-pretoze-neprerusila-tehotenstvo-porodila-dvoch-zdravych-chlapcov/1669865

  2. Dobrá rada nad zlato napsal:

    Vynikající a vyčerpávající článek. Před paní doktorkou smekám. Věřme, že v boji proti „západní“ medicíně pomůže i Doník Trampovic, jen co se začnou odchytávat a soudit její špičky. Pak se bude lépe dychát i tady u nás.

  3. Dobrá rada nad zlato napsal:

    Něco blbého do sobotního rána. Můj manžel při venčení psa před lety upadl na ledu a zlomil si nohu v kotníku. V té chvíli tam právě přijížděla psí zdravotní záchranka a osádka vozu mu poskytla první pomoc, dovedla mého psa domů a zazvonila na mne. Pak následoval standartní postup s lidskou záchrankou a odvoz do nemocnice. Následující den jsem ho navštívila v nemocnici a zažila jsem šok. Do pokoje vešla značně obézní funící zdravotní sestra a štěkla na mě, že jestli mu vezu léky. Jaké léky, ptám se udiveně. No ty co bere! Ale on žádné nebere. Jakto, že v jeho věku žádné nebere? Nějaké už musí brát! A proč? Já taky žádné neberu. Vrhla na nás opovržlivý pohled a vysoukala se z pokoje.

    • fohat napsal:

      Té obézní sestře bych opáčil,že je chorobně tlustá,tudíž neduvěryhodná osoba ve svém oboru… To bych řekl i tlustoprdovi lékaři,kdybych byl nuce po dvaceti letech zdraví ty špinavce navštívit..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..