Mezinárodní vláda médií a komunikací: pro lidi, zisk nebo moc?

Vládnutí médií a komunikací ve společnosti může sloužit lidem, zisku nebo moci. V závislosti na povaze vlády mohou být média a komunikace nástroje k:

  1. posílení kreativity lidí, mezilidského porozumění a účasti lidí ve všech strukturách společnosti;
  2. zvýšení zisku korporacím ze soukromého sektoru, stále globalizovanějších;
  3. zajištění mocenské nadvlády po moci dychtivé menšiny a její přilnavosti k většině.

 

 

Ale nelze dělat všechno najednou. Proto musíme učinit zásadní rozhodnutí ohledně našich cílů. Nejvíce znepokojivé jsou poslední dva nástroje – vládnutí za účelem zisku a moci – ty mohou být šťastnými spojenci, a čím dál více se tak děje.

Chci však nejprve připomenout, proč musí média a komunikace potřebovat zvláštní způsob řízení. Proč ne způsobem Ruperta Murdocha, který by je řídil jako plechovky fazolí – takzvaně „necháme spotřebitele rozhodnout“?

Co dělá média odlišnými od jiného „zboží“?

Existují tři speciální překrývající se role médií a komunikace:

  1. Média a komunikace mají zásadní význam pro fungování demokratických struktur a zdravou veřejnou sféru, protože většina lidí získává z médií způsob chápání společnosti a jejího fungování. Slouží jako dopravci a dodavatelé myšlenek společnosti. Správně je mediální systém často nazýván „kyslíkem“ demokracie, která je jednou ze základních svobod a umožněním účasti ve společnosti.
  2. S rozpadem rozšířené rodiny, sociální solidarity a v podstatě i struktury podřízenosti ve společnosti se hromadné sdělovací prostředky stávají ústředním prvkem jak pro formování individuální identity, zejména mladých lidí, tak pro formování kolektivní identity. Ačkoli si to často neuvědomujeme, média hrají obrovskou roli při určování nejen toho, kdo jsme a do jaké skupiny patříme, ale vymezují i rozsah možných identit, které máme k dispozici – solidaritu, spolupráci, porozumění a respekt, nebo fragmentaci, konkurenci a rozdílnost.
  3. Stále více se naše kultura vytváří jako mediální artefakt a je nám dodávána prostřednictvím médií. Tvoří se naše estetické hodnoty, naše uznání a potěšení z lidské tvořivosti, forma kulturní obnovy a vzpoury je buď kulturním mediálním produktem, anebo je nám sdělena a diskutována prostřednictvím médií v různých podobách jako například drama, zábava, učení, hry, sport, cestování, potraviny, knihy, jazyk a podobně. Vede to k rozkvětu tvořivosti a rozmanitosti, anebo tvoří tupou uniformitu?

 

 

Mediální a komunikační režim nemusí vždy plnit tyto své podoby pozitivním a osvobozujícím způsobem, který je lidem prospěšný. K tomu, aby prospěšný byl, je zapotřebí řady funkcí:

  • média a komunikace musí být zproštěny manipulace a cenzury vládou a jinými hlavními zájmovými skupinami;
  • musí existovat velké množství mediálních zdrojů, do kterých mají lidé přístup;
  • musí existovat velká rozmanitost možností vyjádření;
  • všichni lidé a komunity musí mít prostředky k vytváření a šíření vlastního obsahu;
  • musí existovat rychlý a volný přístup k informacím a znalostem veřejného zájmu, na jejichž základě jsou vytvořeny demokracie, kultura a identita;
  • lidé musí rozumět podstatě médií, interpretovat a posuzovat obsah, zpozorovat skryté zprávy a číst mezi řádky, jak utvářet vlastní zprávy;
  • správa médií musí být otevřeným a participativním procesem, do něhož budou zapojeny všechny zúčastněné strany.

Těmito a několika dalšími kousky je tvořen prostor pro samovolný vznik kreativního, participativního a osvobozujícího cyklu komunikace ve společnosti. Ten má velmi komplexní a obtížný soubor společenských úkolů, které je třeba splnit. A vyžadují různá řízení. Úkolem vlády je udržovat tento prostor v existenci, vyživovat ho a udržovat ho.

Jaký způsob řízení máme a jaké jsou trendy?

Bohužel současná ani výhledová situace nejsou dobré.

Především, stará dobrá vládní cenzura a útlak nejsou zdaleka mrtvé. Nepotřebujeme chodit daleko, abychom ji objevili – máme ji přímo před nosem – v novinách, které jen skromně naznačují, když přijde na kritiku vlády; hlasy opozice bývají fyzicky umlčeny. A mnoho zemí je na tom hůř, mnohem hůř.

Jenže vznikající hrozba je proces koncentrace vlastnictví globálních médií do mála rukou a související komercializace a komodifikace komunikace. Na jedné straně jsou média „produkty“ násilně strhávanými prostřednictvím nástrojů správy mezinárodního obchodu, a to v procesu, který je přivádí do komoditní podoby a zbavuje je velkého množství schopnosti plnit sociální cíle. Na druhé straně jsou pokusy o vybudování lepších nástrojů mezinárodní správy, které uznávají a podporují klíčovou úlohu médií a komunikace, „šikanovány“ a blokovány.

Musíme se vrátit a nahlédnout zpět do sedmdesátých a osmdesátých let, abychom našli původ současné vlny, kdy rozhodující mezivládní boje začaly řešit export neoliberálního modelu médií, zdokonalený v USA, zemi, ve které většina médií jsou již dlouhou dobu řízena jen málo, ale ziskem, a ve které korporátní mediální zájmy s vládou souznějí.

Od sedmdesátých let dvacátého století se přímé přenosy družic staly trojským koněm pro Murdocha a další mediální impéria dneška. V pozdních sedmdesátých a osmdesátých letech boj o nový světový informační a komunikační řád (New World Information and Communication Order, NWICO) v UNESCO – zachycený ve studené válce, ale nakonec poražen koalicí západních mocností – účinně umlčel UNESCO a dodnes odrazuje další orgány OSN, včetně ITU, od problematiky globální správy médií. Systematické vyloučení klíčových mediálních a komunikačních otázek ve WSIS je dostatečným důkazem o jeho pokračující síle.

 

 

Během osmdesátých a devadesátých let řada faktorů energicky posunula paradigma pro média a komunikaci směrem k obchodnímu a komoditnímu přístupu:

  • Bohaté země dotlačily média do agendy GATT (později WTO), méně demokratické, ale silnější než agentury OSN. Film a televize zůstávají na okamžik mimo, drženy spojením evropských a dalších zemí proti americkému a průmyslnému tlaku.
  • Velkým vítězstvím pro korporátní média a pro-ziskovou kulturu byl přesun autorských práv do dohody TRIPS, v souladu se rostoucím trváním monopolu (vlastněným především korporacemi) a drakonickými pravomocemi vymáhání práva.
  • Změna telekomunikací v rámci GATS v polovině devadesátých let byla dalším velkým impulsem.

Všichni byli nuceni proti značnému odporu chudých zemí – ačkoli byly často motivovány více obavami o moc, nikoli o lid.

A věci se zhoršují.

Pro tento scénář existují i horší než politicky řízená a manipulovaná média nebo korporátní média založená na zisku. A to kombinace obou.

V minulosti vláda moci často považovala vládu zisku za hrozbu. Ale díky ziskovosti, která je nyní nevyhnutelnou skutečností, se objevuje nové přizpůsobení. Vlády, které se drží moci (volené či nikoliv) vytvářejí nepřirozená a nekalá sdružení s mediálními korporacemi – uspořádání, která jim vyhovují. Majitelé hlavních médií a vlády – někdy i jedni a titíž – implicitně osnují výměnu příznivého mediálního pokrytí pro ziskové regulační prostředí. Ale vše na úkor lidí.

To platí nejen pro chudé země. Thajsko i Itálie mají pod kontrolou mediální magnáti – Thaksin a Berlesoconi – zneužívají svou moc k obohacení se. Obecně se domníváme, že předseda vlády Spojeného království Blair uzavřel takovou dohodu s Ruportem Murdochem – a Murdochovi také vyhovuje, že BBC předá zprávy ze svého čínského satelitního kanálu výměnou za vysílací licenci. V Irsku zase existují důkazy implicitního paktu mezi největším majitelem médií Tony O’Reillym (také významným vlastníkem v Jižní Africe) a největší stranou Fianna Fáil. Od Guatemaly až po Rusko se majitelé médií dohadují s vládami za zavřenými dveřmi, proti zájmům lidí. Hluboce zakořeněné korporátně-vládní vztahy byly v USA odhaleny při invazi do Iráku – a to tak jasně, že se některé se dostaly do vážně rozpačitých situací.

Jaké jsou důsledky?

Jaké jsou následky tohoto procesu komodifikace a komercializace? Například tyto:

  • méně autentických různorodých zdrojů informací – redaktoři a novináři jsou přijímáni podle toho, aby odráželi názory a zájmy svých bohatých vlastníků;
  • omezenější různorodost obsahu, kulturní i v rámci zpravodajství a analýz, jako se celosvětová trvalá zábava v násilí, sexualitě a jiných podívaných stávají normou; drahé aktuální události jsou omezeny ve prospěch levnějších infotainmentů a třpytivě zabalených předsudků – přes příslib, který tato technologie nabízí, je většina mezinárodních zpráv stále ovládána hrstkou zdrojů;
  • zužování zaměření na potřeby inzerentů, tj. publika střední třídy, a rostoucí reklamní prostor, který rozšiřuje svůj vliv;
  • nová variace nepřímého politického vlivu na zprávy a aktuální události prostřednictvím implicitních aliancí mezi korporátními médii a politickými mocnostmi;
  • propagace omezeného souboru „možností identit“ definovaných individuálním výběrem a spotřebou značkových výrobků spojených s pečlivě vytvořenými možnostmi životního stylu a s tím spojená implicitní ale silná devalvace identity sdílených hodnot;
  • stále narůstající vzdálenost mezi médii a lidmi, jelikož firemní agendy už nevidí média a komunikaci jako nic jiného než prostředky pro vytváření zisku a příležitosti ovlivňovat mediální programy.

 

 

Stručně řečeno, proces a obsah cyklu komunikace mezi lidmi – naší kulturou, naší politikou, naší identitou – jsou zpracovány a zabaleny do komodit s cílem maximalizovat zisky majitelů médií. Tvrzení, že tento proces představuje prosazování „suverenity spotřebitelů“ je nesmysl, jelikož imperativy zisku jsou utvářeny velmi intenzivně ještě dříve, než se dostanou k zákazníkovi. Jako Alenka v říši divů říkala: „Jen proto, že se vám líbí to, co dostanete, neznamená, že máte to, co máte rádi.“

Takže kde se všechno pokazilo? Neexistuje nic, co by s tím mezinárodní společenství mohlo dělat?

Tři kroky k tomu, aby to fungovalo správně

Úkolem je obrátit současnou dynamiku řízení a svěřit ji do rukou lidem – osvobození médií lidmi a komunitami k dosažení vlastních cílů. V kampani CRIS se domníváme, že myšlenka komunikačních práv nabízí slibný koncepční rámec pro tento proces.

Nabídka akcí na obnovu takových struktur správy by mohla začít následovně:

  1. Zásadně přezkoumat média a komunikaci v rámci obchodních dohod, včetně WTO, regionálních dohod a dvoustranných dohod. Takové smlouvy zde nemají místo, s výjimkou pečlivě zvážených případů. UNESCO je ke svému kreditu aktérem nedávných nepřímých bojů v této oblasti s Úmluvou o kulturní rozmanitosti.
  2. Odhalit pravidla TRIPS ve vztahu k autorským právům, změnit WIPO směrem k jeho rozvojovým cílům a vytvořit systém povzbuzování a odměňování tvořivosti, který zajistí co nejširší oběh a využití. Není pochyb o tom, že autorské právo v současnosti slouží k ohromným výhodám korporací, a nikoli kulturní tvořivosti nebo široké veřejnosti.
  3. Formulovat nový mezinárodní rámec a mechanismy v rámci Organizace spojených národů, které integrálně zahrnují občanskou společnost, a nikoliv pouze vlády, přenést řízení médií a komunikace na paradigma lidských práv a sociální spravedlnosti, které by chránilo a aktivně prosazovalo politické, sociální a kulturní úlohy médií a komunikací. Mohlo by to změnit i reorganizovat existující subjekty (ITU, WIPO, UNESCO atd.) A neposledně i soustředění se na vytvoření nových. Tento proces by mohl zahrnovat například:
  • zavedení mezinárodních opatření k omezení nadměrné koncentrace médií;
  • prováděcí opatření k aktivní podpoře rozmanitosti, například komunitních a občanských sdělovacích prostředků a médií veřejných služeb na globální úrovni;
  • rozdělení spektra způsobem, který maximalizuje veřejný zájem;
  • reorganizace správy internetu, kterou propagují progresivní skupiny ve WSIS;
  • aktivně podporovat menšinové jazyky, které jsou stále více ohroženy;
  • uznávání informačních a komunikačních technologií jako celosvětového veřejného statku a podpora vývoje směrem zdola nahoru;
  • posílení opatření pro mediální gramotnost a kritiku na všech úrovních vzdělávání;
  • zavedení nových mechanismů financování pro zajištění potřebných zdrojů.

Tyto uvedené body nemusí být marnými touhami. První kroky mohou být skromným počátkem k výslovnému uznání mezinárodním společenstvím, že se zde skýtá prostor pro práci a že je to naléhavé.

 

 

Existuje rostoucí hnutí za reformu globální správy, jejíž součástí je UBUNTU, který by mohl vytvořit prostředí, ve kterém by se mohly významné změny uskutečnit. Dále existují významné náznaky vznikajících a potenciálně silných spojenectví mezi osvícenou vládou a progresivní občanskou společností v oblasti sdělovacích prostředků a komunikace, včetně těch, které se účastní kampaně CRIS, kolem WSIS, WIPO, ve Světové obchodní organizaci (WTO) a mezi fóry občanské společnosti. Na tom musíme stavět.

Překlad: jena, Zdroj: 1

Loading...
Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli!

Komentujte

avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na