Politici už by neměli přijímat další zákony. Je čas udělat inventuru a proškrtat je, říká předseda NSS Baxa

Tuzemská justice sice funguje, ale potřebovala by řadu změn. Neřeší se dlouhodobé koncepční otázky, jen krátkodobá a nenavazující opatření, říká v rozhovoru pro HN předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Podle něj už je v Česku velmi nepřehledné právní prostředí a potřebovalo by inventuru.

HN: Ve volbách získaly většinu hlasů strany, které bývají označovány za nesystémové…

Ano, využily toho, že v určité fázi všechny ty staré demokratické strany prošly nějakými problémy, krizemi, nenaplnily očekávání − naopak přinesly voličům řadu velkých zklamání bez toho, že by došlo k jejich sebereflexi. To pochopitelně dává prostor těm takzvaně novým stranám, které si svoji existenci, program postavily na tom, že „jsou jiné.“

HN: Proč je tolik lidí volí?

Asi nikdo na to nenajdeme odpověď. Žijeme v nejlepších časech, které kdy kdo pamatuje, nic zlého se nám neděje a míjejí nás ty skutečné, globální problémy.

HN: Ale spousta lidí tvrdí, že jsme v nejhorších časech…

My přece nechceme žádnou změnu, ale přesto volíme změnu. Ty, kteří nám tu změnu slibují. Možná je to kus naší povahy, takové to věčné brblání, fňukání, nespokojenost. Anebo je to také nižší občanská vzdělanost v těchto otázkách. Že jsme sugestibilní, podléháme jednoduchým politickým gestům, nejsme odolní vůči vyvolávání pocitů strachu, ohrožení a na to pak reagujeme tak, že jdeme za těmi, kteří nám slibují, že nás ochrání. Podívejme se sto let zpátky. Procházíme pořád nějakými zvraty, nemáme pevné hodnotové ukotvení, nemáme nějaký směr a cíl jako společnost. Ti, kdo obvykle formulují takovéto vize a dávají směr a cíl, typicky veřejné autority nejsou příliš vidět ani slyšet. Politika v tom dobrém slova smyslu jako určitá vize, strategie budoucnosti se nekoná.

HN: Kde jsou ty autority, jež by všichni uznávali?

Naše společnost netrpí nadměrnou úctou k autoritám, my těch hrdinů máme příliš málo, a i to málo, co máme, dokážeme zadupat. Protože oni nám trošku to zrcadlo ukazují, že oni byli schopni v určité době rozhodnutí, pevných postojů, a my ne.

HN: Takže je příliš klidná doba na hrdiny?

Není třeba vidět hrdiny v proběhlých válečných konfliktech. Hrdinové mohou být i lidé, již v každodenních záležitostech neustoupí, nezůstanou lhostejní, budou mít odvahu něco říct nahlas i s vědomím, že je to momentálně semele, smete, ale udělají to. Dost často se potkávám s válečnými veterány. A když je poslouchám, jsou to nesmírně skromní lidé, nesmírně vyrovnaní po tom všem, čím v životě prošli, nejenom v těch konfliktech, ale i potom, jak se s nimi zacházelo. Udělali krok do neznáma, odešli, nasazovali svůj život, život své rodiny, pro to, aby získali či si uchránili svobodu. A teď se dívají, jak my s tou svobodou hospodaříme. Nedivil bych se, kdyby si říkali: „Že jsem se na to všechno nevykašlal.“

HN: Už jste četl programové prohlášení vlády? Zmiňuje i změny ústavy, třeba jednokolové volby do Senátu.

Mně vadí, že politici si začnou ústavy všímat ve chvíli, kdy získají moc a přemýšlejí, jak tu moc ještě zmnožit a jak si ji pokud možno udržet co nejdéle. A mají pocit: teď jsme vyhráli, můžeme všechno, a teď nám tady něco překáží, nějaká ústava, nějaké procedurální roští. Tak si to pojďme nějak přizpůsobit, dokud na to máme vliv, abychom i příště vyhráli. Kvůli tomuhle se běžní lidé nedívají na ústavu jako na něco, co je cenné, co stojí v základech našeho společenského bytí, ale jako na technologii moci, kde si ti nejmocnější řeší ty svoje bitvy.

HN: Máme dobrou ústavu?

Máme určitě dobrou ústavu. Prošla i několika zatěžkávacími zkouškami a na to, jak málo času na ni bylo, je povedená a opravdu by se do ní nemělo zasahovat. Měnit ústavu znamená mít klidnou hlavu a mít klidné časy. Nespěchat. Nikdy by ten, kdo má moc rozhodovat, neměl rozhodovat o sobě. Když už měnit, tak s velkým předstihem do budoucnosti, aby nebyl v tom pokušení měnit si pravidla kvůli sobě.

HN: Ale některé věci ústava neříká jasně. Třeba jak dlouho může být vláda bez důvěry.

To ústava sama nezařídí, vždy to budou jen jednoduché principiální věty, nebude to nikdy složitý manuál. Předpokládá se, že ti, o nichž ústava pojednává a jimž svěřuje ty významné pravomoci, že jí budou věrní. Že to bude jejich první a jediný cíl − naplnit ústavu, aby fungoval ústavní systém. Ale když se do ústavního prostředí dostanou ti, kteří nechtějí být ústavě věrní, kteří přemýšlejí o dírách, hranách, jestli ji budou natahovat a zkoušet, co vydrží, tak to žádná ústava nevydrží.

HN: Nyní je vzbouření v Polsku kvůli „znásilňování“ justice. Hrozí něco podobného u nás?

Tady je to přece jen trochu jiné, ale neodvážil bych se říct, že v Česku nikdy nemůže nastat to, co se stalo v Polsku či v Maďarsku. Všechno je možné.

HN: Jaké je právní povědomí průměrného Čecha?

Poměrně nízké, ale to není vina těch lidí. Vždyť přece drtivá většina lidí nejsou právníci, a jestliže se dnes v právu stěží vyznají profesionálové, tak těžko můžeme říkat, že ti lidé jsou hloupí, že nerozumí právu nebo se jim neřídí. Dlouhodobě špatný stav práva, jeho chaotický vývoj, absolutní netrvanlivost, nekvalita a chrlení dalších předpisů, veřejnoprávní regulace, kdy přibývají neustále zákazy, sankce a kontroly lidi odrazuje vůbec od poznání práva. Aby právo fungovalo, musí být poznatelné, občané si ho musí osvojit, protože je přirozené, protože oni cítí, co je správné a co nesprávné. A bude-li právo rozumné, tak se jím budou většinově řídit. Bude-li přehledné, stabilní, tak nebude muset být ani tolik kontrolováno a vynucováno, protože se sami budeme chovat podle něho.

HN: Není už těch povinností, zákonů u nás příliš moc?

Ano, je. A na obzoru není vidět žádný bod obratu. To je úkol vlády: aby to někdo vzal smrtelně vážně a zabýval se stavem právního prostředí. Od toho se pak odvíjí stav institucí a vůbec důvěra v právo, ve stát.

HN: Co s tím utahováním povinností? Jak se v tom mají lidi vyznat, co mají dělat?

Pro běžné situace by se měli lidé obejít bez právních profesionálů. Ten stav takový bohužel není. V důvodových zprávách zákonů se uvádějí jejich dopady. Jenže jsou zpravidla omezeny na veřejné rozpočty, například kolik bude třeba nových úředníků ke kontrole, ale vůbec nikdo nekvantifikuje dopady do soukromé sféry. Jaké prostředky musí vynakládat jednotlivci, firmy, instituce na přizpůsobení se novým předpisům.

HN: Proč je právo čím dál složitější?

(Bere do rukou tlustou knihu.) Vycházejí takovéto monografie o doručování, 672 stran o tom, jak se prostě předávají papíry. (Přechází k zhruba šest metrů dlouhé knihovně se třemi řadami polic.) Ta horní řada je sbírka zákonů od roku 1918 do listopadu 1989. Ty dvě plné řady pod tím, to je ta svoboda, 25 let od roku 1990. Ještě tady nemám rok 2015 a 2016. To je jen sbírka zákonů, kde jsou další právní předpisy, které nás taky zavazují. Je to schizofrenní situace. Adresáti těchto povinností se jimi musí řídit od prvního dne účinnosti zákona. Ta státní správa, kontrola, je až s odstupem. A soudy s dalším odstupem. My vám říkáme jako občanovi, jak jste se měl tehdy chovat. A vy oprávněně říkáte: ten zákon byl složitý, nebyla metodika a vy mi dnes po roce říkáte, že jsem to měl dělat takto. To není poctivé.

HN: Ale co s tím?

Politici by neměli přijímat další a další zákony, ale měl by nastat bod obratu, počínaje nějakou inventurou, co vlastně v tom právu platí. A škrtat a čistit. To je samozřejmě úkol na několik funkčních období několika vlád. Ale musí se s tím začít.

HN: Tak, jak je to jinde ve světě?

Ve stabilních společnostech určitě ano. Je vidět změna společenských poměrů, vstup do EU, do Rady Evropy. To před rokem 1989 nebylo. Ale u nás tomu říkám legislativní posedlost. A politici se ještě chlubí, kolik zákonů navrhli. Podívejme se třeba jen na vývoj stavebního práva. Máme zákon z roku 2006, který byl už mnohokrát novelizován a výsledek je, že se podle něj nedá pořádně stavět. A každý ministr, který předkládá jeho novelu, říká: Teď už to bude úplně jednoduché.

HN: Tady říkáme, co vše je špatně, ale ne co se má udělat.

Kdyby nastal blackout, vypadla by elektřina, tak − protože vlastně všichni už pracují s informačními systémy, papírovou sbírku zákonů nikdo nečte − by všichni zapomněli, co platí a vytvořila by se nová paralelní pravidla. A jednodušší. S trochou nadsázky: kdyby byly procesní předpisy zrušeny, tak věřím, že by soudci nepřestali soudit, oni by si nějak poradili. Měli by základní ústavní pravidla a principy jako spravedlivý proces, právo na obhajobu a nějak by se s tím vyrovnali. Nepotřebovali by 400 paragrafů.

Zdroj: 1

Josef Baxa byl také hostem Interview ČT24. Kromě jiného řekl, že ve volebním systému jsou díry a umožňují i manipulaci. 

Nejvyšší správní soud dostal „přes prsty“ od Ústavního soudu za to, že se vyjádřil ke zmatku ohledně nominace prezidentských kandidátů. Podle ÚS se pustil do úvah, které mu nepříslušejí. Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa je však přesvědčen, že bylo potřeba komentář přidat. Formální okolnosti voleb jsou podle něj nepřehledné a existuje i prostor pro manipulaci s výsledky. Článek a video ZDE.

No a nyní alespoň víme, na čí straně stojí Ústavní soud a na čí Nejvyšší správní soud.

Loading...
Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli!

2
Komentujte

avatar
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors
.lakjirik Recent comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší
Upozornit na
jirik
Host
jirik

Bernd Posselt: Benešove dekréty raz určite zrušia
Časopis Týden priniesol rozhovor so šéfom Sudetonemeckého krajanského združenia a kritikom Benešových dekrétov Berndom Posseltom, ktorý verí, že sa dočká dňa, keď nebudú existovať štátne príslušnosti, len tá európska.
https://www.hlavnespravy.sk/bernd-posselt-benesove-dekrety-raz-urcite-zrusia/1263790

.lak
Host
.lak

Trump se s panáčky nemaže. Za každý nový zákon musí dva staré zrušit a ne to vršit pyramidálně. Pokud si tady myslí že by tady pro to prostor nebyl zase se mýlí jako vždy v iluzích.