Proč kapitalismus dodýchává

Na úvahy o konci kapitalismu je nejvhodnější výroční den pádu Lehman Brothers v půli září 2008. Je ta změna ještě daleko, nebo jsme si jí ani nevšimli?

Bude už s tím kapitalismem jednou konec, nebo je nám na věky přisouzen? Dovede si někdo z nás představit, co přijde po něm? Zvládne to dnešní levice? A kdo jiný by se toho měl ujmout?

 

Uvedené otázky jsou zcela legitimní, byť trochu manipulativní. Tápu, zda jsme neuvázli v kapitalismu trvale jako neplatič výpalného v kýblu s betonem, a přitom požaduju po levici jasnou kuchařku, jak nabídnout lepší příští. Nejsem sám, v půli září, ve výroční den pádu americké investiční banky Lehman Brothers, to v posledních letech dělá kdekdo. Krize, která pak nastala, působila dojmem, že kapitalismus bere míru na dřevěný kabát. Ale nebyla ta zpráva o smrti vládnoucího modelu příliš předčasná? Byla i nebyla.

Květy zla byly květy neoliberalismu, alespoň tak se to obvykle popisuje. Avšak profesor Václav Bělohradský, sám sebe označující za „pravý okraj levicového spektra“, poznamenává na adresu boje levice s neoliberalismem, ať už toho necháme, vždyť dávno neexistuje. To neznamená, že se vrátíme před začátek a obnovíme systém, který příliš spoléhal na sociální stát a společnost spoutanou regulací. I to byl „určitý typ poražené racionality“, který byl vyčerpán a zákonitě svržen.

Profesor Bělohradský se vyjadřuje smířlivě ke globalizaci, protože nás vyvedla z nacionalistické uzavřenosti, omezení národními hranicemi („teritorialismus“).Ani tady nemá smysl bránit novému, aby se vrátilo staré. Horší jsou globální hrozby, ke kterým se nikdo nechce hlásit, protože je spáchala celá lidská civilizace („anthropocén“), jako jsou klimatické změny, jedy v prostředí nebo gigantické ostrovy z plastových odpadů. Proti tomu jsou neoliberalismus nebo globalizace pouhé fetiše, na kterých se levice zbytečně vyčerpává. Platí to i pro boj s korupcí, protože bohatství, o které přicházíme legálně, je mnohonásobně vyšší.

 

 

 

Slyšel jsem to na konferenci Otevřená budoucnost – po třiceti letech je třeba začít se skutečnou transformací (organizátory byly Rosa Luxemburg Stiftung a Ekumenická akademie). Řekl bych, že tam bylo moc hostí a málo času, a tak jsme vyslechli zkratku, která by v rozvinuté podobě vyzněla přesvědčivěji. (Ostatně ani já neměl dost času na dokončení příspěvku, který vyšel na Vaší věci pod titulkem Naše pravda vítězí.)

Z vystoupení prof. Bělohradského byl možná nejdůležitější samotný úvod, ve kterém definoval náš základní civilizační rámec, způsob, jakým si vysvětlujeme naši současnost. Vyplývá z převládajících odpovědí na otázky:

  • Je definitivně vyčerpán výklad světa („je definitivně uzavřen horizont zkušenosti“) spojený s očekáváním komunistické buducnosti? Odpověď zní, ANO.
  • Je definitivně vyčerpán narativ spojený s očekáváními demokratické levice? Znamenají konečnou soustavné ztráty levicových hlasů ve volbách? Odpověď zní, NE. Ale demokratická levice se musí zbavit archaických přístupů (jinými slovy, bude ztrácet, dokud bude nabízet zastaralé recepty).
  • A jak je to se vzpourou proti liberální demokracii, kterou ukazují volební výsledky nejrůznějších extrémistů? Ani tady „není horizont naší zkušenosti definitivně uzavřen“ (ZATÍM NE).

 

Pod tím vším je otázka, jak je to s tím naším kapitalismem. U nás je to jako obvykle hysterické, na začátku byl disent, ale pak nad ním zvítězili antikomunisté a vypukly závody v přeběhu z jednoho tábora do druhého, v převlékání kabátů. Výsledkem je, že úvahy o postkapitalismu jsou u nás téměř zakázány.

Slovo „téměř“ znamená, že tahle svěrací kazajka začíná praskat ve švech. Stačí se rozhlédnout kolem. Evropská centrální banka zavedla nové kolo kvantitativního uvolňování, jinými slovy, rozdávání peněz bankám. Také státy by prý měly uvažovat velkoryseji o veřejných zakázkách a pustit chlup, aby nahradily výpadek soukromé poptávky a zaplašily hrozící recesi. A v sousedním Německu, pověstném šetřílkovstvím, vypukla úplná revoluce, když ministr dopravy Andreas Scheuer (z CDU!) slíbil dát do roku 2030 jen za svůj rezort 75 miliard euro na boj proti klimatickým změnám. Například vybudovat nabíjecí infrastrukturu pro deset milionů elektrických aut.

Kapitál je nahrazován „sociálem“, jak píší Ilona Švihlíková a Miroslav Tejkl v knize Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel (Praha 2019). Soukromé podnikání stále více využívá obrovité veřejné výdaje. Zisk je vytlačován rentou, bez které by kapitalismus – jak ukázal po roce 2008 – nedokázal fungovat.

 

Nejvíc renty vyvaří financializace, ve Spojených státech už má finanční sektor větší podíl HDP než strojírenská výroba. Ale jsou tu také dotace, podpory, výhodné kšefty s veřejným sektorem, přehlížení škod, které privát nadělá a spousta další pramínků, ze kterých se slévá mocná řeka. Takže „sociál“ už začíná mít převahu, ale zatím zůstává pod kontrolou těch, které vynesla k moci neoliberalizace. Až si to lidé uvědomí, dokážou tyto zdroje využít ve prospěch veřejného zájmu. Jak vidno, postkapitalismus už přišel, ale v nečekaném směru.

Reakci na to, že stát se ocitl „v zajetí“ nadnárodního kapitálu (jev zvaný state capture), popsala už před dvěma desetiletími Noreena Hertzová v knize Silent Takeover – Global Capitalism and the Death of Demokracy, Heinemann 2001 (mám ji přímo od autorky). Tichý převrat přinesla kombinace globalismu a neoliberalismu, která učinila nadnárodní kapitál silnější než vlády a úspěšně si je podřídila. Lidé proto přestali důvěřovat tradičnímu systému, když je tak bezmocný.

Dnes to vidíme ve volbách, ale začalo to pouličními protesty jako byl při zasedání OECD v Seattlu nebo MMF v Praze. Ale to dalo jen pěkné fotky, nic víc. Mnohem mocnější už byl spotřebitelský tlak jako třeba bojkot společnosti Shell kvůli ohrožení životního prostředí vysloužilou ropnou plošinou. To už bylo velmi účinné. Mimochodem, spotřebitelský tlak zmiňuje také zakladatel amerického zeleného podnikání Ray Anderson, výrobce podlahové krytiny Interface, který našel konkurenční výhodu v (zasloužené) pověsti ochránce klimatu.

 

Jak už se někdy stává, v případě Shell protesty věcně pravdu neměly. Byly proti tomu, že Shell chtěl starou ropnou plošinu potopit v Severním moři, což by však přírodě – jak potvrdil pozdější rozsáhlý výzkum – neublížilo. Zato tyto protesty správně trefily aroganci nadnárodní společnosti, a tak dosáhly toho, že Shell začala být podstatně opatrnější a stala se dokonce aktérem mnoha ekologických iniciativ.

Z dějinného hlediska je důležité, že se plně projevila síla spotřebitelů, a taky že je kombinovatelná se silou voličů. Vedle nástupu Zelených v posledních evropských volbách to začínáme pozorovat také v kampani před primárkami Demokratické strany USA, kdy většina kandidátů hájí Green New Deal.

Zlobnou recenzi na knihu Noreeny Herzové jsem našel v listu Guardian. Napsal ji tehdejší šéf britského dozoru nad finančními trhy. Kdoví, jestli tím nechtěl naznačit, že autorka měla s tím „státem v zajetí“ pravdu. Potvrdilo se to po letech, kdy se trhy začaly řítit v čele s největší bankou RBS (ta musela být dokonce znárodněna). Později se provalily také nebetyčné podvody londýnské City se stanovením klíčových údajů jako byl mezinárodní úrokový benchmark LIBOR nebo kurzy forexu.

 

 

Britský Paul Mason (taky občas píše do Guardianu) vidí hlubší zdroj stejného problému. Napsal o něm v knize Postcapitalism – Guide to Our Future, London 2015).

Jak uvádí, když 15. září 2008 mířily kamery mobilních telefonů na centrálu bankrotující americké investiční banky Lehman Brothers, odkud vybíhali další a další propuštění zaměstnanci s krabicemi osobních věcí, a když toto divadlo posílali dál přes wifi, které poskytovala protější kavárna Starbucks, bylo to stejně významné jako ona krachující banka. Byl to přenos zásadního tržního signálu z budoucnosti do současnosti, a sice že informační ekonomika nebude kompatibilní s tržní ekonomikou, alespoň s tou, ve které dominují a kterou regulují tržní síly.

Ono ani dřív těch tržních sil nebylo až tolik. Mason připomíná myšlenkový experiment nositele Nobelovy ceny za ekonomii Herberta Simona z roku 1991, když ve studii Organizace a trhy zkusil ekonomiku zachytit „očima Marťanů“. Kdyby si to nakreslili, viděli by organizace (podniky), vztahy uvnitř podniků (zelené linie) a mezi podniky (tlusté červené čáry). Viděli by, že většina transakcí se odehrává uvnitř podniků, kde žádný „volný trh“ neplatí. Snáz si toho všimne ten, kdo nečte noviny.

 

Pravá příčina toho, že z neoliberalismu už zbyl pouhý zombie, se vynořila podle Masona v následujících letech. Přinesly ji technologie, informační statky. Informace a digitální soubory se neopotřebují použitím a nelze je uvést do režimu nedostatku. Alespoň tam, kde vznikaly v režimu commons, nejlépe global commons, v otevřené licenci, takže si je nelze individuálně přivlastnit.

Tady už tržní ekonomika nefunguje vůbec. Je jedno, kolik kopií určitého sdělení nebo programu se vytvoří, marginální náklady, ony náklady posledního produktu vytvořeného navíc, jsou nula. Z toho nemůže vzniknout cena, a kde není cena, není trh.

Kapitalismus, systém založený na trzích, vlastnictví majetku a směně, proto podle Masona nedokáže podchytit „hodnotu“ vytvářenou novou technologií. Jinými slovy, vidíme stále jasněji, že informační statky jsou v zásadním konfliktu s tržním mechanismem. Budou dominovat tam, kde budou kapitalismu docházet síly. Takže kdyby někdo hledal, co bude, ať hledá tady.

A kdo se do toho má pustit? State capture je téma pro levici, digitalizaci by měli rozumět piráti a zelený soulad by jistě taky našel svou politickou reprezentaci. Z dnešního pohledu to vypadá dost nesourodě, ale možná jen proto, že ty subjekty nevědí, že k sobě patří.

Zdroj: 1

Loading...
Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli!

1 Response

  1. noro napsal:

    a co ako tym chcel basnik pre laika povedat?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..