Stanislav Novotný: Listopadový převrat byl dlouho dopředu připravován. Archivy byly vybrakovány už před rokem 1989. Hlavní aktéři se snaží odvádět pozornost.

Prečítajte si výživnú časť rozhovoru z časopisu Šifra s pánom Novotným, o tom, aká „revolúcia“ sa na nás našila.

Stanislav Novotný je studnice informací. Pokud se chcete domáknout, kdo s kým, proč, kde a jak, on bude s největší pravděpodobností vědět. Na začátku 90. let se pohyboval ve vysokých patrech systému, ale zároveň proti němu nikdy nepřestal aktivně brojit. Ve funkci policejního prezidenta, do níž byl coby právník a tvář nezatížená propojením s komunistickým režimem jmenován, se proto z výše uvedených důvodů moc dlouho neohřál.

Byl totiž příliš zvědavý, aktivní, začal vrtat do minulosti i různých žhavých kauz a ještě se mu podařilo snížit kriminalitu. Něco takového, jak jistě uznáte, nemohlo šéfovi policie v Česku jen tak projít.

Za komunismu vystudoval práva, ale raději šel dělat topiče, knihovníka nebo sanitáře na ubytovně pro „osoby bez přístřeší“. „To byly práce, které mi umožňovaly si říct, že dělám něco užitečného, co má smysl, a zároveň se příliš nemusím zapojovat do něčeho, co se mi zdá jako zmar,“ vysvětluje Stanislav Novotný v rozhovoru pro Šifru, který si můžete přečíst v aktuálním vydání v tištěné nebo digitální formě. „Neměl jsem s tím žádné velké problémy. Vybral jsem si to dobrovolně, a ani jsem nikdy neměl potřebu vyčítat někomu, že si zvolil tuto cestu. Já jsem to tak prostě dělat nechtěl, to je celé. Když došlo potom k té změně, říkal jsem sice, že nechci nikomu nic vyčítat, ale nechci také, aby nejagilnější viníci marasmu převlékli kabát a dávali nám lekce z morálky a demokracie. Což se dnes děje opravdu ve velkém a to mě rozčiluje.“

V rozhovoru pro Šifru poodkryl, jak to v 90. letech vypadalo na ministerstvu vnitra, a především zmínil zásadní skutečnost, která je postupem let stále více zřejmá. „Situace byla velmi divoká a nepřehledná, protože se tak trošku přestávalo už na začátku 90. let rozlišovat, kdo je kdo. Lidé byli sice formálně, oficiálně zařazováni do nějakých skupin, ale tak snadné to nebylo, protože tady byl dlouhodobě před listopadem 1989 připravován převrat a různí lidé hráli různé hry. Je to jako vlézt do klubka zmijí, kde kdekdo něco předstírá. Postupně člověk zjišťoval, že o to, co se proklamuje navenek, ani tak nejde.“

Když se Stanislav Novotný začal zajímat o to, co se vlastně před listopadem dělo a proč, a chtěl hlouběji prozkoumat minulost, začal překážet. V archivech zažil nejedno překvapení. „Některé byly vybrakované. Bylo jasné, že se musí něco zamlžit – a to v mnoha věcech a v mnoha patrech. Například z Ostrovní ulice, kde byl archiv starých materiálů Státní bezpečnosti ještě z 50. let, odjely dvě naložené Avie již v roce 1988, kdy už byla v běhu příprava převratu. Odjely na sovětské vojenské letiště. Na Správě vývoje automatizace SNB na Pankráci, kde byly tehdy počítače, o jakých se nám ještě ani nesnilo, se také ztratil magnetický záznam, který se jmenoval Centrální poznatkový fond. Na tomto nosiči byly všechny informace o lidech, kteří byli nějakým způsobem exponovaní. Ten se taky odvezl. Mimochodem, zaujalo mě v prosinci 1989 třeba i to, že u těchto věcí, o kterých jsem mluvil, pracovala dáma, která se poté přesunula na pracoviště, které vydávalo lustrační osvědčení. Všechno bylo ošetřeno,“ prozradil bývalý policejní prezident, který se zajímal i o to, jak to bylo s privatizací Lucerny a jejím kontroverzním prodejem firmě Chemapol.

„Tam jsem ale tvrdě narazil. Na jednom koncertě, řadu přede mnou, jsem zřetelně slyšel, jak se Václav Havel ptá Jana Rumla, kdy už mě konečně vyhodí. Z archivů mizely další a další věci. Uvědomil jsem si, že paměť a nezkreslená historie jsou velmi důležité. Například proto, abychom pochopili, proč někteří lidé konají tak, jak konají. Proč často působí například v takzvaných neziskových organizacích a proč jsou tak obletováni a mají takový prostor v médiích. Kdyby se o těch věcech mluvilo, bylo by mnohem jasněji.“

Šifru č. 3/2019 si můžete objednat v tištěné i digitální verzi. Poštovné a balné je zdarma.

Podle Stanislava Novotného je třeba přestat si lhát do kapsy a pochopit, že celý rozpad východního bloku a „proces všech těch převratů, protože já tomu nemůžu říkat revoluce“, byl domluvený z obou stran. „Na jedné straně je dobře, že nedošlo k žádnému krveprolití, na straně druhé se lidé, kteří nesli zodpovědnost za obrovské špatnosti, s klidem ujali odpovědnosti v novém demokratickém státě. Jasně že nejde všechny lidi vyměnit, tomu rozumím, ale musí se říct, co se stalo. A ne potom honit lidi na nižších úrovních a dělat z nich nějaké zástupné oběti a snažit se tím odvést pozornost a mediálně celý převrat zastřít, aby nepadlo podezření na hlavní aktéry.“

Jaký byl ale důvod, že se zdánlivě nepřátelské tábory domluvily na svém sloučení? „Systém socialistického tábora kolaboval. Jedna z výrazných motivací byla, že lidé, kteří mohli jezdit na Západ, zpravidla rozvědčíci všeho druhu, aparátčíci, lidé, kteří měli nějaká privilegia, zjišťovali, že se žije dle jejich názoru mnohem pohodlněji a lépe v západním světě. Oni byli zároveň u informací a obrovského znárodněného majetku a uvědomovali si, že jsou sice jeho správci, ale nemůžou si na něj sáhnout. Po dlouhém sledování situace velmi rádi přistupovali na změny, které symbolizoval a odstartoval Michail Gorbačov. Ale bylo to oboustranné, protože Západ se také dostal do krize, což dnes vidíme velmi plasticky. Najednou se tady objevilo obrovské teritorium, které bylo lačné po spotřebě západních výrobků, a bylo možné jej celé zaplnit, a tím oddálit některé problémy, například s nekrytou měnou a zadlužeností,“ řekl Stanislav Novotný v rozhovoru pro Šifru.

Přílišná Novotného aktivita ve funkci se mnoha lidem nelíbila, a tak byl po roce a půl odejit. A to přesto (nebo proto?), že splnil zadaný úkol – snížení kriminality. „Dostal jsem od ministra úkol, abych zastavil nárůst trestné činnosti. Když jsme se potom loučili, neboli když mě vyhazoval, tak jsem mu předložil všechny ty papíry, ze kterých vyplývá, že v roce 1994 kriminalita poprvé od roku 1989 dokonce výrazně klesla a zvýšila se objasněnost trestné činnosti. V dalších letech až do roku 2000 kriminalita opět stoupala. Jan Ruml seděl proti mně, nedokázal se mi podívat ani do očí, koukal někam do horního rohu místnosti a povídá: Musíš si uvědomit, že politika je iracionální.“

Jak žili privilegovaní pražští disidenti? Proč je podporoval George Soros? Jakou fintu vymysleli lidé kolem Člověka v tísni? Proč jsme se stali krmelcem Evropy? Jaká hra se ve světě hraje? Proč se lidé bojí jít proti proudu? A proč se establishment bojí vlastních obyvatel?  

Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Šifra č. 3/2019Předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího si můžete objednat zde

Zdroj: 9

Loading...
Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli!

2 komentáře

  1. Renda napsal:

    A tom už mluvil i pan M.Jakeš, v jednom z porevolučních rozhovorů….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.