Trhliny v hlavách Rusů a bezbřehá nenávist nacionalistů. Divadlo pro Západ za každou cenu? Přijdou „mírotvorci“ z OSN posílit kyjevskou juntu?

ANATOLIJ WASSERMAN hodnotí poslední události v Kyjevě a snahu Západu nastražit Novorusku past vysláním falešných mírotvorců OSN na Donbas a zatlačit Rusko do kouta

 

V sobotu 17. února se zhruba 30 zástupců radikálních organizací dostalo do budovy Ruského centra pro vědu a kulturu v Kyjevě (RCVK) a rozpoutali tam pogrom, informovala agentura RIA Novosti.

Druhý den radikálové házeli kameny a vejce na budovu vedení RCVK, potřísnili ji barvou a rozbili okna. V blízkosti byli příslušníci policie, ale útoku nezabránili. Ukrajinská policie porušila dohodu o ochraně budovy „z důvodu nepředvídatelné události“. Ve stejný den členové neonacistické skupiny „Organizace ukrajinských nacionalistů“ napadli pobočku Sberbanky.

19. února Rusko podalo protestní nótu do Kyjeva a požadovalo nalezení a potrestání viníků. V této záležitosti ministerstvo zahraničních věcí předvolalo dočasně pověřeného zástupce Ukrajiny v Moskvě Ruslana Nimčinského. Na ministerstvu zdůraznili, že k útokům došlo na základě „vyžádání kyjevskými úřady“.

Mírové jednotky na Donbas?

Současně mnoho politiků začalo hovořit o vyslání mírových jednotek OSN do Donbasu. Zejména náměstkyně ministra zahraničních věcí Ukrajiny Elena Zerkalová uvedla, že Bělorusko se nemůže účastnit mírové mise OSN v Donbasu, neboť tato země je členem Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB).

Ministr zahraničních věcí Ukrajiny Pavlo Klimkin řekl: „Jsem přesvědčen, upřímně přesvědčen, že pokud nebude na Donbas vyslán mezinárodní kontingent, nebude možné odtud vypudit okupační správu. K tomu jsou zapotřebí dvě věci: zaprvé rozhodnutí ruského prezidenta a zadruhé najít způsob, jak rozmístit mírové jednotky, aby vše fungovalo. Bez toho nebude dosaženo pokroku. Ukrajina trvá na tom, že mírové jednotky musejí být nasazeny v celém regionu Donbasu až k hranicím s Ruskem.“

Německo, Švédsko a Finsko jsou připraveni poslat mírovou misi na Donbas.

Na Mnichovské konferenci o bezpečnosti byl předložen plán Anderse Fogha Rasmussena (bývalého dánského premiéra a bývalého generálního tajemníka NATO, nyní zahraničního poradce prezidenta Ukrajiny) o rozmístění mírových jednotek v Donbase, o záchraně Minských dohod a o zmírnění sankcí proti Rusku. Mise by neměla zahrnovat kontingenty ze zemí „nepřijatelných“ pro strany konfliktu. Pro uklidnění Ruska (Rusko se zde důrazně uvádí jako strana konfliktu) se vylučují kontingenty z hlavních zemí sdružených v NATO. Kdo nastoupí místo nich? Rasmussen veřejně jmenuje Rakousko, Švédsko a Finsko, a také státy Latinské Ameriky a některé „ruské spojence“. Samotná zpráva také uvádí Mongolsko, Bělorusko, Kazachstán, Chile, Argentinu, Brazílii, Portugalsko a Řecko. Velet celé operaci má Švédsko.

Porošenko v Mnichově

Po kyjevských pogromech vystoupil Medvědčuk (předseda občanského hnutí „Ukrajinská volba“) a řekl, že všechno se seběhlo v úzké koordinaci područeneckých nacistů Ukrajiny s nejvyšší vládou země. Ale Medvědčuk neodpověděl na otázku, proč to bylo zapotřebí špičkám kyjevských teroristů. S jakými vážnými politickými procesy to souvisí?

Domnívám se, že hlavním důvodem rusofobského nacistického sabatu v Kyjevě byla nedávná tradiční Mnichovská konference o bezpečnosti. Faktem je, že Porošenko si na toto setkání připravil velmi barvitý projev, přivezl tam dokonce vlajku Evropské unie a zkazku o tom, že tato vlajka byla provrtána kulkami na linii konfrontace kyjevských teroristů s doněckou domobranou.

Porošenko samozřejmě nazval „teroristickou“ naopak doněckou domobranu, ale my dobře víme, kdo střílí do civilistů a kdo civilisty chrání. Jenomže Porošenkovo vystoupení probíhalo před poloprázdným sálem a bylo nutné přijmout naléhavá opatření na propagaci koncepce „Ukrajiny coby nevinné oběti ruské agrese“. Jediný způsob, jak vytvořit takový dojem, srozumitelný a přístupný pro Kyjev, je spáchat nějaký další pogrom Rusů.

Proč Moskva nezasáhne?

Důvody, proč Moskva nezasahuje, jsou různé a ne zrovna útěšné. V podstatě se všechny vážou na skutečnost, že masové vědomí ruské většiny občanů Ukrajiny si stále není plně vědomo toho, že jsou Rusové a že představují většinu. Jelikož celý obsah ukrajinského separatismu je vyčerpán formulí „Ukrajina není Rusko“ a tato formule je vtloukána do hlav obyvatel jihozápadní Rusi po dobu zhruba jednoho a půl století, pak tomu již zřejmě většina věří. Mnozí jsou zcela vážně přesvědčeni, že Rusové jsou cizinci.

Ve vnímání ruského světa v jeho celistvosti vznikla v hlavách uvězněných ve lži trhlina. Proto je velmi snadné podkuřovat hysterii v naději, že Rusko to nevydrží a zastane se svých lidí. Dnes se však ruská vláda nepostaví za své vlastní lidi prostě proto, že většina jihozápadních Rusů nechápe, že jsou pro Rusko jeho vlastní. Nakolik je pro separatisty z Kyjeva životně důležité, aby se zosnovala nějaká napodobenina ruské invaze, to bohužel opakovaně prokázali. Bez toho by junta prostě nemohla přežít.

Ukazuje se, že akce nacistů v Kyjevě minulou sobotu a neděli jsou na jedné straně provokací a na druhé straně demonstrací. Demonstrací toho, jak „upřímně a vášnivě ukrajinský lid, který je úplně jiný než ruský, nenávidí Rusy a plane spravedlivým hněvem proti ruské agresi“, a z druhé strany pokusem vyprovokovat Ruskou federaci k odvetě za napadením oficiálních institucí Ruské federace.

O to přesně jde. A celé to divadlo, jaké jsme sledovali minulý víkend v Kyjevě, je především způsob, jak vykreslit i v americkém politickém povědomí obraz zlých „moskalů“ útočících pronic zanic na čisté a hebké Ukrajince, neboli jak vytvořit falešný dojem, který převáží nad skutečností. A západní média očekávání Kyjeva nezklamala. Řádění nacistů, které připomínalo útok stáda paviánů na lidské osídlení, dokázala podat takovým způsobem, že oběťmi se stali nevinní nacisté a jejich hněv a reakce se jevily jako zcela ospravedlnitelné. Hlavním cílem sdělovacích prostředků na Západě je dnes přebarvovat černé na bílé a naopak. A bez přechodových tónů.

Podraz s vysláním mírových sil OSN

Víkendový výstup je z různých zdrojů doplňován masivním zahlcováním informačního prostoru tématem tzv. mírových sil v Donbasu. Pár výňatků z aktuálních zpráv: Titulek jedněch novin hlásí „Ukrajina proti běloruským mírovým silám“; tu zase Švédové ubezpečují, že jsou „připraveni přijet s mírovými jednotkami na Donbas“; Rasmussen na fóru v Mnichově předkládá svůj plán pro mírotvorné síly; Klimkin rozšiřuje, že všechno nyní závisí na Putinovi, který musí souhlasit s desítkami tisíc mírotvorců v celé oblasti Doněcka a Luhanska až k ruským hranicím. To je otevřený útok.

A mohou být nacistické pogromy (mimochodem nejen v Kyjevě, kanceláře Sberbanky byly nedávno rozmláceny i ve Lvově) nějak spojeny s tímto útokem v jeden celek? Při vytváření mediálního obrazu, jehož cílem je zkroutit Rusku ruce a donutit ho konečně souhlasit se západním plánem mírotvorné operace?

Bohužel ano, Západ, nemluvě už o ničem jiném, investoval tolik své vlastní autority do myšlenky „Ukrajina není Rusko“, že ji už nemůže opustit a je nyní nucen podporovat Kyjev za každou cenu, tím spíše, že to pro Západ není už tak obtížné. Jak jsem zdůrazňoval před více než 40 lety, na Západě je každá cena vždy uhrazena z kapsy někoho jiného. A dochází k tomu, že nyní Západ prosazuje myšlenku mírových jednotek tam, kde se nestřílí.

Ruští politici, pokud vím, neslíbili Západu, že mírové jednotky budou nasazeny na hranici Ruské federace s Donbasem – jednoduše proto, že podle všeobecně uznávaných mezinárodních norem jsou mírové jednotky vždy nasazovány pouze v pásmu styku mezi znepřátelenými stranami a tato zóna je určena přesně podle toho, kde se střílí a kde ne. To znamená, že je poměrně obtížné očekávat, že se mírové jednotky ukážou na hranici Ruské federace s Donbasem. Západ se samozřejmě snaží o tom mlčet a samozřejmě překrucuje prohlášení oficiálních představitelů Ruské federace. A bude nucen pokračovat ve svém překrucování ještě dlouho, protože je zřejmé, že Západ má dostatek prostředků udržet Kyjevské separatisty na nohách.

Je možná protiofenzíva Donbasu?

Donbaské domobraně, přestože má dostatek prostředků k odrážení teroristických útoků, bohužel chybějí prostředky k tomu, aby přešla do plnohodnotného protiútoku a nezastavila se dřív, než dosáhne východního břehu řeky Zbruč oddělující Ukrajinu od Haliče. V současnosti Donbas na takovou osvobozující kampaň prostě nemá dostatek živé síly a i s technikou se pohybuje na hranici možností. Sice ještě za prezidenta Juščenka se většina vojenských rezerv nashromážděných na Ukrajině pro případ nutnosti odrazit invazi NATO přenesla ze západní hranice Ukrajiny na východní pod záminkou odvrácení možné invaze Ruské federace, ale nyní je poměrně významná část tohoto arzenálu vyčerpána. A na osvobozující kampaň tyto zdroje jednoduše nestačí.

Na začátek by muselo nastoupit Rusko. Pokud si vzpomenete na éru války Bohdana Chmelnického za nezávislost kozácké autonomie, bylo tam období ruských vítězství u Žlutých vod a Korsuně, ale teď to spíše připomíná polské obléhání Kozáků u Berestečka (roku 1651 tam Poláci donutili Kozáky uzavřít potupný Bělocerkevský mír). A uplyne, zdá se, ještě nějaký čas, než bude možné přijmout řešení analogické řešení cara Alexeje Michajloviče na počátku roku 1654. (1654 – 1667 vedl car Alexej I. Michaljovič vítěznou rusko-polskou válku, v jejímž důsledku celá Ukrajina na východ od Dněpru připadla Rusku.)

Vymyšlené zkazky

Ještě k přebarvování černého a bílého. Na Západě vypadá obrázek s mírovými jednotkami docela jinak. Takto zní jejich naprosto fantastická verze: „Kyjev nebojuje s Doněckem a Luhanskem. Donbaské aglomerace se nacházejí čistě pod ruskou okupací. Podle tohoto mýtu ruská vojska střílejí na civilisty v Doněcku a Luhansku a zabíjejí je. A neexistuje žádná zóna konfrontace mezi ukrajinskými ozbrojenými silami a doněckou domobranou, ale existuje konflikt mezi jedinou obětí – ukrajinským lidem, armádou a prvotřídními evropsky orientovanými nacisty na jedné straně a Ruskou federací jako útočníkem na straně druhé.“ Z toho potom vyplývá, že konfrontační zóna je právě v zóně Millerova a Kamensk-Šachtinského, čili na hranici Ruské federace a Donbasu. A s tímto obrázkem budou Rusku kroutit ruce.

Taková představa ovšem funguje pouze v případě, že nedojde na lámání chleba. Zatím jde řeč pouze o propagandistickém obrazu. Pokud však vojska začnou nastupovat na Donbas (a mírové jednotky jsou stále vojska, i když se specifickými úkoly), nebudou se moci spoléhat na propagandistický obraz, ale budou muset vycházet ze skutečného stavu věcí. Potom vznikne otázka: A kde se střílí? A bude očividné, že střelba zní všude možně, jen ne okolo hranic s Ruskou federací.

Striktně řečeno, v roce 2014 došlo k pokusu Kyjeva probít se na hranice, ale skončilo to Ilovajským kotlem a od té doby se tam nestřílí. Proto jakmile dojde na skutečné operace reálných vojsk, propagační obraz začne praskat. Ale samozřejmě Rusko se bude muset snažit poukazovat na tyto praskliny tak, aby je neviděli pouze vojáci, ale i obyčejní občané západních zemí, neboť oni věnují pozornost především vlastním propagandistům. Proto se mi zdá, že nebudou schopni příliš zkroutit Rusku ruce, protože velení mírových sil je mimo jiné zodpovědné za životy svých vojáků a nemůže jednat „s páskami na očích“.

Mírotvorci nebo posily kyjevské junty?

Co zneklidňuje některé pozorovatele? Může se totiž stát, že nebudou vyslány mírové síly, ale válečné síly. Proto nejspíše Kyjev odmítl účast Běloruského kontingentu v operaci. A nedojde potom k tomu, že se tito válečníci zúčastní svržení současné vlády v Donbasu, potlačování tamních bezpečnostních složek a zablokují vojska Doněcké a Luhanské lidové republiky – a v téže chvíli ATO a nacistické gangy zahájí přímý útok podle chorvatského scénáře?

Máme smutnou zkušenost z korejské války, kdy se vojáci nasazení pod vlajkou OSN stali nejaktivnější z bojujících stran v korejské občanské válce. Od té doby jsou mírové jednotky působící pod vlajkou OSN natolik zamrzlé, že například v Jugoslávii v procesu odtržení Kosova nepoužívaly vlastní síly v žádném zaznamenaném množství, zato nebránily v použití síly místním militantům.

Je těžké si představit, že se v Donbasu najdou podobní militanti, jimž by mohli mírotvorci jakkoliv pomáhat. Proto považuji popsaný scénář za možný, ale natolik nepravděpodobný, že bych se ho příliš neobával. Nicméně, jak ve své době poznamenal Josif Vissarionovič Džugašvili (Stalin), „jestliže něco není z principu nemožné, potom to nelze vyloučit“.

Zdroj: 1

Loading...
Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli!

Komentujte

avatar

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na